Je jen málo domácích autorů vzbuzujících úctu a sympatie už od prvního pohledu, Františka Vrbenská k nim však bez diskuse patří. Pro svůj um, vstřícnost a hluboké znalosti z mnoha oborů je nejen výbornou spisovatelkou, u níž lze litovat jen toho, že si nenajde více času na psaní, ale také skvělou přednášející, však se také její pořady dají na každém conu počítat mezi ty nejoblíbenější. Není tedy divu, že jsme si autorku Labyrintu půlnočního draka a spoluautorku Stínu modrého býka a Větru v piniích, krátce vyzpovídali a zeptali se jí na pár věcí, které zajímali nás a snad zaujmou i naše čtenáře.

Pracujete jako knihovnice v Národní knihovně České republiky, co vás na této práci stále baví a zajímá a naopak, bez čeho byste se nejraději obešla?

Knihovnictví patří mezi obory, které spíše než zaměstnáním v základním slova smyslu jsou povoláním pro spřízněné duše. Přitahuje lidi určitého zaměření, obdobné mentality.  Knihovnická profese je dost náročná oproti běžné laické představě „jéje, vy se máte, můžete si v klidu přečíst všecky nový knížky!“ Znamená průběžně sledovat a aplikovat vývoj informačních technologií, nové trendy a změny v potřebách společnosti, a reagovat na ně. Ve velkých knihovnách, jako je například NK ČR, je nutná odborná specializace.

Pro mne, ačkoliv již dvacet let pracuji v oblasti ochrany knižních fondů a jejich reformátování včetně digitalizace, stále zůstává kniha zázrakem, unikátním objektem lidského tvoření…  Jestliže některé ženy nadchne klenotnictví nebo butik, já jsem od malička šťastná mezi knížkami. Mám práci, která není stereotypní, a mohu při ní jednat s lidmi. Co by nemusilo být? Byrokracie v různých podobách. Především příliš striktní omezení autorského zákona, které nám komplikuje projekty a omezuje jejich využití pro čtenáře.

Jste člověk mnoha zájmů a času máte jistě pomálu, přesto si najdete chvilku i pro čtení a dokonce se věnujete i recenzím, co vás z aktuální knižní produkce, ať už žánrové či nikoli, zaujalo nejvíc a k čemu se naopak stále ráda vracíte?

Kéž by toho prostoru k četbě bylo víc… Snažím se alespoň sledovat, co vychází. Ke starším milovaným knihám už skoro není příležitost se vracet. A pokud bych je měla vyjmenovat, byl by to dlouhý seznam. Vždycky si ráda přečtu cokoliv od Petry Neomillnerové, Leonarda Medka, Pavla Renčína nebo Jany Rečkové (hodně se navzájem liší, ale mně to nepůsobí obtíž). Nadchly mne Červenákovy romány o kapitánu Báthorym.

Zmíním alespoň tři tituly, které mne v poslední době zaujaly. Příjemné překvapení přinesl Justin Cronin v Přechodu: méně komerční a mnohem zajímavější SF, než jsem podle propagace čekala.  Naopak zprávy o nových přírůstcích žánru přehlédly před časem Srdce netvora, prvotinu Andrewa Davidsona, přitom je to plnoprávná fantasy, strhující příběh člověka, který přežije požár při autohavárii.  A ráda bych upozornila na studii Jana Lukavce Zneklidňující svět zrcadel; teorie fantastiky, zpracovaná tak napínavě, jako by šlo o detektivku –  kterou svým způsobem také je .

Pravidelně se účastníte mnoha conů a vaše přednášky patří mezi ty nejnavštěvovanější, prozradíte recept na úspěšnou a hojně navštěvovanou přednášku?

V soukromém životě jsem dost mlčenlivý člověk, takže si to vynahrazuji na conech a podobných akcích. Půl století sbírám informace z knih, filmů a nejrůznějších zdrojů. Jenže sebelépe připravená přednáška selže, pokud nejste v té správné kondici a nenavážete kontakt s posluchači. Přednášky neznamenají jen přítomným naservírovat fakta, je to i malé divadelní představení. Jsem pouhý vypravěč, nic víc.

Ráda spolupracujete s jinými autory a to dokonce i ve své románové tvorbě, ať už jde o dnes už klasický Stín modrého býka, nebo nedávno vydaný Vítr v piniích, co je na spolupráci s jinými spisovateli tak přitažlivé, že vás to ještě nepřestalo bavit?

Pracujete-li na knize s někým jiným, vynaložíte na to více úsilí, ale zase si můžete být jistí, že výsledek by nemusel být špatný. Každé psaní je dobrodružná výprava, tady je to dvojnásobné. Inspirace, tvořivé nápady, rychlost řešení svízelných pasáží – všechno se násobí fascinujícím způsobem. Náročnost ovšem také stoupne: vždycky je něco za něco.

Ale úžasné a důležité je, že vás to přiměje opustit svůj navyklý styl, zkusit něco jiného. Myslím, že pro autora je nejhorší, když zapadne do stereotypu…

Řadu povídek jste sice publikovala v dnes už zaniklém Dechu draka, ale v poslední době dáváte přednost zejména antologiím (pokud pominu jednu spolupráci a několik reprintů vydaných v Pevnosti). Podobně je tomu i u mnoha dalších známých autorů a autorek na české scéně. Proč myslíte, že ona „velká jména“ stále ještě raději publikují především v antologiích a časopisy vydávané v mnohem větších nákladech nechávají spíše méně známým kolegům?

Mají méně času, takže obvykle musejí svůj záběr omezit. Krom toho právě ten prostor periodik je klíčový pro rozvoj žánrové literární sféry – kam by umísťovali začínající spisovatelé své texty, kdyby jim všechno zasedly  „osvědčené firmy“? Proto jsem ráda, když se naopak v antologiích objevují i nová jména s čerstvými povídkami.

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně zdaru nejen do vaší práce, ale především do života.