Paul Melko je současný americký spisovatel narozený roku 1962 ve státě Ohio, kde žije dodnes. Vystudoval jaderné inženýrství. Profesionálně začal publikovat od roku 2002, v roce 2006 byl nominován na Huga a Nebulu za novelu Stěny vesmíru a v roce 2009 získal cenu Locus a Cenu Comptona Crooka za románový debut Prstenec singularity. My, čeští čtenáři, jsme se s jeho pracemi mohli setkat v antologiích Tak trochu divné kusy vydávaných nakladatelstvím Laser-books a v Ikarii v roce 2008 s povídkou Léto se sedmičkou. Ta se odehrává ve světě, kde lidé vybudovali prstenec vznášející se nad naší planetou a následně v rámci exponenciálního informačního rozvoje otevřeli trhlinu do jiných rozměrů – vesmírů a poté zmizeli. Ne všichni, pouze šest miliard těch technologicky nejpokročilejších. Což zbylé obyvatele planety uvrhlo do chaosu, jenž vyústil v dlouhou periodu genových válek. Do stejného světa nás přivádí i román Prstenec singularity.

Sledujeme osud stejných protagonistů jako ve výše zmíněné povídce, jen o pár let staršího kvintetu (shluku pěti individualit), který se připravuje na kariéru pilota právě budované kosmické lodi. Svět Prstence singularity je budován na uměle vytvářených shlucích vzájemně se doplňujících osobností, které by v sumě měly být lepší než kterýkoliv jednotlivý člověk. Jako individuality jsou však horší než jednotlivý člověk, osobnost – část shluku schopná intuitivního vnímání fyziky je vlastně postižená silným autismem, část shluku odpovědná za obranu individuálně nedisponuje nadměrnou inteligencí a tak dále…

V originální konstrukci shluků rozhodujících se až poté, co dosáhnou konsensu, můžeme vidět autorovu vizi, jak překonat přirozenou lidskou agresivitu, která při naší technologické úrovni může vést k vyhynutí homo sapiens sapiens, nebo alespoň k vržení jeho technické a společenské úrovně o století, případně tisíciletí zpět. Koncept multitalentové multiosobnosti můžeme chápat také jako způsob, jak se vyrovnat se stále složitějším a složitějším světem, kdy se jednotlivé vědní a technické obory současně stávají provázanější a komplexnější a přestává být v silách jednotlivce se v nich orientovat. Vždyť porozumět všemu na špičkové úrovni bylo (odhadem) možno maximálně do konce devatenáctého století.

Snad vůbec poprvé přepracoval autor původní obálky své dílo pro účely českého vydání.

Děj románu běží velmi rychlým tempem, bez zbytečného vysvětlování, svět je sympaticky vysvětlován jaksi mimochodem v rámci děje. Co se na počátku jeví jako úžasné a pozitivní, je posléze ukázáno z rubu a čtenář může dle vlastního úsudku upravovat svůj názor na to, co je dobré a co špatné. Kvintet je bez výstrahy uvržen do rozsáhlé sítě intrik, jejíž první uzly byly utkány již před jeho narozením a není možné odhadnout, zda se mu podaří dosáhnout cíle, k němuž se upínají všechny části jeho multiosobnosti – k získání licence pro pilotáž kosmické lodi Konfluence. To se ale v poslední fázi knihy stává podružným, protože najednou jde o mnohem víc, než se na počátku zdálo.

V rámci udržení spádu autor místy možná zjednodušuje, dívá se na děj z větší vzdálenosti (pojmy jako Supervláda používá bez dalšího kontextu, rychlé psychologické zvraty bez předchozí delší přípravy…), což nemusí vyhovovat milovníkům dlouhých mnohosvazkových ság. Přesto je Prstenec singularity čtivý, originální, svižný příběh podporující imaginaci a navádějící k zamyšlení. A jako takový je hodný doporučení.

Miroslav Žamboch