Knihy Williama Gibsona se pod hlavičkou Mistrovských děl science fiction nakladatelství Laser-books měly v poslední době rozhodně k světu. V minulém roce vyšly v nových překladech romány Idoru a Neuromancer, letos pak nové vydání románu Všechny párty zejtřka. Ovšem to je jen začátek, vždyť jen s minimálním odstupem vychází román Rozpoznání vzorů, který se u nás po letech marného čekání objevuje vůbec poprvé. Jak už to u Gibsona bývá zvykem, i tentokrát jde o velmi volnou „bigendovskou“ trilogii, z níž by měl druhý díl  česky vyjít ještě letos. Ačkoli román vychází v rámci knižní řady Mistrovských děl science fiction, vědeckofantastické prvky v něm budete hledat marně. Ale, i když Gibson píše ve své podstatě běžné příběhy ze současnosti, svou minulost geniálního žánrového spisovatele rozhodně nezapře. Každý jeho fanoušek by měl tedy i přesto zpozornět…

William Gibson: Rozpoznání vzorů

brožované, překlad Pavel Bakič, obálka Tomasz Maroński, 370 stran, 279 Kč

Rozpoznání vzorů je nejlepší knížka Williama Gibsona od doby, kdy zbořil všechny dosavadní zásady, stvořil nové a napsal Neuromancera. Gibson hledí na současnost zrakem mistra extrapolace a ukazuje nám ji v takovém světle, až máme pocit, že ji vidíme poprvé.

Neil Gaiman

Nemáme budoucnost, protože naše přítomnost je příliš nestabilní. Máme jen rizikový management. Vymýšlení scénářů pro daný okamžik. Rozpoznávání vzorů…

Cayce Pollardová je prorokem nové éry – světově uznávaná lovkyně trendů, analytička jevů trhu a módních směrů. Když přijíždí do Londýna, aby ocenila změnu loga jisté nadnárodní firmy, dostává úkol daleko těžší než všechny dosavadní: má nalézt tvůrce enigmatických videoklipů, které se objevují na netu a staly se objektem rostoucího kultu. Pronásledována vzpomínkami na otce – gurua bezpečnostních systémů a pravděpodobně zaměstnance CIA, který zmizel během útoku na WTC v září 2001 – se Cayce vydává na nebezpečnou cestu po paralelních světech marketingu, globalizace a teroru, a ponenáhlu míří k místu, ve kterém se protínají všechny tyto tři sféry…

Ačkoli Gibsonův česky dosud nevydaný román postrádá prvky science fiction, stále ho můžeme do žánru počítat. Popisuje totiž současnost jako vratký mezistav, kterým všude prosakují věci příští.

Rozhovor s překladatelem románu Pavlem Bakičem

Nejdříve se čtenářům jako překladatel trochu představ, čeho z tvé dosavadní činnosti si nejvíce vážíš a považuješ je za dosud největší výzvu?

Vážím si především toho, že se mi daří překládat pestré věci jak v rámci žánru, tak mimo něj, a pokud možno rovnoměrně tak posilovat svou překladatelskou muskulaturu. Za vypíchnutí v mé krátké kariéře určitě stojí Gibsonova Idoru, se kterou jsem strávil nejvíc času, a nejspíš jako každého překladatele mě potěší, když se vypořádám s textem stojícím na výrazných jazykových hříčkách. Příkladem budiž povídka „Čtvrté písmeno“ Seana Williamse, v originále napsaná až do poslední věty bez písmene G – v češtině jeho absence nepředstavuje žádnou výzvu, takže v mém překladu chybí pro změnu D.

K Williamu Gibsonovi máš vřelý vztah, čeho si na jeho tvorbě ceníš a v čem pro tebe znamená výzvu, v čem je jedinečný?

Vnímám ho především jako básníka meziprostorů a „ne-míst“, tedy letišť, hotelových pokojů, jet lagu… Ovšem tím cestovatelem, který se na nejisté cestě ocitá v dalších a dalších odosobněných a lhostejných prostorách, je u Gibsona především lidstvo samo. Ve všech jeho knihách vidíme společnost stát na prahu budoucnosti, ať už ji přinášejí umělé inteligence nebo nanoreplikátory. I proto jeho poslední trilogie pořád připomíná SF, popisuje totiž současnost jak vratký mezistav, kterým všude prosakují věci příští (tenhle obrat si nakladatel vypůjčil i do anotace, pozn. red.).

Na jaké záludnosti si musíš u překladů Williama Gibsona dát pozor?

Překládat ho před patnácti lety, byly by to reálie, ale v době internetu si sám autor vychutnává ten luxus, že si čtenář může ledacos dohledat a není mu nic třeba dlouze vysvětlovat. Hlavní problém tak představuje Gibsonův osobitý zhuštěný styl, díky kterému se snadno můžu splést a květnatější ustálené spojení považovat za originální autorský obrat. Podobně ošemetná je Gibsonova větná stavba, jejíž excentričnost projde spisovateli ve větší míře než překladateli – pokud ten první vyrve z věty podmět a přilepí ho až za tečku, čtenář v tom vidí záměr, zatímco když to po něm zopakuje ten druhý, čtenář v tom uvidí jen otrockou neobratnost.

Jeho poslední trilogie se v mnohém liší od autorovy dosavadní tvorby, na co se tedy mají čtenáři Neuromanceru a dalších děl připravit?

Jak píšu výš, přesun do současnosti, ač nápadný, ještě nemusí v Gibsonově podání představovat takový šok. Spíš bych čtenáře upozornil, že se mírně vytratil ‚punk‘, alespoň na povrchu textu, takže už většinou nemáme co do činění s prostořekými postavičkami z podsvětí a sociální nůžky nejsou v bigendovské trilogii rozevřené tak křiklavě. Podobně znenápadnělo nebezpečí, kterému hrdinové čelí: Vytratili se výstřední nájemní zabijáci a zůstala především tušená, stínová spiknutí, tajné a ne vždy násilné střety těch, kdo tahají za nitky. Čím dál tím víc však soudím, že spíš než o zásadní proměnu jde u Gibsona o chytrý remix, ve kterém je někdejší motivy třeba soustředěně hledat.

V současnosti pracuješ na volném pokračování a hodláš přeložit i třetí díl této opět velmi volné trilogie, co nového obě následující knihy přinášejí?

Spook Country (pracovně zatím Země slídilů) i Zero History (pracovně Léta prázdnoty) se vracejí k technice střídajících se linií, na které jejich spád stojí místo lineární sevřenosti, kterou nacházíme v Rozpoznání vzorů. Co se děje týče, zatímco v první části jsou útoky z jedenáctého září především otřesem, citově nabitou událostí, v druhém, nejpolitičtějším díle se Gibson zabývá jejich konkrétním dopadem. Třetí díl pak obsahuje možná nejfantasknější prvek celé trilogie a zvláštně v sobě snoubí reklamní a mediální problematiku Rozpoznání vzorů s paranoiou Země slídilů.