Zbožňuji romány Tima Powerse, obzvláště ty z dávnějších dob a nejvíc ty z osmnáctého až devatenáctého století. Powers možná nemá moderní úderný styl (věc názoru), ale dokáže čtenáře zaujmout a nechat ho s úžasem civět, jak do sebe všechno postupně zapadá tak, že tvůrci Lega můžou jen tupě závidět. Pokud jsme vám v tomto týdnu představili hned dvě zásadní knihy (Crowley a Bacigalupi) předvánočního prodeje, pak je Powers černý kůň, knihou, kterou bych si sebou vzal na opuštěný ostrov, protože když ji dočtete, chce se vám mnohdy začít rovnou znovu a časem tahle chuť neopadá, ale naopak narůstá. No, alespoň u mě stoprocentně. Dobrá zpráva je, že se Powers k tomuto románu z osmdesátých let v současnosti vrátil ve velmi volném pokračování a vyslyšel tak naléhání svého nakladatele právě včas.

TIM POWERS: SILOU SVÉHO ZRAKU

Vychází jako třináctá kniha z řady Mistrovská díla fantasy.
brožovaná, překlad Roman Tilcer, obálka Ann Monnová, 568 stran, cena 329 Kč

Tim Powers nás opět zavede na počátek devatenáctého století, tentokrát v příběhu lékaře Michaela Crawforda, jenž se po svatební noci probouzí zbrocený krví vedle zmasakrovaného těla zavražděné manželky. Aby unikl oprátce – třebaže si z uplynulé noci na nic nevzpomíná – nezbývá mu než uprchnout do Francie a začít se skrývat před zákonem i vlastním svědomím. Jeho jedinou nadějí jsou proslulí – a také skandální – angličtí básníci: Keats, Shelley a lord Byron. To oni mu pomohou pochopit nestvůrnou sílu, která je jeho prokletím a současně ochranou. Crawford má totiž ještě jednu, tajemnou manželku, kterou Keats nazývá la belle dame sans merci. Je stejně krásná jako zlá a ovládá prastarou sílu, která se přičinila o vznik stovek legend… A nyní ohrožuje život svého milence.

Román je mistrovskou ukázkou autorovy nepřekonatelné schopnosti připravit fascinující směs historických faktů a nadpřirozených úkazů. V podstatě jde o upírský příběh, ale na hony vzdálený klišé nocí pobíhajících monster, jak už lze ostatně od spisovatele takového talentu čekat.

Pro překladatele Romana Tilcera (Lži Lockeho Lamory, Poslední Strážce Věčnosti aj.) byla kniha Tima Powerse jistě výzvou, ke knize se vyjádřil slovy:

Jednu z nejpozoruhodnějších složek románu představuje autorova schopnost vytvářet (či odhalovat) dvojice spřízněných, ale zároveň protikladných prvků. Každá postava je díky ní napojena na jinou a všechny tyto vztahy do sebe zapadají s mnohem větší ladností, než by se mohlo při prvním pohledu na zoufalé a rozhněvané činy jednotlivých hrdinů zdát. Stručně řečeno, Powers dobře ví, co dělá, a pokud to zpočátku není kvůli poklidnému plynutí příběhu, klouzajícího přes sytě laděné výjevy, jasně vidět, později to vystoupí a zapůsobí s o to větší silou.

Spojíte-li takovou síť s pavučinou děsivých a důkladně promyšlených souvislostí, výsledek nemůže být jiný než poutavý. Prolnutí těchto prvků dodává knize na čtivosti, děj se však poklidně šine vlastní rychlostí, rozjímavě a s osudovou vážností. O to zajímavější je pak pro dnešní čtenáře; namísto uspěchaného, letmo načrtnutého upírského běsnění nabízí pozvolna se rozvíjející, propracovaný příběh s hlubokými kořeny a dalekosáhlými následky.