Andrea Cortová je fascinující postava. Jako dítě  se účastnila nevysvětlitelného bokajského masakru, po němž je většinou vesmíru vnímána jako masová vražedkyně. Jako dospělá je však také špičkovou vyšetřovatelkou Diplomatického sboru, který nad ní drží ochrannou ruku. Její metody jsou originální, nasazení stoprocentní a výsledky více než uspokojivé. Což platí i o literárním podání jejích dobrodružství, jak nám je servíruje americký spisovatel Adam-Troy Castro… Se zvláštní vyšetřovatelkou se mohli čtenáři setkat nejprve v povídce Unseen Demons (jako Neviděné démony Cortová označuje bytosti zodpovědné za masakr na planetě Bokaj) z roku 2002, ale naplno zazářila až v autorově debutovém románu Vyslanci mrtvých z roku 2008 (česky vydalo Argo 2010).

Kniha oprávněně vzbudila mezi fanoušky sci-fi ohlas, kromě silné ženské hrdinky (s traumatem, které ani náhodou nesmrdí po klišé, ale skutečně slouží k dalšímu rozvíjení charakteru i zápletky) nabídla i fascinující prostředí a dokonalé propojení sci-fi a detektivního románu – což je nedostatkové zboží. Když se to ovšem povede, jedná se o nezapomenutelný zážitek. V diskusích o Vyslancích mrtvých se tak často naráží na jméno Isaaka Asimova a jeho románů Ocelové jeskyně a Nahé slunce (což jsou klasické a dodnes živé vrcholy sci-fi detektivky). U Asimova i Castra platí, že ani jeden z žánrů nemá navrch, ale přirozeně se doplňují. A protože v Castrově světě narazíme na tzv. linkery – dva lidi, kteří se nechali spojit mysli, takže výsledná entita je zcela originální a nedílná, byť ve dvou tělech, můžeme  tak  mluvit o jejich knihách jako žánrových linkerech.

Čistě z hlediska sci-fi bodoval Castro skvěle vymyšleným prostředím vesmírného habitatu, který řídí všemocné umělé inteligence, jež sledují zvláštní tvory, jejichž biotopem je strop řečeného habitatu (jinými slovy, žijí z našeho úhlu pohledu celý život hlavou dolů a pod hrozbou pádu do nezměrných hlubin). Z hlediska detektivky pak bodoval zápletkou (v habitatu dojde k vraždě, která je technicky nemožná – pokud se na ní nepodílely umělé inteligence, jejichž odsouzení však není politicky možné – a tedy je třeba najít za každou cenu jiného viníka), ale především tím, že řešení je obsaženo v samotném prostředí a v tom, jak ovlivňuje mentalitu svých obyvatel i návštěvníků. V závěru navíc Castro přidal do svého koktejlu i pár dalších příměsí (např. space operu, když Cortovou zverbují umělé inteligence, aby jim pomohla spáchat hromadnou sebevraždu – a jen tak mimochodem se pomstila svým Neviděným démonům, jimiž je pravděpodobně ta část UI, která se sebevraždou nesouhlasí), takže čekání na další díl bylo skutečně dlouhé.

Ale vyplatilo se. Cortová je tentokrát pozvána na planetu, kterou absolutisticky ovládá rodina zbrojních magnátů  Bettelhinů – ta je pro svou angažovanost ve většině vesmírných konfliktů masově nenáviděna, ale Cortová možná během své návštěvy odhalí další stopy vedoucí k Neviděným démonům. Ihned po jejím příletu se však situace komplikuje; dojde k nepovedenému atentátu za využití obskurní mimozemské zbraně přezdívané dráp boží a během následného přesunu na povrch planety dojde k nehodě a kabina vesmírného výtahu uvízne na půl cesty… a tehdy dojde k vraždě. Na první pohled se tedy jedná o futuristickou klasiku v duchu Agathy Christie (nebo snad Cimrmanů?) – někdo v místnosti je vrah a je třeba zjistit kdo. Zdánlivě nemá nikdo motiv, po přezkoumání jej mají všichni. A navíc je výtah od světa odříznut, nelze komunikovat a z jakéhosi důvodu nepřichází ani pomoc…

Castro opět exceluje jak ve využití sci-fi motivů, tak v detektivní linii (v podstatě komorní příběh se mu daří naplnit nejen chytrými dialogy, ale i překvapivě účelnými akčními scénami). Ne že by byl kdovíjak originální – se vším se můžete už někde setkat (z nedávných knih by doporučil třeba Reynoldsovu Kalderu), ale… ale je tu ono propojení obou žánrů. Třetí dráp boží má navíc milý půdorys rodinného (a firemního – John Grisham a jeho fanoušci by měli radost) dramatu. Především ale Castro dokázal, že ve srovnání s Asimovem rozhodně nemusí tahat za slabší konec. Dobrovolně ostatně vkročil při hledání vraha na půdu, na které je i dnes Asimov takřka nepřekonán – logické aplikace principů, jejichž existence je zdánlivě v nepřekonatelném rozporu se skutečně se odehrávajícími událostmi.

Pro vysvětlení: Třetí dráp boží odkazuje spíše k románům, kterými Asimov propojil své detektivky s robotickým cyklem – jedná se tedy o promýšlení důsledků zákonů robotiky a okolností jejich možného porušení. Cortová zjistí, že rodina Bettelhinů vymyla svým podřízeným mozky, dokonale je ovládá, tak dokonale, že je nemožné, aby kdokoliv z personálu ublížil Bettelhinům či jejich hostům… a přece se tak stalo. Ti, kdo znají zákony robotiky (všechny, ne jen ty nejznámější) už asi tuší pointu, aniž by byli okradeni o rozkoš z jejího odkrývání a především toho, kdo a jak za vším stojí. Především však může ocenit prostou krásu neochvějné logiky, která provází čtení Castrovy knihy a nutí čtenáře doufat, že na další díl volně pojaté série nebudeme muset čekat další dva roky…

Adam-Troy Castro: Třetí dráp boží

vázaná, překlad Aleš Drobek, obálka Chris McGrath, 296 stran, 348 Kč, vydalo nakl. Argo

Recenze převzata ze serveru Knihožrout.