Na začátku 80. let vzniklo několik divácky úspěšných filmů, které spustily významnější vlnu fantasy snímků. Barbar Conan dotáhl na stříbrná plátna první fantasy plnou akce a brutality. Souboj titánů navázal na předchozí filmy Raye Haryhausena o Sindibádovi. A Dobyvatelé ztracené archy se stali přímo legendárními a vysloužili fantastickým snímkům trochu lepší reputaci. Tyto filmy byly vždy velkou podívanou, což je v době nástupu vyspělejších počítačových technologií ještě markantnější. Dnes mohou tvůrci naprosto podlehnout své imaginaci a spolehnout se na to, že ji jejich počítačoví specialisté oživí. Ale kdo by se s nostalgií neohlédl za snímky, kde vynalézavost autorů zápasila s fyzickými zákony, s materiály, s barvami, dokud se jí nepodařilo vykřesat celý nový svět?

Temný krystal (1982)

Na planetě jménem Thra nadchází čas, v němž se má vyplnit staré proroctví. V době velké konjukce je třeba najít chybějící část temného krystalu a „vyléčit“ jej tak, aby se nemohl stát zdrojem nesmrtelnosti pro tyranskou rasu Skeksisů.
Tandem Frank Oz a Jim Henson se na velkém plátně, po řadě televizních pořadů, prosadil nejvíce filmem Labyrint. Ještě předtím ale natočili svůj první společný dlouhometrážní snímek, pro který vyvinuli speciální, v té době vůbec nepropracovanější, loutky ovládané animátory, herci a systémem jednoduchých mechanismů. Nešlo jen o vytvoření hlavních postav, celá krajina, pokrytá pestrou flórou a faunou, je z jiného světa. Jen pár unikátních fantastických příběhů má vytvořený svůj vlastní vesmír, ve kterém se neobjeví jediný člověk. I když je práce obou autorů známá hlavně z projektů pro děti, v tomto případě se zabývají i vážnějšími tématy a děj má poměrně zlověstný nádech. Občas je možné setkat se s názorem, že relativní neúspěch filmu v kinech má na svědomí E. T. Mimozemšťan, s premiérou v tomtéž roce. Problém je ale spíš trošku jinde – z filmu těžko poznáte, komu je vlastně určen. Pro děti příliš temný, pro dospělé publikum až schématicky černo-bílý a zápletka sama o sobě jednoduchá. Ovšem fantazie tvůrců mimořádná a divák se místy jen s úžasem ptá, jak dokázali naplnit tento loutkový svět životem a emocemi.

Xin shu shan jian ke (Zu Warriors from the Magic Mountain) (1983)

Celé armády hynou v nesmyslných občanských válkách a zlo dosahuje takových rozměrů, že ani protřelá generace hrdinů jej není schopna porazit. Proto nastává čas, aby povstali noví bojovníci a vydali se na cestu, na jejímž konci snad dospějí do takové síly, aby mohli zachránit svět.
Honkongské filmy zažívaly zlatý věk někdy v 80. a 90. letech minulého století. Jednou z vůdčích osobností této „nové vlny“ byl Tsui Hark, režisér, který fantastické motivy užíval už ve svých raných filmech. Z čínské tradice vychází žánr zvaný wuxia, dobrodružství s důrazem na bojová umění, který je stále součástí místní (pop)kultury. Jeho oblíbenost je založena, kromě jiného, na vizuální estetice – v propracované choreografii, v krásných kostýmech, ve výpravných kulisách. Co je typické, hrdinové vždy stojí na straně dobra a střetávají se nejen s pozemskými soupeři, ale často se postaví do cesty démonům a jejich pohůnkům. Zu Warriors vycházejí z tohoto zdroje, částečně také z čínské mytologie, a hrají si s jejich náměty s lehkostí excentrického virtuosa. Harkovi se podařilo natočit snímek, který má dnes nezpochybnitelný status legendy, a naservíroval obecenstvu jízdu, v níž je pěkně usadí do horské dráhy a nepustí, dokud si nevydechnou ve finále. Film se ani na okamžik nezastaví a řetězí za sebou akční scény a gagy, které se nejednou navážejí do samotných žánrových klišé. Čas vyjde i na drobné romatické zápletky, na vizuální delikatesy a dobové speciální efekty, na hororové sekvence a nakonec i na ten zásadní souboj mezi dobrem a zlem.