Když jsem vstoupil do obrovského knihkupectví v našem hlavním městě, abych zde našel a nakonec i zakoupil knihu Skrytá autorita, zamířil jsem napřed naivně mezi police s novinkami. Záhy mi došlo, že jsem jinde, přestože se o novinku opravdu jednalo, a rozhodl se, že se dám poddat a jako ten největší neznaknih poprosím o radu přímo nějakého prodavače. Ten mě odkázal na nevelké oddělení s názvem „sociologie“ (všehovšudy dva regály knih úplně v koutě). Opět jsem neuspěl a vylákal tedy prodavače zpoza jeho pultíku, aby mi knihu ukázal. Hledal, hledal, pátral… Po chvíli si přizval ještě kamaráda. Tak jsme tam hledali a pátrali ve třech, až jsem knihu nakonec našel já sám. Byla v pravé polici zhruba v úrovni očí. Když jsem u pokladny zaplatil, uvědomil jsem si proč to divadlo. Skrytá autorita trčela přímo přede mnou a já ji neviděl, protože byla přece skrytá, to dá rozum!

Milan Petrák doposud publikoval především sci-fi povídky (a jeden sci-fi román), proto pro mě byl objev tohoto filosofického spisku značným překvapením. V průběhu čtení Skryté autority se mi ale obé spojilo a dílky skládačky vytvořily logický obrázek. Milan Petrák používá ve svých povídkách sci-fi kabátu coby platformy, pomocí které prezentuje myšlenky, které se zabývají problémy našeho běžného života. Oproti tomu ve Skryté autoritě vyjadřuje tyto věci přímo, bez beletristických berliček, a prořezává se tedy danému tématu „přímo na kost“ (a místy to jako sci-fi vypadá, přestože tomu tak není).

Teď se jistě ptáte, jaké je dané téma. Nuže, tím tématem jsme my sami. A je to téma věru zajímavé.

Autor začíná u toho, co je to vlastně víra a především kde se vzala, vysvětluje důležitost symbolů a k čemu je (nebo bylo) dobré náboženství, jaký smysl mají rituály, obřady. Vše prokládá trefnými citáty, případně zajímavými postřehy a fotografiemi. Postupně přechází v osvětlování některých fenoménů moderní doby, které jsou vystavěny na stejných základech. Čemu věří dnešní moderní člověk? Jak se mohou dostat k moci šílenci typu Stalina nebo Hitlera? Je můj názor opravdu můj, nebo jen něco papouškuji, aniž bych si to uvědomoval, protože to tak dělali všichni mí předkové už od doby kamenné a nemohou na tom nic změnit? Co má společného život člověka žijícího v paneláku se životem domorodce z Nové Guiney, případně s Neandrtálcem?

Milan Petrák nám předkládá otázku za otázkou a při každé odpovědi se jejich spektrum dále rozšiřuje a košatí. A čtenáře začíná mrazit v zádech. Co se odehrává v kotli na rockovém koncertu, případně mezi diváky při fotbalovém utkání? Uvědomuje si ateista, že je jen otrokem další víry?

Podstatná část knihy taktéž staví na analýze některých vybraných textů. Můžeme kupříkladu srovnat agresivitu a iracionalitu časopisu Strážná věž, českého překladu Komunistického manifestu a projevu Alexeje Čepičky ze 25. 3. 1952. Snad se nedopustím příliš velkého prohřešku, když prozradím, že Čepička vede na celé čáře…

Knihu jsem četl pomalu a k některým odstavcům se vracel. Důvodem nebylo to, že by nebyla čtivá. Naopak. Autor prezentuje myšlenky svoje i všech prací, ze kterých vychází, velice přehledně a zábavně. Byla by ale škoda se občas po přečteném odstavci nepozastavit a nenechat si všechno v klidu probublat mozkovými závity. V některých okamžicích jsem tak objevoval paralely s mými osobními zážitky, které se leckdy začaly zobrazovat v jiném světle. Neboť hrdinou této knihy není žádný superman, ale my všichni.

Závěr: Tohle není sci-fi. Ale, při vší úctě k mému oblíbenému žánru, kniha odhaluje jednu zajímavou skutečnost: To, co se skrývá v nás, to, co se odehrává v našem každodenním životě, to, co se na první pohled zdá být nudným a naprosto běžným a přehlédnutelným, může být nakonec dramatičtější než průlet červí dírou v supernadčasovém transdimenzionálním tryskáči, řízeném inteligentní fialovou chobotnicí odněkud z druhého konce všehomíra!

Milan Petrák: Skrytá autorita, Dybbuk, Praha, 2011, 323 stran, 337 Kč.

Hodnocení: *****

Milan Štajer