O fantasy se často traduje, že se jedná o pohádkově laděné příběhy, které si o nějakém skutečně velkém tématu či literární kvalitě mohou nechat tak akorát zdát. Na Knihožroutovi se snažíme vybírat v rámci žánru, který náš trh ročně zásobuje několika stovkami titulů, ty knihy, jež tuto poučku vyvrací, nebo naplňují žánrová očekávání způsobem, jenž si zaslouží pozornost a pochvalu. Ovšem Tisícerá myšlenka je i v kontextu podobných děl zjevení. Zjevení o to zářivější, že se nejedná o žádný „magický realismus“ (jako kupříkladu Tiché a poklidné místo), osvobozující dobrodružství (Rudá moře pod rudou oblohou) či ironicky krutou satiru (Hrdinové), ale o to nejklasičtější tolkienovské vyprávění, které ovšem jakoukoliv pohádkovost nejen odmítá, ale zcela programově potírá, vysmívá se mu a vůbec mu činí věci ošklivé a ukrutné. Co také čekat od díla, které se otevřeně inspiruje dobou křižáckých válek? Ne, tahle fantasy skutečně není pro „staré“, konzervativní milce elfů a vznešených hrdinů…

Text obtěžkaný významy

Děj Tisíceré myšlenky nemá smysl kdovíjak podrobně reprodukovat. Postačí, že se jedná o završení trilogie o svaté válce proti bezvěrcům, jejíž účastníci náhle zjistí, že vše, co považovali za hloupé a dětinské mýty, je děsivá skutečnost a oni sami nejsou než loutkami sil, které se jejich víře, ctnostem a ideálům jen smějí.

Jedinou nadějí se zdá být záhadný tulák nesoucí jméno královské dynastie dávno zaniklé říše. Jenže ač se stane válečným prorokem, osud víry je tím posledním, co jej zajímá. Tento Princ ničeho, jak se začne titulovat, sleduje vlastní cíle – v nichž hraje ústřední roli otcovražda.

Celá trilogie je temné a brutální (nejen v zobrazovaném násilí, ale především v domýšlení důsledků i zdánlivě nevinných činů – představte si film Babel převedený do žánru válečného velkofilmu a získáte aspoň rámcovou představu…) čtení, v kterém se naplno projevuje autorova erudice v historii a filozofii. Nejen, že je radost nacházet desítky odkazů a paralel se skutečnými křižáckými taženími či myšlenkovými směry oné doby (o některých autentických scénách a citátech ani nemluvě). Nad to ovšem platí, že kde se většina autorů snaží svého čtenáře přesvědčit o „plánech uvnitř plánů“, Bakker tak činí.

Jeho postavy opravdu váží každé slovo. A ta slova mají své významy, které se liší situaci od situace – válečný prorok neovládne svatou válku mečem, ale slovy, schopností odhalit slabosti a nejtajnější myšlenky druhých. Celá trilogie je pro vše výše uvedené někdy vnímána jako téměř historický román, jindy zase jako filozofická fantasy.

A dokonce bychom mohli mluvit o studii patologické společnosti závislé na násilí, fanatismu a lžích sobě sama. V nadpisu jsem parafrázoval jeden román Cormaca McCarthyho, další jeho román dodal do knihy motto a do třetice se odvoláme na jedno prohlášení z Hranice a napíšeme, že Bakker stanul na půdě obtěžkané významy. Významy vyplývajícími z morálních problémů, sexuality (jednou z hlavních postav je prostitutka, hlavní Zlo můžeme chápat jako personifikaci chtíče atd.), z historie, náboženství… a protože jsme ve fantasy, tak pochopitelně i z žánrových propriet žánru.

Co přišlo první, co přišlo potom

Motiv pradávného zla, které se po letech opět probouzí a v jehož existenci již věří jen málokdo, je starý skoro jako fantasy sama. U Bakkera je však po mnoha letech skutečně intenzivní nikoliv pouze sebeúčelný. Jeho postavy jsou totiž svou hloubkou srovnatelné s těmi od nejlepších mainstreamových autorů. A objevení zlovolného Konzultu, společně s odhalením, že církví pronásledovaná magie může být jedinou nadějí na přežití těla i duše, není jen šokem – jedná se o totální zvrat v jejich životech a vnímání světa.

V doslova šílících časech pak nejsou ochranou ani moc, ani postavení, ani nic tak pofidérního jako spravedlnost. Jde jen o to, co přijde první a co potom… což ve světě R. Scotta Bakkera znamená jediné: ovládnutí situace a dějů, které jsou s ní spojené. V boji o toto ovládnutí je povoleno vše a nejcennější jsou informace a tajemství… a válečný prorok je v odhalování obého mistr.

Bakker toto dolování informací o pradávné minulosti svého světa umně dávkuje (a jako rána na solar působí, že právě až v třetím díle se dočkáme i obsáhlého slovníčku, v němž tyto informace nalezneme v syrové, dějem neředěné formě).

S tímto bojem o ovládnutí běhu věcí souvisí i překvapivé převrácení pozic – slavný vojevůdce nebo třeba obávaný barbarský válečník se stávají, jakkoliv nebezpečnými, pouhými loutkami, kdežto silnou pozici získá do té doby přehlížená prostitutka – nikoliv kvůli sexu, ale pro schopnost vydržet nepředstavitelné týrání i opovržení…

Tisícerá myšlenka tak, stejně jako celá trilogie, nabízí něco, co je v jakémkoliv žánru silně – a ve fantasy zvlášť – nedostatkovým zbožím: překvapení na každé stránce a přitom autenticitu skutečně hlubokého prožitku, který se dotkne každého, kdo někdy ztratil jistoty a cítil se být ve vleku událostí.

Kvalitu trilogie pak podtrhuje i skvělý překlad Petra Kotrleho a vkusná grafická úprava, na hony vzdálená jásavým obrázkům plným přerostlých ještěrek a manekýnů se špičatými uchy, které dělají žánru tak špatnou pověst. I proto máme co do činění s jednou z těch knih, které nemůžete nikdy dostatečně vynachválit.

Recenze převzata ze serveru Knihožrout.