Hned zkraje přiznávám, že jsem se v případě Psích hvězd obával dalšího instantního bestselleru pro masy, ovšem tenhle román si naštěstí vůbec na nic nehraje a jeho největší výhodou je, že to nemá ani trochu zapotřebí. Debutující Peter Heller je srdcem dobrodruh a zkušený světoběžník, který o svých zážitcích a cestách napsal čtyři knihy a řadu článků nejen pro National Geographic, což je na jeho psaní znát v tomto nejlepším slova smyslu. Nejenže je po řemeslné stránce hotovým autorem, ale především může čerpat z vlastních zkušeností a to je pro každého spisovatele doslova k nezaplacení. Psí hvězdy jsou tak pro mě snad nejpříjemnějším překvapením letošní sezóny a knihu mohu doporučit opravdu všem bez rozdílu.

Příběh se odehrává v postapokalyptické blízké budoucnosti, ovšem místo nějaké dramatické zničující změny v podobě jaderné války či celosvětové přírodní katastrofy se dočkáme pouze vylidněné krajiny do náruče přírody se rychle vracejících zbytků lidské civilizace poté, co devětadevadesát procent lidstva podlehlo novému, bleskově se šířícímu viru chřipky. Ti tzv. šťastní přeživší, pokud pomalu neumírají na zřejmě reziduální krevní onemocnění, bojují mezi sebou o zbytky, ať už ostatní zabíjejí s chutí nebo ne. To je i případ Higa, jenž po smrti manželky prchá z města a útočiště nalezne na opuštěném letišti s vlastním zdrojem energie a slušnou zásobou leteckého benzínu. Pro přežití je vybaven dobře, nejen že umí létat na malých strojích a má tak přehled o blížících se skupinkách nebezpečných rabiátů, ale umí i lovit a rybařit, jen s tou obranou v boji je to horší. Naštěstí si našel parťáka, který zrovna tohle umí ze všeho nejlíp, a i když má Hig občas pochybnosti, zda mu jeho kámoš z dlouhé chvíle taky nezakroutí krkem, ve slušné symbióze to oba docela dobře zvládají…

A to je v podstatě skoro vše, i když se příběh samozřejmě netýká pouze těchto osob a jednoho opuštěného letiště. Jde o civilní, na efekt nijak nesázející vyprávění v první osobě, které vás do sebe citlivě a nepozorovaně vtáhne a dokládá, že když se to umí, tak ich-forma dokáže být zatraceně mocným nástrojem. Nejsou tu žádní upíři, zombíci ani motorizované bandy na čtyřkolkách a děj střídá akční scény s poklidnými úseky plnými zamyšlení i vzpomínek. Ze známějších děl román snese přirovnání k McCarthyho Cestě, ačkoli není zdaleka tak dusivě depresivní, či k oblíbenému Malevilu, i když postrádá onu typicky francouzskou žoviálnost. Přitom ale nijak neaspiruje na tzv. velkou literaturu. Heller v tomhle ohledu kráčí vlastní cestou a neváhá se ústy svého hrdiny doznat k lásce k přírodě v poklidných scénách z rybolovu či lovu divoké zvěře, jež starším čtenářům připomenou knihy Jacka Londona. Jistě, mohl bych se pustit i do kritiky, Hellerův styl umí být na můj vkus občas zbytečně úsečný a ať už za to může autor, překlad či redakce, občas mě text zatahal za oči, ovšem to jsou opravdu jenom drobnosti, které čtivému příběhu, od něhož je těžké se odtrhnout, lehce odpustíte. Nemluvě o tom, že malá a sympaticky vyhlížející kniha s krásnou obálkou dělá nakladatelství Plus čest a čtenáři radost.

Román se sice dočkal nadšené odezvy, ovšem v žánrových kruzích o něm zase tolik slyšet nebylo. Odpověď je nasnadě. Fantastické prvky tu až na motiv světa takřka zbaveného lidské přítomnosti nenajdete a kniha tak do vědecko-fantastické literatury pranic nového nepřináší. Výsledkem bylo vlažné přijetí ze strany žánrových odborníků i skalních fanoušků, za zmínku stojí snad jen neproměněná nominace na Cenu Arthura C. Clarka. Ovšem díky Hellerovu poutavému vypravěčství si příběh své čtenáře bezpečně našel a věřím, že tomu tak bude i u nás. Ani vy neváhejte, Psí hvězdy vám budou příjemnou čtenářskou odměnou.

Peter Heller: Psí hvězdy

vázaná, překlad Petr Eliáš, obálka Vasil Artamonov, 320 stran, 349 Kč

Související články:

Psí hvězdy aneb umírající svět Petera Hellera (ukázka)