Ocenění

Tanya Huffová má pro nás Kouř a stíny

Autor redakce | Aktuality | Pátek 6 Červenec 2012 8.00

Tanya Huffová si u nás vydobyla slušnou pozornost populární urban fantasy Krevní pouta, v níž se bývalá policistka a v současnosti soukromé očko Vicki Nelsonová potýká s řadou paranormálních případů, kde není nouze ani o v současnosti tolik populární upíry s oblíbeným Henrym Fitzroyem, nemanželským synem Jindřicha VIII. v popředí. Byla by škoda, pokud by se i u nás úspěšná pentalogie (doplněná následně sbírkou povídek) nedočkala alespoň volného pokračování, což nás přivádí k nové trilogii Kouř. Osvědčený tým ve složení nakladatelství Brokilon, překladatel Pavel Musiol a autor obálky Lukáš Tuma se do toho pustili s vervou a vydání úvodního dílu je na spadnutí. Pro autorčiny fanoušky je to jasná koupě a skvostná obálka jistě přiláká i nové čtenáře…

Tanya Huff: Kouř a stíny

brožovaná, obálka Lukáš Tuma, překlad Pavel Musiol, 414 stran, 298 Kč, vydává Brokilon v červenci

První kniha trilogie Kouř.

Až na neopětovanou lásku k fešáckému herci Lee Nicholasovi byl Tony víceméně spokojený… přinejmenším do chvíle, kdy to ve filmovém studiu začalo jít od desíti k pěti.

Začalo to stíny – stíny, které se nacházely na místech, kam nepatřily, stíny, které jako by si žily vlastním životem. Tony se je snažil ignorovat, říkal si, že jsou jen výplodem jeho fantazie – dokud jednoho dne nenašel tělo Nikki Waughové. A nepocítil dotek stínu.

Ale když se stín rozhodl ovládnout Leeho a když se z nepochopitelných důvodů při natáčení automobilové nehody málem zabil jejich kaskadér, Tony už to déle přehlížet nemohl. Musel zjistit, co ohrožuje lidi, kteří se na natáčení „Nejtemnější noci“ podílejí. A k tomu samozřejmě potřeboval Henryho pomoc.

Netrvalo dlouho a stopa ho zavedla k čarodějce mající u CB Productions na starosti speciální efekty, Aře Pelindrakové, která mu poskytla děsivé vysvětlení, jež mohl přijmout pouze mladík s tak neobvyklými zkušenostmi, jakým byl Tony. Ale vědomí toho, čemu čelil, tvořilo jen polovinu bitvy – skutečná výzva spočívala v tom, jak přežít něco, co přežít nelze, a jak porazit neporazitelné!

Ukázka z díla

1

Sklonil se, shrnul si z tváře pramen rudozlatých vlasů, upřeně se zadíval přikrčené mladé ženě do očí a usmál se, až se v sardonické křivce jeho úst zaleskly příliš bílé zuby.

„Není důvod ke strachu,“ řekl jí a v jeho hlase se rovnou měrou snoubila útěcha i hrozba. „Máš mé slovo, že se ti nic nestane, pokud – a před tím jsem tě výslovně varoval – pokud přede mnou něco netajíš, Melisso.“

Její plný dolní ret se roztřásl a prsty sevřely okraj parkové lavičky. „Přísahám, že jsem ti řekla všechno, co vím!“

„To doufám.“ Naklonil se blíž a usmál se na roztřesenou ženu ještě více široce. „To opravdu doufám.“

„Stop! Masone, ta holka se nejmenuje Melissa. Je to Catherine.“

Mason Reed, hvězda Nejtemnější noci, se narovnal, zatímco zpoza monitorů vyšel režisér. „Catherine?“

„Přesně tak.“

„Proč na tom tak záleží, Petře? Na konci téhle epizody bude stejně po ní.“

Herečka, stojící mimo Masonovo zorné pole, obrátila oči v sloup.

„Záleží na tom, protože všichni ostatní jí říkají Catherine,“ odpověděl mu klidným hlasem Petr a přemítal – nikoliv poprvé – proč klukům z technického trvá tak dlouho přijít s realistickými herci generovanými počítačem. Nebo, vzato z druhé strany, proč trvá tak dlouho genetikům odstranit ego hercům, které měli k dispozici. Dlouhá léta cviku ho naučila nedat nic z toho najevo. „Záleží na tom, protože ji jako Catherine oslovil Raymond Dark, když s ní naposledy mluvil. A záleží na tom, protože je to její jméno, a když ji najednou začneme oslovovat jinak, zmateme diváky. Sjedeme to ještě jednou a pak uděláme detaily.“

„Co bylo špatného na posledním záběru?“ kňoural dál Mason, šťouraje se v levém tesáku. „Mně se líbil.“

„Sorgemu se nějak nezamlouvaly stíny.“

„Ony se změnily?“

„Zjevně. Říká, že kvůli nim vypadáš sinavý.“

Mason se otočil k prvnímu kameramanovi, který byl zabrán do rozhovoru s hlavním osvětlovačem a zcela ho ignoroval. Z hercova výrazu bylo zřejmé, že jeho nikdo ignorovat nebude. „Špinavý?“

„Ne špinavý, sinavý,“ vysvětlil mu Petr zcela neutrálním tónem a s naprosto klidným výrazem ve tváři. Na Masonovy záchvaty vztahovačného egocentrismu teď opravdu neměli čas. „Znamená to víceméně totéž co děsivě bledý.“

„Vždyť hraju upíra, kristepane! Já přece mám vypadat děsivě bledý.“

„Máš vypadat nemrtvě a sexy. To je rozdíl.“ Petr ještě věnoval své hvězdě uklidňující úsměv a vrátil se k režisérské židli. „No tak, Masone, vždyť přece víš, co se dámám líbí.“

Ta jeho odmlka, když se nad ní zamyslel, by měla být ve scénáři. Přesně tak. „Ano, to vím. Nebo ne?“

Zatímco se viditelně ukonejšený herec vrátil na své místo na lavičce v parku, Petr vzdal díky všem božstvům, která ho právě poslouchala, usadil se za monitory a zařval: „Tony!“

Když okolním hlukem pronikl zvuk jeho jména, mladík stojící těsně vedle kulis sebou trhl. Obešel dvacetilitrovou nádobu s umělou krví a spěchal k režisérovi, opatrně přitom našlapuje mezi spletí kabelů proplétajících se na podlaze jako těla hadů.

„Leeho nebudeme potřebovat dřív než po obědě.“ Petr roztrhl obal müsli tyčinky s takovou silou, až se mu tyčinka samotná vysmekla z rukou, odrazila se mu od stehna, a než ji Tony zachytil, byla na dobré cestě spadnout na podlahu. „Děkuji. Už je tady?“

„Ještě ne.“

„To je, do prdele, úžasné.“ První zuřivé zakousnutí. „Řekni někomu, ať mu zavolá na mobil a zjistí, kde k čertu vězí.“

„Mají mu říct, že ho nebudete potřebovat dřív než po obědě?“

„Ať mu připomenou, že podle vývěsky měl nejpozději od 11:00 sedět v maskérně. Tino, měla tamta ženská ve scéně šestnáct tuhle barvu laku na nehty? Vypadá, jako by si namočila prsty do krve.“

Skriptka zvedla oči od poškrtaných listů papíru. „Ano.“ Podívala se Petrovi přes rameno a kývnutím hlavy naznačila Tonymu, že má jít. „Myslím, že o to, aby to vypadalo, jako že si je smočila v krvi, jim právě šlo.“

Tony věnoval Tině letmý vděčný pohled – nebylo vždy snadné poznat, kdy Petrovy náhlé změny tématu znamenaly, že dotyčný může jít – a zamířil do kanceláře. Na okraji parku ho zastavil přidušený výkřik herečky představující Catherine.

Zdálo se, že se Mason dostal do hravé nálady a zkouší si zuby.

Zatímco hlavní osvětlovač se svým týmem upravoval dva z reflektorů, roztančily se na zadní stěně kulis stíny, které samy o sobě vypadaly když ne strašidelně, tak přinejmenším podivně. Vytvářely tvary vzpírající se popisu, přesouvaly se sem a tam prazvláštními hadovitými pohyby, přičemž se jejich okraje překrývaly tak, jak to obyčejné stíny nedělaly.

Ale tohle je televize, připomněl si Tony, když vyšel z parku, prošel kanceláří Raymonda Darka a kolem obrovské mahagonové rakve spěchal dál do kanceláře produkce. Tady není normální nic.

Studio, kde CB Productions natáčela Nejtemnější noc, bývalo v minulém životě skladištěm a z větší části tak stále vypadalo. Chester Bane, tvůrce a výkonný producent Nejtemnější noci, stejně jako půl tuctu dalších ještě méně úspěšných seriálů určených pro syndikované vysílání, oficiálně prohlásil, že odmítá utrácet peníze, které divák neuvidí na obrazovce. Další jeho výroky mimo záznam se nesly víceméně v tomto smyslu: „Nehodlám utratit už ani jediný cent, dokud neuvidím, jak se mi začíná vracet zpátky to, co jsem do toho už kurva vrazil!“ Jelikož šéf CB Productions znal pouze jednu úroveň hlasitosti, a ve srovnání s ní byl mixér puštěný na plné obrátky jen tiše ševelícím vánkem, tak pokud řekl, že je něco mimo záznam, bylo v zásadě výsledkem to, že si přestali dělat poznámky všichni novináři v okruhu dvou kilometrů.

Když Tony vyšel ze zvukového studia, prodral se mezi věšáky s kostýmy – což představovalo řešení, jímž se kostymérna vyrovnala s problémem spočívajícím v kanceláři o velikosti pětkrát tři metry a neexistenci skladovacího prostoru. Vzhledem k věčnému nedostatku místa ho vždy naprosto fascinovala skutečnost, že velká část kostýmů visících podél obou stěn chodby patřila k těm, které se při natáčení ještě nikdy nepoužily. Samozřejmě, vypomáhal u druhého týmu tak často, že ve studiu netrávil ani zdaleka veškerý svůj čas, ale z nějakého důvodu pochyboval, že by mohl zapomenout na modrou taftovou plesovou róbu velikosti XL s obrovskými lodičkami na jehlových podpatcích stejné barvy. Rozličné uniformy z 2. světové války se použily při natáčení vzpomínkové sekvence v předminulém dílu, ale skutečně neměl tušení, kdy a jestli vůbec někdy se v seriálu objevil půltucet uniforem soukromé školy. A co se týkalo gorilí masky, nad tou mu zůstával rozum stát.

Možná že po několika dalších seriálech bylo v plánu zaměřit se na zcela jiné publikum.

U tohoto pracoval na pozici asistenta produkce od samého počátku – celkem třináct z dvaadvaceti epizod, a to kolovaly drby, že se bude natáčet druhá série. V oblasti Vancouveru nebyla o práci u filmu nouze – natáčela se zde polovina seriálů běžících na televizních kanálech v USA – a nebylo pochyb o tom, že lidi nabírala i prestižnější studia, ale Nejtemnější noc vzbudila jeho zvědavost, a jakmile tu práci jednou vzal, zjistil, že nedokáže odejít. A to přesto, že – jak jednou řekl Henrymu – byly dny, kdy připomínala spíše vlakovou katastrofu.

„Ti nemají o upírech ani páru,“ stěžoval si po prvním dni v nové práci.

Henry se tenkrát jen usmál – mezi jeho andělskými rty se zaleskly příliš bílé zuby – a řekl: „To je dobře.“

Henry Fitzroy, spisovatel poměrně úspěšných románů pro ženy, přijal Tonyho Fostera, tehdy devatenáctiletého kluka z ulice, do svého domova, lože i srdce. Přestěhoval ho z Toronta do Vancouveru. Vyhecoval ho, aby dokončil střední školu, a poskytl mu stálé zázemí a podporu, když přes den pracoval ve videopůjčovně a večer studoval Vancouverskou filmovou školu.

A i když Henry Fitzroy, nemanželský syn Jindřicha VIII., svého času vévoda z Richmondu a Somersetu, nakonec dovolil Tonymu, aby ho opustil a začal žít život, který mu upírova ochrana umožnila, odmítl s ním přerušit veškeré kontakty – a trval na tom, že zůstanou přáteli. Tony si nebyl jistý, jestli to bude fungovat, celá ta záležitost kolem Prince lidí činila Henryho děsivě majetnickým vůči těm, které považoval za své, ale jakkoli nerovný jejich vztah dříve byl, ukázalo se, že přátelství, jež na jeho základě vybudovali, bylo pevné.

Henry Fitzroy, upír, Noční tulák, patřící ke krvežíznivým nemrtvým již nějakých čtyři sta padesát let, se nemohl rozhodnout, jestli se cítí Nejtemnější nocí pobaven, či zhnusen.

„A zdá se, že o detektivech toho vědí ještě méně než o upírech.“

„Jo, je to koneckonců jen seriál pro syndikované vysílání…“

Tony velmi brzy zjistil, že o názor asistenta produkce nikdo nestojí, takže to po několika neúspěšných pokusech vzdal, podřídil se nevyhnutelným klišé a zaměřil se na to, aby se stal nepostradatelným.

Což představovalo další důvod, proč u CB Productions zůstal. Chester Bane byl notoricky známý tím, že do technické podpory najímal tak málo lidí, kolik mu u odborů ještě prošlo, důsledkem čehož jeho asistenti nakonec zaskakovali i za širokou škálu poměrně nezvyklých profesí. To sice vyústilo ve vyšší fluktuaci asistentů, než bylo běžné, ale Tony usoudil, že takto za třináct epizod pochytil víc, než by se kdekoliv jinde naučil za třináct sérií. Jistě, existovaly i věci, které by se raději nenaučil vůbec, ale poté co strávil dospívání na ulici – nemluvě o nesdělitelných zkušenostech s démony, mumiemi, zombiemi a duchy – měl vyšší toleranci vůči nepříjemnostem než vyhublé blonďaté absolventky Univerzity Britské Kolumbie ze západního Vancouveru, pro které bylo pod jejich důstojnost vylévat zvratky ze šuplíků v kanceláři Raymonda Darka. Doufal, že se teď ve funkci technické podpory fekálního vozu při natáčení exteriérových scén seriálu Smallville cítí šťastnější.

Šatny se nacházely hned za maskérnou umístěnou přímo za toaletami. Tony si řekl, že se podívá nejdříve tam pro případ, že by Lee dorazil, zatímco on byl na scéně. Když míjel dámské záchodky, přilepil odchlíplý roh nápisu pokrývající horní polovinu dveří a v duchu si poznamenal, že musí uměleckému oddělení připomenout, že potřebují nový. Mělo tam být napsáno „NESPLACHUJTE, POKUD SVÍTÍ ČERVENÉ SVĚTLO – JEDOU KAMERY“, ale někdo ho upravil tak, aby na něm stálo „NEŠUKEJTE, POKUD SVÍTÍ ČERVENÉ SVĚTLO“. Šukání po pravdě nepředstavovalo problém, ale zavzdušněné trubky při splachování řinčely a zvukařka vyhrožovala, že dalšího, kdo jí rozhodí úroveň hlasitosti, zaškrtí.

Strčil hlavu do maskéry a rozhlédl se.

„Lee?“ Everett si palcem prohrábl šedivějící linku úzkého knírku a zpoza brýlí na Tonyho krátkozrace zamžoural. „Toho jsem neviděl, ale jsem si skoro jistý, že jsem ho slyšel z kanceláře. Ale ne abys mě někde citoval.“

Až bude mít někdy čas, hodlal si Tony zjistit, kdy Everetta někdo špatně citoval a čeho se to týkalo.

Když Tony cvakl vypínačem a stíny se rozprchly, zjistil, že Leeho šatna je prázdná. Zamračil se na svůj obraz v zrcadle. Netvořily stíny v rozích místnosti malá jezírka? Nedržely se tam i poté, co je mělo stropní světlo dávno rozehnat? Ale když se otočil… nic. Leeho šaty na tento den ležely na kraji pohovky, svůj gameboy zapomněl na konferenčním stolku s uraženým rohem, který sehnali v garážovém výprodeji, na podlaze se válely dva polštáře… ale nezdálo se, že by něco nebylo na svém místě. Veškeré zvláštnosti se daly vysvětlit chybějící žárovkou ve stropní lampě.

Z hlasů linoucích se z jeho vysílačky vyplývalo, že se do diskuze o osvětlení zapletli už i kameramani a problém se stíny hyzdícími mladou, leč aristokratickou tvář Raymonda Darka se zřejmě v dohledné době vyřešit nepodaří.

Když otevřel dveře do produkční kanceláře, zvonily tam právě čtyři telefony a chaos, který v ní panoval, byl možná trochu patrnější než obvykle, protože jim momentálně scházel asistent. Před týdnem ho někdo poslal pro kávu a od té doby ho nikdo neviděl. Jeho výpověď, příhodně napsaná na ubrousku z kavárny Starbucks, se jednou v noci objevila vecpaná do poštovní přihrádky.

„…chápu, proč by to mohl být problém, ale my to povolení k natáčení na ulici opravdu potřebujeme. Jo, jo.“ Rachel Chou, vedoucí kanceláře, na něj kývla, aby přišel k jejímu stolu. „Víte co? Já vás přepojím na chlápka, co se nám stará o výběr lokací. Ne, my tady naprosto chápeme, odkud jste právě přišla. Vydržte.“ Stiskla tlačítko přidržení hovoru a podala sluchátko Tonymu. „Jenom si ji vyslechni, o víc jí stejně nejde a já na to nemám čas. Jestli se tě zeptá, jestli to opravdu musí být tahle ulice a v téhle době, řekni, že ano. Moc tě to mrzí, ale nemůžeš na tom nic změnit. Pochybuji, že tě pustí ke slovu, abys mohl říct ještě něco víc, ale pokud jo, buď okouzlující.“

Tony hleděl na sluchátko způsobem, jako by od něj mohl chytit nějakou nakažlivou nemoc. „Proč nezavolá Mattovi?“

„Zkoušela to. Nemůže se dovolat.“

Platili si externího vyhledávače lokací – kterého nebyl nikdy nikdo schopen zastihnout.

„Amy…“

„Má moc práce.“

Rachelina asistentka na druhé straně kanceláře mu pohrozila prstem a dál se věnovala přesvědčovaní kohosi, aby udělal něco, do čeho se mu zjevně moc nechtělo.

Povzdechl si a sevřel prsty teplý plast sluchátka – nepamatoval si, že by zdejší kancelářské telefony dostaly někdy příležitost vychladnout. „Kdo je to?“

„Rajeet Singhová z úřadu pro povolení.“ Rachel už měla na půli cesty k uchu druhé sluchátko. „Jen ji nech, ať se vymluví,“ řekla mu ještě jednou, natáhla ruku po tlačítku přidržení hovoru na svém telefonu a úsečně se ohlásila: „CB Productions.“

Tony poodešel tak daleko, jak mu to jen telefonní šňůra dovolovala, a otočil se k ní zády. „Paní Singhová? Co pro vás můžu udělat?“

„Jde o to noční natáčení, které jste si objednávali na Nábřežní ulici…“ Vše, co následovalo po tom, zaniklo v hádce linoucí se ze špuntového sluchátka vysílačky v jeho levém uchu a v provozním ruchu kanceláře. Tony si opřel tvář o okraj Rachelina stolu a udělal, co měl přikázáno – nechal ji vymluvit se. Z místa, kde seděl, viděl na vstupní dveře takřka ucpané hromadou kartónových krabic, dveře na střídačku – přecpaný brloh, o kterém jejich tři kmenoví autoři mluvili jako o svém, i když ne tam, kde to mohl Chester Bane zaslechnout – a vlastní šéfovu kancelář.

Když se trochu pootočil, měl před sebou Masonovu kancelář a za jejími otevřenými dveřmi Masonovu osobní asistentku Jennifer. Sarkastické poznámky o tom, co všechno má vlastně v popisu práce, skončily toho dne, kdy odstrčila stranou vyděšeného člena ochranky, vlastnoručně odvlekla ze scény dvě Masonovy zuřivé fanynky a nacpala je zpátky do jejich auta značky Dodge Dart z roku 1983. Jezdila s lesbickými motorkářkami Dykes on Bikes na přehlídkách hrdosti a Tony si slíbil, že jednoho dne sebere odvahu a zeptá se jí na její tetování.

Vedle Masona sídlilo umělecké oddělení – jedna místnost, jeden člověk, který si přivydělával výrobou erotických pohlednic, o nichž oficiálně nikdo nic nevěděl. Pak účtárna, kuchyňka a dveře vedoucí do postprodukce. Kdesi mezi půltuctem kumbálků nacpaných nejrůznějším vybavením se nacházela kancelář Zeva Sera, hudebního dramaturga, ale tu se Tonymu dosud nepodařilo najít.

Za sebou a po pravé straně měl oddělení kostýmů. Přímo za jeho zády se nacházely schody vedoucí do sklepa a oddělení zvláštních efektů. Vzhledem k tomu, jak Chester Bane škudlil každý cent, Tonyho naprosto šokovalo zjištění, že si speciální efekty dělají sami. Ještě víc ho udivilo zjištění, že Arra Pelindraková byla žena středního věku, která u CB Productions pracovala už sedm let. Pro svou vlastní bezpečnost se raději ani nepokoušel přijít na to proč.

„…takže musí to být zrovna tahle ulice a zrovna v tuhle dobu?“

Letmo pohlédl na Rachel, která podle všeho právě útočila černým fixem na štos objednávkových formulářů. „Ehm, ano.“

„Dobře. Ale uvědomte si, že vám tím prokazuji velkou laskavost a chci, abyste si na to vzpomněli při volbách.“

„Při volbách…?“

„Komunální volby. Městská rada. Nezapomeňte jít volit. To povolení vám pošlu ještě dnes odpoledne.“

„Děkuji vám.“ Ale to už děkoval jen pípajícímu sluchátku. Podal ho Rachel právě včas, aby mohla přijmout hovor na další lince, a když se otočil, uviděl, jak Amin stín vychází z Masonovy kanceláře.

Nebo ne.

Jeho vlastní stín se prodloužil a zase zkrátil, jak procházel kanceláří, a než došel k Amy, skoro se mu podařilo přesvědčit sama sebe, že viděl jen to, jak Amyin stín dělá totéž. Skoro. Jenže Amy stála u svého stolu prakticky bez hnutí.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se, sedla si a natáhla se po myši.

„Jo. Je mi fajn.“ Její stín se natáhl po stínu myši. Na tom nebylo nic moc divného. „Jen jsem se na chvíli zamyslel nad filmovými triky.“

„Když to říkáš… Co chceš?“

„Lee ještě nedorazil. Od jedenácti měl sedět v maskérně.“

„Vypadám snad jako jeho chůva?“

„Petr chce, abys mu zavolala.“

„Jo? A kdy? Až nebudu vědět…“ Natáhla se pro zvonící telefon. „CB Productions, vydržte, prosím… co s volným časem?“

„Jo.“

„Dobře.“ Natáhla se po složce s vizitkami. Stejně jako její stín. „Na co tak civíš? Kouká mi koza, nebo co?“

„A proč bych měl civět právě na to?“

„Taky pravda.“ Ohlédla se přes rameno a zazubila se. „Hej, Zeve. Tony se nekouká na moje kozy.“

„Co… dobře?“

Tony se otočil právě včas, aby zahlédl, jak Zevova tvář nad krátkým porostem černých vousů zrudla, a soucitně se usmál. Když měla dobrý den, dokázala svůj neomalený jazyk relativně krotit.

Hudební dramaturg úsměv opětoval a vrazil si ruce do kapes u riflí, jako by náhle nevěděl, co s nimi má dělat. „Ty jsi mimo plac? Tedy, chci říct, já vím, že jsi mimo plac,“ pokračoval dál, než mohl Tony odpovědět, „jsi přece tady. Já jen… proč?“

„Petr mě poslal, abych někomu řekl, že má zavolat Leemu. Ještě tady není.“

„Ale je. Já, ehm, viděl jsem ho z Barbiny kanceláře.“

Barb Dixonová představovala celé jejich finanční oddělení.

„Co jsi u té cifršpiónky dělal?“ chtěla vědět Amy.

Zev pokrčil rameny. „Na konci měsíce se v tom vždycky topí. Někdy jí vypomáhám. S čísly to celkem umím.“

„Fakt?“ Tony právě nakukoval za krabice a číhal, jestli Lee nevejde do dveří, ale tohle ho zaujalo. „Já jsem v matice nemožný a právě se snažím dát si dohromady rozpočet. Musím si koupit auto – to zasrané dojíždění mě vážně ničí. Možná bys mohl někdy píchnout i mně.“

„Jasně.“ Zevovi znovu zrudly tváře, vytrhl ruku z kapsy a prohrábl si vlasy.

„Ty… ehm…“

„Já vím.“ Znovu si usadil na hlavě jarmulku a zamířil ke dveřím do postprodukce. „Kde sedím, víš, stačí, když mi cinkneš.“

To bylo alespoň to, co si Tony myslel, že řekl. Jeho slova splynula v jediný dlouhý rozpačitý zvuk. Naštěstí byl po měsících strávených se špuntovým sluchátkem v uchu vycvičený natolik, že to, co neslyšel, si dokázal domyslet. „Hej, Zeve?“

Hudební dramaturg se zarazil s jednou nohou na prahu.

„Ten kus, cos hrál v minulé epizodě, když jsi visel za tím oknem. Na všech těch lanech… to byl vážně odvaz.“

„Děkuji.“ Jeho stín se na poslední chvíli protáhl mezi zavírajícími se dveřmi.

Už mi z toho hrabe.

„Líbíš se mu.“

„Cože?“ Tony byl natolik zaneprázdněný úvahami o svém duševním zdraví, že mu chvíli trvalo, než mu došlo, o čem to Amy mluví. „Komu? Zevovi?“

„Jasně. Je to fajn chlap. Ale počkej, jak by sis mohl všimnout fajn chlapa, kterému se líbíš, když je tady…“ Zmlkla a ušklíbla se.

„Co?“ otázal se Tony, když se ticho už příliš táhlo.

Dveře za jeho zády se otevřely a známý sametový hlas řekl: „Páni, to byste nevěřili, jaký je tam dneska provoz! V jednu chvíli jsem málem musel slézt z motorky a vést ji po chodníku.“

Tony odpověděl na Amin sarkastický výraz polibku zdviženým prstem a otočil se.

Lee Nicholas, alias James Taylor Grant, mladší parťák Raymonda Darka, který upířímu detektivovi dělal za denního světla oči a uši, měřil metr devadesát, měl krátké černé vlasy, zelené oči, ostré rysy a druh postavy, jaký se dá získat jen prostřednictvím šťastné genetické výbavy a osobního trenéra. I když během natáčení neustále nosil všední pohodlné oblečení, teď měl na sobě černou koženou bundu, seprané rifle, kožené chrániče nohavic, motorkářské boty… a když si rozepnul bundu a odhalil černé upnuté tričko, Tony cítil, jak se mu dělá sucho v ústech.

„Hej, Lee, kolik krav zaplatilo tenhle ohoz životem?“

„Ani jedna.“ Věnoval Amy ze své výšky široký úsměv, přičemž předvedl dokonalý chrup a dolíček, který jedna z poetičtějších fanouškovských webových stránek kdysi popsala jako rošťácký. „Prožily dlouhé a naplněné hovězí životy a nakonec šťastně zemřely stářím. Kolik přistěhovaleckých dělníků muselo trpět vykořisťováním kvůli vší té bavlně?“

„Každičký kvítek jsem sebrala vlastními bělostnými… CB Productions, co pro vás můžu udělat? Přepojit vás na vedlejší linku?“ Němými rty zformovala jejda a mávnutím odehnala Tonyho a Leeho od svého stolu.

„Koukám, že jsi mimo plac.“ Podal Tonymu helmu, dobře si vědomý toho, že ji od něj převezme a ponese mu ji. „To dnes Petr skončil dřív?“

„Ne. Ehm, později. Tedy, bude dnes končit později a po mně chtěl, abych ti vyřídil, že tě na place nebude potřebovat dřív než, však víš, než po obědě.“ Tony se slabě usmál, bylo mu jasné, jak to zní. Tím či oním způsobem se protloukal životem sám už od čtrnácti. Viděl věci, které slovu „děsivý“ daly nový obsah. Bojoval proti silám temnot – nikoliv metaforicky, nýbrž doslova bojoval proti silám temnot. Tedy, pomáhal… bylo mu čtyřiadvacet let, prokristapána! A přesto nedokázal mluvit s Leem Nicholasem, aniž by nezněl jako blábolící idiot. Slovo idiot ho vystihovalo výjimečně přesně, jelikož tenhle herec byl na ženské a měl dobře doloženou slabost pro onen druh blondýnek, které nemohl pozvat domů a představit je mámě.

Leeho matka byla velmi pohledná žena. Několikrát jej ve studiu navštívila.

Tony si náhle uvědomil, že Lee čeká, až mu odpoví na něco, co naprosto přeslechl. „Cože?“

„Říkal jsem, díky, že jsi mi vzal tu helmu. Uvidíme se na place.“

„Jo. Jasně. Ehm, rádo se stalo.“ A oprýskané dveře šatny se Tonymu zavřely sotva centimetr před nosem.

Ani si nepamatoval, jak se dostal z produkční kanceláře.

Zamířil zpátky k místu natáčení, zatímco jeho stín ještě chvíli lelkoval před Leeho dveřmi.

* * *

„Hej, Tony, mohl bys dneska trochu vypomoct u druhého týmu?“

Tony, držící na půli cesty k ústům marcipánovou jahodu, se otočil a uviděl, jak se ke stolu s občerstvením blíží Amy a mává na něj deskami – drasticky zredukovaným rozpisem nočních prací. „Venku na Nábřežní?“

„Přesně tam. Arra bude vyhazovat do vzduchu toho bavoráka. Uděláš si chvilku přesčas a ještě uvidíš, jak symbol měšťáckých výstřelků letí do nebes. Kdo by odolal?“

„Měšťácké výstřelky?“ Ušklíbl se a začal žvýkat. „Copak takhle někdo mluví?“

„Samozřejmě. Přece já. A jestli budeš dělat drahoty, řeknu jinému asistentovi.“

Tony čekal. Vzal si z misky marcipánový banán.

„Tak dobře, Pam si řekla o tebe a šéf by mi stejně nikoho nedal, ani kdyby si neřekla. Spokojený?“ Vrazila mu desky do náručí. „Náklaďáky tam budou v jedenáct, natáčí se o půlnoci, v jednu bude po všem, a jestli tomu věříš, měla bych pro tebe nějaké levné pozemky hned u vody.“

* * *

„Vedl své město nejtemnější nocí k úsvitu.“

Tony se s prudce bušícím srdcem odrazil, skočil vpřed, víceméně simultánně se otočil, a přesto dopadl na nohy. Zamračil se na stínovou postavu, která byla na okraji kruhu světla pouliční lampy stěží viditelná, dobře si vědomý toho, že ona zřetelně vidí každý detail jeho tváře. „Jdi někam, Henry! Přece se nemůžeš za člověkem takhle plížit a šeptat mu do ucha mizerně napsané scénické pokyny!“

„Promiň.“ Když Henry vstoupil do světla, jeho rudozlaté vlasy zářily a na plných rtech mu hrál úsměv.

Tenhle úsměv Tony znal. Zosobňoval postoj Je legrace být upírem! Což byl nejen mnohem lepší slogan než ten vyvedený na reklamních plakátech k Nejtemnější noci, ale také svědčil o téměř hravé náladě – tak hravé, jaké jen byla nemrtvá noční stvůra schopná. „Kde jsi zaparkoval?“

„Neboj, nikde nepřekážím.“

„Neotravovali tě policajti?“

Úsměv se lehce změnil a Henry vrazil ruce do kapes plátěného kabátu. „Jak by mohli?“

Tony vrhl letmý pohled k silnici, kde vedle hlídkového vozu postávala dvojice komisařů z burnabyjského oddělení Královské kanadské jízdní policie. „Doufám, že jsi je, však víš, neuhranul.“

„Jak bych mohl?“

„Snadno.“

„Tentokrát ne.“

„To je dobře. Protože už tak jsou dost nervózní.“ Kývl hlavou k dodávkám, a když s ním Henry srovnal krok, olízl si vyschlé rty a dodal: „Všichni jsou dost nervózní.“

„Proč?“

„Ani nevím. Noční natáčení, středně nebezpečná kaskadéřina, výbuch… vyber si.“

„Ty nevěříš, že je to kvůli něčemu z toho.“

Tony pohlédl na Henryho. „To se ptáš?“

„Ne, popravdě ne.“

Než mohl pokračovat, zarazil ho Tony mávnutím ruky, zatímco sám pokračoval v chůzi a vytáhl z pouzdra na opasku vysílačku. „Jo, Pam?“ Jedním prstem si vrazil špuntové sluchátko hlouběji do ucha. „Jasně, jdu na to. Budu se muset podívat, kdy má Danielovi skončit líčení,“ řekl Henrymu, když znovu zasunul vysílačku do pouzdra. „Budeš tu v pořádku?“

Henry se ostentativně rozhlédl kolem sebe. „Myslím, že jsem tu poměrně v bezpečí.“

„Hlavně…“

„…se nikde nepleť. Já vím.“ Henryho úsměv prošel další proměnou, když sledoval, jak Tony odbíhá k nejvzdálenějšímu ze tří přívěsů patřících studiu. Navzdory piercingu v obočí působil – lepší výraz pro to nenalézal – kompetentním dojmem. Jako by přesně věděl, co dělá. Právě na tohle se Henry chodil při nočních natáčeních dívat – jak Tony žije život, který si zvolil, a jak se mu to daří. Trochu mu to usnadňovalo přerušení vazeb.

Ne že by je ovšem ve skutečnosti doopravdy přerušil.

Přerušování vazeb nepatřilo k věcem, které by Henry zvládal zvlášť dobře. Nebo, abychom byli upřímní, o které by se vůbec pokoušel.

Ale v rámci této malé části noci mohli oba předstírat, že není nic víc než přítel, kterým se jevil být.

Předstírat.

Vydělával si na živobytí psaním onoho druhu knih, které umožňovaly ženám – a sem tam i nějakému muži – na čtyřech stech stránkách předstírat, že žijí životy plné romantiky a dobrodružství, ale tohle, tyto obrazy, zachycené, upravené a následně předhozené masám jakožto umění, tohle bylo předstírání bez fantazie. On nikdy nemusel žádné BMW doopravdy vyhodit do vzduchu, aby si jeho čtenáři mohli představit automobilovou nehodu.

Televize způsobuje zakrňování fantazie.

Ohrnul horní ret a sledoval, jak režisér ukazuje kameramanovi úhly záběru exploze.

Televize coby náhražka kultury.

Ucítil na sobě zkoumavý pohled cizích očí, otočil se a stanul tváří v tvář ženě středního věku stojící u stolku s občerstvením, svírající oběma rukama kelímek s kávou a upírající pohled do jeho tváře. Z jejího výrazu bylo možné vyčíst otázku: Co jsi zač?

Henry si znovu nasadil všechny masky, a teprve když z jeho tváře nevyzařovalo absolutně žádné nebezpečí, zase se odvrátil. Žena byla pouze zvědavá, nikoliv vyděšená, a brzy snadno přesvědčí sama sebe, že se ve skutečnosti ptala: Kdo jsi? Nikoliv: Co jsi? K žádné škodě nedošlo, ale bude si muset dávat větší pozor. Tony měl pravdu. Všichni byli dnes v noci docela nervózní.

Rozšířilo se mu chřípí, jak zapátral v nočním vzduchu. Necítil nic kromě…

„Hej, Henry!“

…chemického zpomalovače hoření.

„Tohle je Daniel. Je to náš koordinátor kaskadérů a dnes večer nabourá támhleto auto.“

Henry stiskl nabídnutou ruku plnou mozolů a zjistil, že si prohlíží muže nepříliš převyšujícího jeho metr šedesát dva. Vzhledem k tomu, že Tony měl metr sedmdesát, nemohl kaskadér měřit více než metr šedesát pět. Což nebylo přesně to, co Henry očekával.

„Daniel také zaskakuje při nebezpečných scénách za Masona a Leeho,“ pokračoval Tony. „Tihle dva se spolu v jedné explozi nevyskytnou skoro nikdy.“

„Celé oddělení tvořím prakticky sám,“ připustil Daniel a s úsměvem si shrnul z tváře kus zamotané paruky. „Nemůžeme si dovolit vyhodit je do vzduchu současně. Tony říká, že jste spisovatel. Televize?“

„Romány.“

„Beze srandy? Moje žena kdysi psala pornopovídky, ale dneska se dá najít na netu všechno zdarma a už v tom nejsou žádné peníze, takže začala dělat zase reklamy. Když mě teď oba omluvíte, budu se muset postarat o to, abych přežil dnešní ohňostroj.“ Gestem ruky se s nimi rozloučil a přeběhl ulici k zaparkovanému BMW.

„Vypadá jako milý chlapík,“ řekl Henry tiše.

„To taky je.“

„Na netu se dá zdarma stáhnout porno?“

Tony vyprskl a lehce Henryho dloubl do žeber. „Nech toho.“

„Takže co se bude dít?“

„Daniel, který dnes hraje zloděje aut…“

Henry přivřel oči a nevěřícně hleděl na druhou stranu silnice. „Právě mu požírá hlavu nějaký vzdálený příbuzný Cthulhu.“

„Tak to zjevně vypadá, když si napustíš dredy zpomalovačem hoření.“

„A ta velikost?“

„Paruka je přilepená k helmě.“

„Děláš si ze mě srandu?“

„Tak mi to aspoň řekl maskér.“ Tonyho pokrčení ramen naznačovalo, že to onen maskér rozvedl podstatně více. „Tak nebo tak projede s bavorákem tenhle úsek silnice, načež prudce strhne volant, aby se vyhnul zjevení zla…“

„Čemu?“

„Myslím, že se scénáristi ještě nerozhodli, co to vlastně je, ale buď bez obav, kluci v postprodukci to nakonec vždycky nějak vyřeší.“

„Co mi popravdě dělá větší starosti, je, že ten váš upíři detektiv jezdí v BMW.“

„No, po dnešním večeru už nebude, takže je to v pohodě. Tak tedy, Daniel prudce strhne volant, aby se vyhnul zjevení zla, auto se převrátí, otočí se na střechu, a bum!“

„Auta zase tak snadno nevybuchují.“ Henryho bledá ruka načrtla v noční tmě pochybovačné gesto, zatímco Daniel vklouzl za volant.

„Exploze dělají lepší filmy.“

„To nedává žádný logický smysl.“

„Už to začínáš chápat.“ Tonymu se na chvíli rozhostil ve tváři nepřítomný výraz, pak se sehnul a zvedl hasicí přístroj, který si předtím položil k nohám. „Zdá se, že to budeme moci sjet.“

„A ty jsi…“

„Já popravdě nebudu během natáčení dělat nic, ale protože cestu blokuje jízdní policie, jsem členem bezpečnostního týmu. A pokud to nemáš v plánu hlásit odborům…“

„Já už se s těmi vašimi odbory nestýkám tak často jako kdysi.“

Cítil, jak na něj Tony hledí, ale nespustil oči z auta.

„Ty máš dneska ale divnou náladu. Je to…?“

Henry zavrtěl hlavou, aniž ho nechal otázku dokončit. Nevěděl, čím to je.

Nebyl si úplně jistý, že za tím je vůbec něco.

Nervozita.

Všichni byli nervózní.

Auto zacouvalo.

Mladá žena oznámila začátek natáčení a klapla před bližší ze dvou kamer jakousi dřevěnou deskou. Asi patnáct lidí včetně Tonyho vykřiklo: „Jedem,“ aniž pro to Henry dokázal v tu chvíli nalézt jakýkoliv důvod, protože režisérův hlas bylo všude slyšet naprosto zřetelně.

Auto začalo nabírat rychlost.

Až to sestříhají, bude to vypadat, jako by se řítilo po Nábřežní ulici. Vzhledem k tomu, že ho Daniel řídil tak, aby se nabouralo, jelo opravdu dost rychle.

Zaskřípění brzd těsně předtím, než se vnější kola stočila a najela na rampu.

Tony pevněji sevřel hasicí přístroj a připravil se na náraz, i když věděl, že tam nic není.

Nic není.

Až na…

Na druhé straně rampy ležela tma.

Což byl opravdu bystrý postřeh vzhledem k tomu, že byla půlnoc a tma neměla, kam by jinam šla. Jenže… tahle vypadala černější. Jako by noc právě na tomhle místě zhoustla.

Musel jsem vdechnout víc výfukových plynů, než jsem si myslel.

Vzhůru.

Zdálo se, že tma je napůl v autě, třebaže logicky vzato, pokud existovala vůbec nějaká tma, muselo by auto být napůl v ní.

Obrat.

Náraz oceli na asfalt, když vůz dopadne a začne se přetáčet, je vždycky hlasitější, než by kdo čekal. Tony sebou trhl a sykl, když se roztříštilo sklo a BMW se konečně zastavilo, převrácené na střechu.

Plameny.

„Točte dál!“ To byl Pamin hlas. „Arro, co se k čertu děje?“

Žádné plameny tam být neměly, ještě ne.

Daniel nevylezl z auta.

Nemůže se dostat ven, uvědomil si Tony a rozběhl se.

Spíše cítil, než viděl, jak se kolem něj prohnal Henry, a než doběhl ke dveřím řidiče, ozvalo se skřípání pomačkaného kovu a dveře se otevřely. Klekl si na jedno koleno, nechal Daniela, ať se ho chytí za rameno, a pozpátku ho vyvlekl z auta a pryč od valícího se dýmu.

Když dorazil zbytek bezpečnostního týmu, stál už kaskadér na nohou a mávnutím ruky odmítl další pomoc. Dlouho si auto měřil zkoumavým pohledem, mračil se pod parukou s dredy a pak se viditelně otřásl. „Ty zasrané dveře se zasekly! Všichni zpátky a nechte to bouchnout.“

„Danieli…“

„Nech to plavat, Tony. Jsem v pořádku.“ Odvedl mladíka dál od auta a zvýšil hlas: „Řekl jsem, nechte to bouchnout!“

Exploze byla – stejně jako všechny exploze, které připravovala Arra – dokonalá. Silný záblesk, málo kouře, jasně se rýsující obrys hořícího vozu.

Zlomek vteřiny vzdorovaly stíny plamenům. V následujícím okamžiku se rozprchly.

A další zlomek vteřiny poté se Tony otočil k vraku zády a zjistil, že vedle něj stojí Henry načichlý výfukovými plyny. „Mumlal něco o tom, že na něj cosi sáhlo. Něco studeného.“

„Daniel?“

Upír přikývl.

„Něco na něj sáhlo dřív, než ses k němu dostal?“

Henry pohlédl na své ruce. „Já jsem se ho nedotkl. On ani neví, že jsem tam vůbec byl.“

Světlo požáru zbarvilo noc do zlatooranžova až k režisérským monitorům. Zdálo se, že Daniel, s helmou v rukou a krátkými vlasy přilepenými potem k hlavě, vysvětluje Pam, co se stalo. Tony nechal Henryho civět na hořící auto a zamířil ke stolku s občerstvením – aby lépe slyšel.

„…skoro jsem neviděl okraj rampy a pak jsem už neviděl vůbec nic. Myslel jsem, že by to mohla být nějaká divná mlha, jenže když jsem se převrátil, sledovala mě dál.“

„Já jsem nic neviděla.“

„Já jsem taky nic přímo neviděl,“ podotkl Daniel jízlivě. „O tom tu tak nějak mluvím.“

Tony čekal, až se zmíní o doteku. Neudělal to.

„Nejspíš se mi dostal do očí dým ze zpomalovače hoření.“

„Nejspíš.“

Znělo to jako pakt. Jako dohodnuté vysvětlení.

Protože co jiného by to mohlo být?

Když Daniel odešel, objevila se za Paminým ramenem Arra. Vypadala vyděšeně.

Ne kvůli Danielovi.

Ne kvůli kaskadérskému kousku, který málem skončil tragicky.

Při pohledu na její výraz by Tony vsadil boty, že zapomněla jak na Daniela, tak na kaskadéřinu.

Pam konečně vykřikla: „Stop!“ Nastoupil Danielův tým s hasicími přístroji a Tony se přistihl, jak si pro sebe tiše mumlá: „Zjevení zla.“

142 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Žádné komentáře »

Zatím bez komentářů.

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.