Také jste si občas říkali, jaké by to bylo vzít celou hrst klišé zabydlujících literaturu časovek a trochu je zamíchat? Byl by výsledkem pouhý fantastický galimatyáš, nebo by z toho receptu mohla vzejít i nápaditá, hodnotná a nezapomenutelná kniha? A možná by podobný experiment i od jednoho a téhož autora dopadl v každém z mnoha paralelních vesmírů trochu jinak… ale kdyby tomu tak náhodou opravdu bylo, máme zřejmě štěstí, že žijeme v tom, kde celosvětově úspěšný španělský spisovatel fantastiky Félix J. Palma napsal svou Mapu času právě tak, jak jí můžeme v tom našem světě listovat.

Jsou náměty, které všichni až příliš dobře známe. Odhodlaný hrdina se vrací do minulosti, aby tam zastavil řádění šíleného vraha. Mladá romantická žena si přes propast času dopisuje s mužem, do nějž se osudově zamiluje, ačkoli je dělí desetiletí až staletí. Lidstvo vede ničivou válku se stroji a pouze jediný hrdinský člověk může zachránit naši civilizaci. Každá cesta v čase, ba i každé naše jednotlivé rozhodnutí, dává vzniknout alternativnímu vesmíru. Autor románu o stroji času zjistí, že cestování v čase je skutečně možné. A tak dále… Félix J. Palma je vzal všechny a ještě bezpočet dalších a dal jim zcela nový tvar. V jeho podání se tato notoricky známá klišé stávají svébytnými originálními zápletkami, a tak se nebojte, že jsem vám část z nich předem prozradila, protože totéž dělá koneckonců i anotace Mapy času a stejně se dočkáte ztvárnění, jaké pravděpodobně nebudete schopni předem odhadnout. Seznámíte se s firmou Murrayho cesty časem, která vám za poplatek sta liber nabídne cestu do roku 2000, s případem Jacka Rozparovače, slavnými spisovateli i dobrodružnými objevitelskými výpravami…

Autor s chutí používá postupy běžné spíše v alespoň sto let staré literatuře a zejména v posledních desetiletích znovu přicházející do módy tentokrát jako postmoderní prvky: Oslovuje čtenáře, chová se jako vševidoucí vypravěč, propůjčuje hlas svým postavám, úmyslně v rozličných pasážích mění styl vyprávění. A ono to funguje. Ze strany autora je vždy trochu riskantní uplatnit podobné postupy, ale Mapu času je i díky nim radost číst. Příjemné bylo také to, jak do sebe i předtím zdánlivě nedůležité kousky skládačky zapadly a jednotlivé zpočátku samostatné příběhy se spojily v jeden. Snad každá puška, která v Mapě času visela na stěně, dříve či později vystřelila, a to občas poměrně nečekaným směrem. Musím přiznat, že ze všeho nejméně jsem čekala jednu z posledních; pokud se do románu pustíte, objevíte ji asi deset stránek před koncem (ale pozor, z listování na konec předem tu nic mít nebudete!) a zřejmě se velmi dobře pobavíte. Jediné, co se mi na Mapě času naopak nelíbilo a nesedělo mi k ní, bylo rádoby biologické vysvětlení jednoho fenoménu ke konci knihy. Tam autor uchopil jedno známé klišé, přesněji možná spíše známé mylné tvrzení, zcela neinvenčním způsobem. Ale fuj, chtělo se mi říci. Tohle se dělá v jinak poměrně detailně propracovaném románu? Ovšem budiž mu to v nepřítomnosti jiných zásadních chyb odpuštěno; většina čtenářů si stejně nevšimne nebo danou pasáž přejde shovívavým mávnutím ruky, jen pár lidí s profesním biasem se nesmlouvavě zamračí.

A je nakonec snadné autorovi drobnost odpustit, když jako s jednou z postav svého příběhu pracuje s H. G. Wellsem a využívá toho velmi obratně. Wells u něj není jen uvěřitelně napsanou historickou osobností zasazenou do fikce. Pár drobných odlišností od Wellsova reálného života by se našlo, ale všechny zcela zdůvodnitelné a pasující ke spisovatelově osobnosti; jen pokud jste četli Lodgův Výkvět mužství, jinou Wellsovu románovou biografii nebo přímo některé z autentických dokumentů z jeho života, možná narazíte na celkem osvěžující malé projevy autorské licence. Wells u Palmy slouží nejen jako postava, ale i jako odrazová plocha pro úvahy, nakolik autor svým dílem ovlivňuje čtenáře a jaká je jeho zodpovědnost, zda je možné svou fantazií o něčem ostatní v reálu pevně přesvědčit nebo jak i drobná rozhodnutí napohled nepříliš důležitých lidí mohou nasměrovat svět úplně jinam než jejich alternativy.

Co se týče pravidel cestování v čase, obstál Palma na výbornou. Paradoxy časovek se tak, aby dávaly smysl, dají řešit různými způsoby; Connie Willisová například v sérii Cestovatelé historií zamezuje možnosti spáchání činů, které by zásadně ovlivnily historii (tedy – za určitých okolností, jak zjistili hrdinové románu …o psu nemluvě). Palma se do toho pouští v zásadě opačně – takovým činům žádné fyzikální principy nebrání, ale jak nakonec člověk zjistí, jestli se něco změnilo, když se nevyhnutelně změní i on? A je to vůbec možné, nebo jde jen o iluzi – a to jakou? Existuje něco jako osud? Který z přestavených způsobů cestování v čase je ten správný, je-li vůbec nějaký? Hlubší posouzení tématu již nechám na Tobě, drahý čtenáři, a tak se odvážně ponoř do napínavých stránek Mapy času… Napětí a překvapení zaručeno.

Félix J. Palma: Mapa času (Victoriana, svazek první)

vázaná, překlad Iveta Gonzálezová, obálka Cliff Nielsen, 528 stran, 389 Kč

vydalo nakladatelství Host, děkujeme za recenzní výtisk

1 003 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora