Ocenění

Rozhovor s Lauren Beukesovou, autorkou románu Zoo City

Autor redakce | Aktuality | Úterý 16 Duben 2013 7.45

Vydání fantasy Zoo City jihoafrické spisovatelky Lauren Beukesové se u nás doposud setkalo se slušnou pozorností, snad tedy román čtenáře nezklame stejně jako nezklamaly ani předchozí svazky edice Style s dlouhověkým druidem v hlavní roli. Životem ostřílená Zinzi doprovázená nerozlučným lenochodem je bezesporu stejně zajímavá postava a má tak velkou šanci, že si i ji mnozí oblíbí. V následujícím rozhovoru vám sama autorka prozradí spoustu informací, které ji k napsaní oceněného a v zahraničí úspěšného románu inspirovaly. Bývalá jihoafrická novinářka se během své praxe setkala snad se vším, co si dokážeme představit, a nyní vše úspěšné využívá na své literární dráze…

Odkud se vzala ta úvodní představa – dívka s lenochodem na zádech –, na které je román Zoo City vystavěn?

Před očima jsem měla obraz dívky, která otvírá šatní skříň a odkládá do ní lenochoda jako kabát, a zároveň s tím jsem cítila, jak těžce to na ni doléhá. Pak jsem začala tu myšlenku rozpracovávat v rámci jednoho projektu pro časopis iJusi a přitom jsem spolu s ilustrátorem Simonem Villetem vymýšlela imaginární román o Zinzi, Marabu a Pinčovi, a najednou se z toho stal román skutečný.

Minulost vypravěčky příběhu Zinzi Decemberové je stejně temná a zrádná jako město, ve kterém žije. Čtenář jí však fandí až do samého konce. Zformovala se ta postava ve vaší mysli už hotová nebo má mezi vašimi známými svůj předobraz?

Během práce na románu jsem se s ní seznámila důkladněji. Poznávám v ní prvky různých žijících osob, třeba mé kamarádky Goraty Mugudamaniové, která se umí vykecat naprosto ze všeho, nebo Nolly Mejeové, což je zase ztělesněná oprsklost, a taky mě samé, dokonce i v pasážích, kde podkopává archetyp zdiskreditovaného soukromého očka s prořízlou pusou, se kterým to jde nezadržitelně z kopce. Ale jinak je Zinzi naprostý originál.

Noříte se hodně hluboko do pokřiveného srdce vámi převyprávěného Johannesburgu, od jeho nočních podniků přes činžáky samotného Zoo City až po hrůzu nahánějící tajemství číhající za ostře střeženými zdmi zámožných předměstských čtvrtí. Proč jste si za dějiště svého románu vybrala právě toto jihoafrické město?

Já jsem v Johannesburgu vyrostla, takže k němu mám osobní vztah, ale jak říkával Neill Blomkamp, Joburg představuje budoucnost. Je to šílené velkoměsto vyznačující se unikátním prolnutím kultur a ekonomik i propastnou rozdílností životních podmínek a zkušeností, jež se tu spolu dennodenně střetávají. Joburg navíc oplývá neuvěřitelnou energií. Je to takový africký New York, zaslíbená zem, kam lidé přicházejí hledat slávu a bohatství. A stejně jako o New Yorku i o něm by se podle mě daly vyprávět miliony příběhů.

Zápletka vaší knihy obsahuje víc zvratů a kliček než naspeedovaný román od Raymonda Chandlera. Měla jste původně v plánu napsat román v duchu žánru noir nebo jste k němu začala směřovat až v průběhu psaní?

Můj předchozí román Moxyland coby alegorie na stát vedený v duchu korporátního apartheidu musel být nutně drsnou dystopií. Tenhle příběh o dívce, která nalézá ztracené věci v chátrajícím srdci velkoměsta, zase nemohl nebýt noir.

Co byste říkala na vaše případné zařazení do žánru krimi románů?

Obdivuju spisovatele schopné přeskakovat z jednoho žánru do druhého, lidi jako Margaret Atwoodovou, Michaela Chabona nebo Joyce Carol Oatesovou, kteří si hrají tam, kde se jim zrovna chce. Kdyby to šlo, nejradši bych se nezařazovala do žádné přihrádky, protože bych si tím jen omezila výběr toho, do čeho se můžu pustit příště.

Prominentní role magie a muti ve vašem románu je zakotvená v drsné realitě – zvířetníci jsou vytlačováni do svého vlastního divokého ghetta, které je popsáno se znepokojivou živostí, a žijí ve stínu děsivého Protiproudu. Jak obtížné bylo najít rovnováhu mezi magickými prvky a každodenností?

Chtěla jsem si hrát s nápady a podrobit zkoumání věci, které bereme jako samozřejmost. Magie je užitečný způsob, jak zdůraznit každodennost a změnit úhel pohledu. Funguje podobně jako technika ve vědeckofantastické literatuře – je zapojená do služeb příběhu. A když se to tak vezme, každodenní věda už prakticky magie je. Nemám ani ponětí, jak vlastně funguje technika, jak se z jedniček a nul formuje wordovský dokument, do kterého právě teď zapisuju své odpovědi, nebo videohra, v níž likvidujete zombíky, nebo hovory přes mobil, které mi v neviditelném proudu sviští kolem hlavy, nebo mozky mechanických plážových zvířat sestrojených Theo Jansenem, nebo třeba, hergot, lidská mysl. Je to až neskutečné.

Asi nejamorálnějšími postavami ve vašem románu jsou Pinč a Marabu, kteří ukrývají své zlověstné plány pod rouškou břitkého dialogu a černého humoru. Proč jste si vybrala zrovna tahle zvířata?

Podobně jako Zinziin lenochod šlo o představu, která vtrhla přes práh mého mozku bez pozvání – zvráceného temného anděla se zmrzačeným mrchožroutem přivázaným na zádech, jíž dělá společnost sociopatický hipster s tím směšným nakadeřeným psíkem, který v sobě nicméně pořád má něco škodolibého. (I když u maltézáčků je podle mě škodolibost vrozená.)

Stejně jako Moxyland má i tento román výraznou popkulturní rovinu. Do jaké míry ovlivňují vaši beletristickou tvorbu zkušenosti (vyléčené) novinářky?

Novinařina byl nejlepší základ, jaký jsem mohla mít pro psaní beletrie, která by měla vycházet ze zkušenosti, osobního názoru a hledání kontextu pro porozumění lidem.

Dvanáct let novinařiny na volné noze mě naučilo psát různými styly, dalo mi lepší cit pro dialog (když dojde na studium lidské řeči, není nad to strávit hodiny a hodiny přepisováním rozhovorů) a zavedlo mě z důvěrně známého středostavovského prostředí do nejzajímavější části města, která zasahuje od jaderné elektrárny Koeberg přes šestihvězdičkové hotely navštěvované popovými hvězdami a aparátčíky až k chudým předměstím, která jsem poznávala v doprovodu zlodějů elektrického vedení.

Často zjišťuju, že skutečný život je mnohem nápaditější a překvapivější než většina věcí, které si člověk dokáže vymyslet.

Už dřív jsem při vymýšlení fiktivních pasáží do svých povídek a románů čerpala z podkladů pro časopisecké články, ale Zoo City bylo prvním románem, u něhož jsem musela vyrazit do terénu čistě kvůli knize samotné. Byla to úžasná zkušenost.

Kromě talentu pro nacházení ztracených věcí je Zinzi chycená ve světě podvodných e-mailů. Kolik materiálu jste pro tento aspekt románu musela nasbírat?

Před několika lety jsem pro Cosmopolitan dělala investigativní reportáž o podvodných e-mailech a podrobnosti jsem v pozměněné podobě začlenila do povídky, která vyšla ve sborníku Touch: Stories of Contact. Když jsem začala psát Zoo City, měla jsem to štěstí, že mi z Marie Claire zadali článek na téma, které se krylo s mým výzkumem. Tentokrát jsem se do něj ovšem ponořila ještě hlouběji, strávila jsem hodně času na webových stránkách 419eater.com, přispěla jsem velmi skromným dílem k boji s podvodníky a pořídila jsem interview se správci portálu ScamWarners.com (včetně zapáleného jihoafrického zakladatele), kteří osobně vyvíjejí úsilí, aby oběti zachránili před jimi samotnými. Sice jsem osobně nevyzpovídala žádného z podvodníků, ale zato jsem vykradla spoustu materiálů nashromážděných lidmi, kterým se to podařilo.

Postava Benoîta, Zinziina uprchlického milence, je vykreslená velmi citlivě, přestože i on má svá tajemství a jeho minulost je ještě spletitější a hrůzostrašnější než ta Zinziina. Proč jste zvolila postavu zrovna s touto bouřlivou politickou minulostí?

Inspirovala mě k tomu hrůza a ostudnost xenofobních útoků z roku 2008, má návštěva Centrálního metodistického kostela (budovy obsahující úplně stejnou spoušť jako kterýkoli z uprchlických táborů) a rozhovory s rwandskými uprchlíky, které jsem před několika lety pořídila pro jeden italský dokumentární film.

Napětí panující kolem uprchlíků v Jihoafrické republice není ještě ani zdaleka vyřešeno a už jsme zažili i první výbuchy nových násilností, byť v menším měřítku. Je otřesné, že se takto jedná s lidmi prchajícími před válkou, znásilňováním, hladomorem a genocidou, kteří se vzdali všeho, co dosud znali.

O DRK se zajímám už dlouho. Ze zvěrstev, k nimž tu dochází, běhá člověku mráz po zádech, počínaje dětskými vojáky a konče kanibalismem či válečnou taktikou zahrnující tak zběsilé a brutální sexuální útoky, že OSN už činí potíže označovat je jako pouhá znásilnění. Bylo by snadné brát to jen jako přehlídku ohavností, ale já jsem v tom chtěla najít ten podtón normálnosti, ukázat, že tohle všechno se děje skutečným lidem, kteří mají své vlastní životy, zaměstnání a rodiny. Při vypreparovávání lidskosti z titulků mi hodně pomohly rozhovory s konžskými uprchlíky, jako byl třeba Jamala Safari nebo James Bocanga.

Váš román je ozvláštněn intertextovými prvky jako třeba stránka ve stylu filmové databáze IMDB, novinové výstřižky nebo nadupané hudební interview, z nichž některé byly napsány dalšími lidmi zmíněnými v poděkování. Proč jste se rozhodla zařadit do knihy ještě další hlasy?

Za to může Alan Moore. Ta důvtipná metoda, s jejíž pomocí rozvíjí zápletku svých grafických románů nejrůznějšími prostředky, od vaudevillových popěvků až po hororové komiksy nebo viktoriánskou pornografii, mě inspirovala k tomu, abych se pokusila o totéž.

Nesnáším zdlouhavá vysvětlování a tady se toho muselo vysvětlovat opravdu hodně. Bylo pro mě snazší a zábavnější udělat to s pomocí intertextových prvků, které umožňují větší míru nejednoznačnosti a alternativních výkladů.

Nápad pověřit další spisovatele, aby do knížky přispěli kratšími články, vzešel z povídkové soutěže, kterou v souvislosti s vydáním Moxylandu loni uspořádal portál Authonomy.com. Byla jsem unešená tím, jak druzí přetavili mé myšlenky do něčeho nového a nádherného. Tři nejlepší autory jsem pak požádala, aby mi něco napsali i do Zoo City.

Sam Wilson vymyslel ty strhující rozhovory s vězni, Charlie Human dal dohromady psychologické pojednání o Protiproudu, které shodou okolností podrývá celý můj vesmír, a Bryan Steele vytvořil úchvatný přepis šíleného pravicově fundamentalistického rozhlasového pořadu, který se bohužel do finální verze nedostal, protože vyvolával víc otázek, než kolik bych stihla zodpovědět. Možná jestli bude i druhý díl…

Při sběru dat pro interview s Odim Huronem do časopisu Credo jsem původně požádala mého přítele, hudebního publicistu Evana Miltona, jestli bych se mohla podívat na některé z jeho rozhovorů se slavnými jihoafrickými hudebními producenty a Evan mi navrhl, abych to prostě nechala na něm. Ten nápad se mi zalíbil a jsem moc ráda, že jsem tímhle způsobem získala úplně nový pohled na věc vyjádřený nezaměnitelným stylem ostříleného veterána z hudební branže.

Byl to velice úspěšný experiment. Možná to tak udělám i s ostatními mými knížkami – najdu si lidi, kteří je napíšou za mě.

Kteří spisovatelé vás inspirují?

Moji hrdinové jsou Alan Moore, Margaret Atwoodová, David Mitchell, William Gibson, Joyce Carol Oatesová, Michael Chabon a Jonathan Lethem – všechno to jsou lidé píšící neotřelé, sakra dobré příběhy plné zvratů, které čtenáře dokážou překvapit. Mám ale ráda i T. C. Boylea, Jonathana Franzena, Iana McEwana, Sarah Watersovou a Lorrie Mooreovou, kteří se pitvají často až nepříjemně hluboko v lidské povaze.

Kdybyste spáchala, řekněme, hrůznou vraždu a stala se zvěronoškou, jaké zvíře byste nejradši tahala na hřbetě?

Jako první mě napadl megalodon, což by však asi nebylo zrovna nejpraktičtější, už jen proto, že trpím mořskou nemocí a tahat se s ním na souši by navíc byla děsná otrava. Takže radši veverku – není s ní tolik starostí jako s opičkou a je skoro stejně užitečná. A vůbec, jakékoli zvíře dost prohnané na to, aby svou roztomilostí a huňatým ocáskem dokázalo zamaskovat skutečnost, že jde o prachobyčejnou stromovou krysu, má moje sympatie.

Jak zvládáte pracovat zároveň jako scénáristka, novinářka a spisovatelka, aniž byste se z toho zbláznila?

To už se bohužel ptáte pozdě. Odpověď zní, že nejdřív strašně dlouho otálím, načež toho zvládnu spoustu udělat v panikou vyvolaném záchvatu produktivity. V podstatě nejlépe na mě zabírá stres.

Na čem pracujete teď?

Mám rozdělaných několik projektů, které bych ráda dokončila, od thrilleru, kde není nic tak, jak se na první pohled zdá, až po moderní pohádku se skřítčími celebritami a démonickými bankéři, detektivku z doby apartheidu, western vyprávěný z odlišné perspektivy a možná i pokračování Zoo City.

Jaké tři rady byste měla pro ostatní spisovatele?

1. Jediné, co se počítá, jsou údery prstů do klávesnice. Spisovatelé jsou od toho, aby psali.

2. Výzkum vaše příběhy obohatí a dodá jim hloubku. Nestačí ale jen číst články na internetu – shánějte skvělé knížky, dělejte rozhovory s lidmi, vyražte do terénu, pokud to jde (za předpokladu, že nepíšete o alternativním steampunkovém Japonsku v 16. století za vlády lovecraftovských starších bohů).

3. Přestaňte vybrušovat první tři kapitoly tak, aby svým leskem dokázaly oslnit na dvacet kroků, a dopište už konečně tu zatracenou knížku.

Rozhovor s Lauren Beukesovou pořídila Sarah Lotzová.

209 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Komentáře: 1 »

  1. Comment by memnon666 — 18.4.2013 @ 22.23

    Pokud se nepletu tak je to ten samý rozhovor co je otištěný na konci knihy :/

    Líbí/nelíbí: Thumb up 0 Thumb down 0

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.