Ocenění

Rozloučení se spisovatelem Ivanem Kmínkem

Autor redakce | Aktuality | Pondělí 9 Září 2013 11.15

V úterý 3. září náhle zemřel český spisovatel a vědec Ivan Kmínek, jeden z nejváženějších představitelů domácí science fiction osmdesátých let. Vedle mnoha skvělých povídek později zčásti shrnutých v souboru Ústřední kancelář vesmíru se neozývá je rovněž autorem jednoho z nejlepších českých vědeckofantastických románů Utopie, nejlepší verze, jenž se nedávno dočkal svého druhého vydání. Po revoluci sice psaní vědeckofantastických příběhů opustil, ale stále je vzpomínán a čten a snad tomu tak bude i do budoucna…

Sbohem, Ivane

Ivana Kmínka jsem poznal přesně před třiceti lety, na jarním pardubickém Parconu 1983. S Jardou Pořízkou z boskovického sci-fi klubu (tak personelně nepatrného, že mně myslím v Praze nikdy neuvěřili jeho existenci – přestože existoval) jsme tenkrát získali ubytování na pardubické koleji VŠCHT. Kde, když jsme do pokoje otevřeli, už v dubnovém odpoledním slunci pospával o pár let starší chlápek s batohem. Seznámili jsme se, to šlo tenkrát, za totáče, rychle, a on, Ivan, mluvil tak, že Jarda pak nakonec bokem řekl: „Ty vole, on to vyhraje.“ Byla míněna soutěž o nejlepší povídku Parconu, kterou potom Ivan taky, jak bylo předpovězeno, vyhrál s povídkou „Syntamor zasahuje“.

Snesli jsme to, i když to nebylo lehké! Když ho dnes před sebou vidím, přesto si navzdory všemu vzpomínám víc na to, čím mě brzo potom dojal: začali jsme si psát, já jsem mu posílal své fanziny, on mně své povídky, a při tom jsme si někdy v létě 1983 slíbili, že až na podzim nastoupím zas do Prahy do čtvrťáku na právech, sejdeme se: na kolej Hvězda, kde jsem měl bydlet, to měl od sebe z Břevnova relativně kousek. Pak jsem jednoho dne na tu kolej nastoupil, venkovan s jitrnicema v kufru, nešťastnej z toho, kde po prázdninách znova sedím – a vtom, jako princ z pohádky, se ve dveřích pokoje objevil Ivan! Dodnes nechápu, kde se tam tenkrát vzal, ale nekecal, dodržel slovo a přišel! Stal se tím mým vlastně prvním kontaktem do fandomu, to i se Zdeňkem Rampasem jsem se poznal až pár dní potom.

V břevnovské Liborově ulici, kde bydlel, pak Ivan v osmdesátých letech pořádal takzvané dvorečky, setkání scifistů na dvoře jejich baráku (v létě) nebo vevnitř v bytě s okny do ulice (jindy). Mně z nich ještě víc než to první utkvělo v paměti to druhé. Ať se v Kmínkovic miniobýváku vedla řeč o čemkoliv, vždycky tam hrála hudba, pouštěná z cívkového magnetofonu. Jednou, když jsme takhle většinu noci nad vínem zas proposlouchali spousty kytarových sól, jsem se díky Ivanovi dozvěděl, o co jde: To je přece Frank Zappa! Rock je od té doby pro mě hudbou noci, dík za náznak, Ivane! Už nikdy, ďáble, nebude možné pustit si třeba „Chunga´s Revenge“ bez vzpomínky na Tebe.

Ivan byl původní profesí chemik – i laik chápal, že prominentní. V roce 1989 se díky tomu dostal na několik měsíců na práci do Ameriky. Když přijel zpátky, přivezl mimo jiné videokazetu s klipem Petera Gabriela „Sledgehammer“ (tím, co v něm tancujou zmražená kuřata: pozoruhodné, myslel jsem si tenkrát a myslím si i dnes). A dovezl i spousty příhod, ze kterých jsem se na dálku snažil chytat, co je to Amerika: třeba když v kavárně Slávie vyprávěl, jak na prvním výletě Kalifornií v cadillaku z půjčovny přejel někde v horách nedopatřením jelena.  Trapné – ale to je (v oné nepředvídatelnosti) Amerika! Později, když jsem si tam sám poprvé sednul za volant, jsem si v duchu říkal: Nesmíš, hlavně nesmíš, vole, přejet jelena ani nikoho jiného, Ivan to říkal.

Byl životní realista. V tehdejším fandomu těžký život, jediný normální člověk mezi Marťany. Ale Ivan jako jeden z mála z nás nejenže realitu uznával, ale jako realista i psal svou sci-fi.  Snad to nezní nesrozumitelně. Vzpomínám si, že jsem tenkrát nad jeho povídkami často frflal, protože se mi zdály málo romantické: nelítalo se tam hlubokým vesmírem dost hluboko a obyčejně se tam nelítalo vůbec nikam. Z těch povídek, odehrávajících se často v panelácích, vyplývalo, že život vždycky byl, je a bude poněkud ubohý. Takže když o tom dneska dumám, nejsem si vlastně jist, co Ivan mezi námi všemi fandomovými blázny pohledával. Většina z nás si asi myslela, že odněkud přiletí něco extra. To Ivan nečekal.

Nudil ses mezi námi, Ivane? Mně se navzdory všemu zdá, že možná ne.  Vždycky sis zapálil cigáro, nahodils nějaké skeptické téma a pak už jenom poslouchal, když jsme ti je, my romantici, začali vyvracet. A (nezlob se): občas ti při tom ulítávalo, že žádnej skeptik ve skutečnosti nejseš, že jseš taky romantik jako my, jenom převlečenej. Nechápu, pročs umřel. První větší nedorozumění mezi námi. Ale já fakt věřím, že to zas jednou skepticky probereme, nekecám! Pustíme si Zappu a se Zdeňkem, Frantou, Ivanem, Georgem a všema, co tam s náma přijdou, všechno vyřešíme jako vždycky. Díky, Ivane!

Pavel Kosatík

Zemřel Ivan Kmínek, výzkumník a literát

V úterý 3. září náhle zemřel Ing. Ivan Kmínek, CSc., autor jednoho z nejlepších českých vědeckofantastických románů Utopie, nejlepší verze.

Kmínek se narodil 21. července 1953 v Brně; v letech 1971-6 vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou a po roční vojenské službě se stal vědeckým pracovníkem Ústavu makromolekulární chemie ČSAV. K science fiction tíhl od dětství, a když se počátkem 80. let přidal k  rozmáhajícímu se hnutí jejích fanoušků, rychle se stal spolu s Janem Hlavičkou předním autorem tzv. generace Ceny Karla Čapka. Jejich dílo spojoval humor a absurdita, pochopení pro slabosti malého českého člověka drceného soukolím dějin, neprvoplánové narážky na dobovou realitu, jejichž subtilnost nebyla projevem opatrnictví, ale součástí intelektuální hry se spřízněně naladěným čtenářem. Kmínek vyhrál první a druhý ročník CKČ s povídkami Syntamor zasahuje (knižně v antologii Stalo se zítra, Svoboda 1984), v níž aplikace umělé inteligence na seznamovací rituály narazí na nedostatky socialistického zásobování, a Druhý vstup do téže řeky (Lovci zlatých mloků, Mladá fronta 1988), nahořklým příběhem o nemožnosti změnit vlastní minulost.

Zatímco zbytek okruhu CKČ zůstal u snáz publikovatelných povídek, Kmínek dokázal svoji poetiku rozvést do románu. První verze vznikla už v polovině desetiletí, přepracovaná podoba reagující na naděje i omezení Gorbačovovy přestavby byla dokončena roku 1987 a dokonce přijata ve Středočeském nakladatelství, to však protáhlo vydání až do doby těsně před svou likvidací na jaře 1991 (vročeno 1990); v roce 2006 román reeditovalo nakladatelství Triton v řadě věnované moderní české SF, a to i jako e-knihu. Utopie, nejlepší verze s podtitulem Zábavné panoptikum, tematicky zaměřené na odvěký boj dobra proti dobru je brilantní alegorie bezčasí stagnujícího reálného socialismu. Jeho hrdinové jsou outsideři ve své umělé společnosti, kteří začnou odhalovat její nedostatky a rozpory navzdory všudypřítomnému ujišťování, že je vědecky řízená jako nejlepší ze všech možných. Po řadě tragikomických dobrodružství zjistí, kdo jimi manipuluje pod záminkou maximalizace obecného štěstí a dokonce je připravil o vlastní totožnost, ale jejich vzpoura je marná a vypravěč končí rezignací nad gulášem. Pavel Kosatík o knize napsal: Ten svět je prolhaný, smyšlený, neupřímný a je tak i popsán – slovy, jež jako by nikdy nebyla myšlena vážně, s ironickým nadhledem, který je ve vypjatých pasážích k nerozeznání podoben totální upřímnosti. … Toto smutné putování různými podobami banality a malosti vede nejen k prokomponovanému obrazu špatné realizace „velké“ myšlenky, ale i k pochopení lidskosti i v jejích nejsmutnějších nebo nejodpudivějších projevech.

Román důstojně rozvíjí českou tradici společenskokritických antiutopií, jako byl Vejdělkův Návrat z ráje (1960). Jestliže se u generace CKČ psává o čapkovsko-nesvadbovské linii, Kmínkova parodická virtuóznost má blíž k jinému klasikovi naší fantastiky, Jiřímu Haussmannovi; jeho cit pro fráze všeho druhu, od plakátových hesel přes intelektuálské tlachy po holozorní seriál Jak se máte, Braunovi? je až poláčkovský. A konečně v knize doznívá vliv, jaký měl na Kmínkovu ranější tvorbu jiný píšící chemik Vladimír Páral co do stylu i nahlížení na milostné a společenské vztahy. To, že těžiště Kmínkova díla tvoří jediný román, má svou stinnou stránku: jeho povídky nebyly na rozdíl od Hlavičkových vydány souborně. Přes třicet jich je roztroušeno po časopisech a antologiích (některé byly i inscenovány rozhlasem), další zůstaly jen ve fanzinech nebo rukopisech kolujících mezi přáteli. Útlá sbírka Ústřední kancelář vesmíru se neozývá (Laser, Plzeň 1992) kombinuje cyklus satir o byrokracii, poněkud inspirovaných Lemovými groteskami, s několika delšími dříve nevydanými prózami; možná vůbec nejlepší z nich je pozdní netypicky vážná No jo, hrabalovský monolog pozvolna s krutou samozřejmostí odhalující obraz blízké budoucnosti, kde penzisti čekají na eutanazii s pitkami a stříháním metru jako odvedenci ČSLA na konec vojny.

Hnutí fanoušků science fiction bylo jednou z náhradních aktivit, kterým se československá společnost 80. let věnovala z nedostatku jiných možností, a listopadová revoluce v něm přinesla zásadní obměnu. Kmínek byl mezi prvními autory SF, kteří se odmlčeli – podle vlastních slov naprosto ztratil impuls k tvorbě; snad i proto, že rychle vycítil, že zájem čtenářů se v nových podmínkách posune ke komerčnější, méně intelektuální podobě žánru, která mu byla cizí. Nikdy si ovšem na tu proměnu nestěžoval, o svém literárním díle mluvil jen málo a skromně a plně se soustředil na nové příležitosti, které doba přinesla.

Kmínek patřil k těm šťastným duším, pro něž se věda nikdy nestala rutinou, ale zůstávala dobrodružstvím poznání, stejně jako sám život. Když se v polovině 90. let u nás začalo psát o MDMA čili extázi, Kmínek vybaven knihou chemika Alexandra Shulgina na toto téma syntetizoval několik odrůd příbuzných fenethylaminových psychedelik, vyzkoušel je na sobě a účinky porovnal s důkladností experimentálního deníku v několika článcích. Jako hrdý racionalista a skeptik bral porevoluční boom pseudověd takřka osobně, ovšem jeho nátuře neodpovídalo sdružovat se ve spolku Sysifos a zaměřovat na protivníka bubnovou palbu ze zálohy: Místo toho vyrážel do čelních střetnutí v nejrůznějších internetových diskusích s málem donquijotovským nadšením, nebo snad trochu nevěřící dobromyslnou pobaveností. V posledních letech se účastnil debat světových vyvracečů konspiračních teorií o 11. září 2001, o čemž publikoval několik článků na blogu Lidovky.cz; byl hrdý na svůj příspěvek k rigoróznímu důkazu, že údajné stopy nanotermitu v troskách WTC je prostě základová barva z ocelové konstrukce.

Roku 1997 Kmínek z podfinancované akademie odešel; rok překládal a redigoval pro nakladatelství Harlequin, potom byl redaktorem časopisu Reader’s Digest Výběr. I v něm se snažil prosazovat populárněnaučné články na úkor laciných senzací. Roku 2006 se vrátil do reformovaného ústavu a s chutí se věnoval výzkumu polymerů pro optické aplikace. Nadále překládal z angličtiny odborné knihy i beletrii.

Po dvou rozvodech žil s přítelkyní; měl dvě dcery a syna.

Jan Vaněk, jr.

Text byl převzat z chystaného čísla časopisu Interkom.

Foto archiv a Josef Pecinovský.

639 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Žádné komentáře »

Zatím bez komentářů.

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.