Těžko byste v současnosti hledali známější, populárnější a mimo fanouškovskou komunitu diskutovanější fantasy, než je Píseň ledu a ohně amerického spisovatele George R. R. Martina. Že vám název díla nic neříká? A co takhle Hra o trůny? Protože právě podle prvního dílu série je nazvána i televizní adaptace HBO. Tam už se jistě chytáte. A zatímco v televizi vyvrcholila druhá série (zachycující události popsané v knize Střet králů), na pultech domácích knihkupců se objevil dlouho (šest let) očekávaný pátý díl, Tanec s draky. Vítejte tedy zpět v královstvích Západozemí i zemích za Úzkým mořem. Sedm království sice již takřka vykrvácelo k smrti, ale přesto se stále vynořují nové a nové konflikty napájené těmi nejpřízemnějšími lidskými pudy, ambicemi a záští. Zima se blíží… vlastně již stojí na prahu. A s ní i nelidská hrozba Jiných.

Na co jsme všichni čekali

Tanec s draky byl o to očekávanější, že je přímo propojený s předchozí Hostinou pro vrány. Původně se mělo jednat o knihu jedinou, ale pro množství postav a zápletek, které bylo nutno zpracovat (plánem bylo překlenout období mezi koncem Války pěti králů a finále ságy), byla nakonec rozdělena do dvou svazků. Rozdělení přitom  bylo, jak podotýká sám autor, geografické – což je vzhledem ke struktuře ságy, která nabízí několik postav, z jejichž perspektivy čtenář vše sleduje, logické. Hostina i Tanec se tedy odehrávají souběžně, ovšem na jiných místech a s jinými postavami…

Toto rozdělení bylo často kritizováno – většinou s tím, že Martin svou ságu prostě neukočíroval a místo aby směřoval k nějakému vyvrcholení, přidává stále nové a nové postavy i zápletky. Tanec s draky je v tomto ohledu určitou odpovědí. Ukazuje se sice opět několik nových postav, které si usurpují vlastní kapitoly, ale zároveň čtenář cítí, že vše směřuje k pročištění. Druhá výtka byla v podstatě irelevantní. „Kde jsou naše oblíbené postavy?“ ptali se čtenáři Hostiny a dodávali, že v té knize se přeci nic neděje, a jak tohle mohl Martin dopustit, a že to končí u řady postav prostě v půli věty atd. Tyto výtky jsou částečně důkazem ignorace vysvětlení vzniku knihy (Tyrion, Jon a Daenerys jsou prostě tady, v Tanci, kde je často i konec oněch „vět“) a částečně jsou důkazem toho, jak má Martin své čtenáře omotané kolem prstu.

Vtip je totiž ten, že kniha, která se točí kolem postav považovaných za „dějotvorné“, je možná ještě nedějovější než Hostina (která při zpětném pohledu nabízí klasického děje v liniích Brienne a Jaimeho možná i víc než kniha aktuální). Respektive: ukazuje se, že „děj“ pro Martina znamená něco jiného, než pro většinu jeho čtenářů. A tak třeba linie s Jonem Sněhem zdánlivě přešlapuje na přesně ohraničeném prostoru u Zdi a velké výzvy jsou jakoby omezeny na zprávy přenášené havrany. Daenerys zůstane skoro po celou knihu uzavřená ve třech místnostech a jen ten Tyrion procestuje půl světa, přičemž k nějaké akci ovšem většinou dojde, slovy komikové terminologie, v prostoru mezi rámečky, kam čtenář nevidí (a mnohem delší cestu navíc vykonají postavy, které mají třetinu prostoru). A přesto nedýcháte napětím…

Martin totiž dotáhl k dokonalosti techniku, při níž nesleduje své postavy po horizontále (tedy primárně z místa A do B), ale po vertikále… jejich pohyb směřuje hloub a hloub do propastí vlastních selhání a lží všech, kdož je obklopují. Akční a brutální momentky (Daenerysini dráčci utěšeně rostou a zvířecí maso jim už nestačí) jsou vlastně pouze v pozadí. Klíčové události jsou ukryté v gestech a slovech vražednějších než sebelítější boj.

Každá kapitola je pečlivě aranžovanou scénou, kde se v dialozích graduje napětí až k překvapivé pointě, nebo do okamžiku, kdy je jediným řešením výbuch násilí. Bez velkých spoilerů upozorním na dvě kapitoly hned na začátku knihy.

V té první Daenerys celou dobu přijímá v městě Meereen prosebníky. Nudu, přetvářku a úlisnost jejího okolí však náhle přebije příchod muže, který má v pytli ohořelé kosti vlastního dítěte… V druhé kapitole si trpaslík Tyrion opatří jedovaté houbičky (člověk nikdy neví, kdy se mu budou hodit – pro sebe i pro jiné). Kapitola přitom vrcholí při hostině, kde se probírá, co vlastně Tyrionovi na světě zbývá a zda má jeho život nějakou cenu… a jedním z chodů jsou delikátně připravené houby. Jednoduché, chytré, působivé. A to vás ještě čeká dalších tisíc stran textu…

Když kniha doroste do seriálu

To, že Hru o trůny a její pokračování převedli do televizního seriálu právě v HBO, je často dáváno do souvislostí s tím, že tato stanice má ráda brutální, realistické projekty plné krve a sexu, které se více než vyrovnají i hollywoodským produkcím. A Hra o trůny se zdá být v tomto ohledu jasnou volbou – nesentimentálnost k osudům hrdinů i „prostého“ lidu, které jsme v ní svědky, byla v devadesátých letech, kdy kniha poprvé vyšla, něčím nevídaným. Stejně jako důraz na politické intriky a sex, do čehož teprve postupně proniká magie (která se vlastně v Martinově pojetí do jeho světa teprve pomalu vrací, silnější díky nově zrozeným drakům).

Ovšem blízkost Martina a HBO je mnohem větší. Sám Martin dlouhá léta působil v televizi, jeho sága pracuje na principu neustálých „háčků“ (podobně jako TV seriály) a hádejte, který seriál chválil několik let před tím, než HBO koupilo práva na jeho dítko? Pokud tipujete Řím, máte bod. Pokud tedy někdy slyšíte, že fantasy ve Hře o trůny dospěla a dorostla pro HBO, je to možná právě naopak: HBO dorostla pro Hru o trůny… Každopádně je to však spojení osudové.

A v Tanci s draky je to ještě evidentnější. Dramaturgicky se podle mého bude jednat o nejsnáze převeditelnou knihu (a to mluvíme o díle, kde draci pálí desítky lidí, pochodují armády a houfně povstávají nemrtví). Jak už jsem napsal, primární atrakce jsou spíše v pozadí a vše se točí kolem postav a jejich interakce. Případně si Martin vychutnává, že mu struktura knihy u některých postav a jejich kapitol umožňuje vrátit se opět ke svým povídkářským kořenům.

V sedmdesátých a osmdesátých letech Martin publikoval několik povídkových sbírek, kde dokázal propojit fantasy, sci-fi i horor, nabídnout zajímavé postavy, prostředí ale především atmosféru a poetický jazyk. To vše v Písni ledu a ohně někdy skrytě, jindy naprosto okatě využívá. Vše začalo skvělým hororovým prologem ke Střetu králů, ale vrcholu dosáhlo až nyní, kde má mnoho kapitol charakter povídek nejrůznějších žánrů.

Na scénu se vrací například Theon Přeběhlík – mnohými čtenáři považován za mrtvého (a věřte mi, že po všem, co se mu stalo, by pro něj byla smrt vysvobozením). Jeho zážitky s lordem z Hrůzova a jeho synem Bastardem vrcholí v troskách Zimohradu, kde Martin rozehraje skvělou hru na téma šedé barvy (rodové barvy Starků, barvy trosek, barvy počasí, ale ne barvy očí nevěsty Ramsaye Boltona…). Hororem zavání i věznění Davose Mořského, naopak k lyrice mají blízko některé pasáže s Jonem Conningtonem, k frašce sklouzává Tyrion atd.

Návrat krále

Tanec s draky se hned po svém vydání v USA těšil skvělé pověsti a rozhodně nezklame ani fanoušky v Čechách. Nejen že se více jak z poloviny soustředí na nejpopulárnější postavy, ale konečně také začíná směřovat ke sblížení událostí kolem Daenerys a v Západozemí. Zpětně se také určitě zlepší dojem z Hostiny, protože řada zde rozehraných linií vrcholí v druhé polovině Tance (především linie Victariona Greyjoye).

Drobným minusem mohou být v podstatě stagnující linie s Branem a do příští knihy přesunutá eskalace příhod Davose (Cibulový rytíř nikdy nedostával moc prostoru, ale rozhodně patří k těm nejzajímavějším postavám vůbec). Osobně mne mrzí i nepříliš zajímavý Prolog (zmíněný úvod Střetu králů zůstává stále nepřekonán). To vše jsou ale jen drobnosti.

Ve výsledku je Tanec s draky přesně tím, v co čtenáři doufali. V rámci velkých fantasy ság se tedy Martin opět sebejistě zařadil po bok Stevena Eriksona na úplný vrchol žánru. Jen doufejme, že další díl vyjde dříve než za šest let…

Recenze převzata ze serveru Knihožrout.