Kdo je výkonnější pěšák ve službách armády či policie, člověk nebo stroj? Otázka, která se silněji objevila ve filmech v 80. letech, vzpomeňme jen RoboCopa, Terminátora nebo Blade Runnera. Lze díky rozvoji počítačů a spekulacím o datu, kdy bude stvořena umělá inteligence, čekat definitivní nahrazení vycvičených ozbrojených jednotek umělými bojovníky? Co když je stroj vyroben s takovým stupněm vědomí sama sebe, že se dokáže opravit, improvizovat, vyčkávat a schovávat se? Na druhou stranu, je člověk schopen naprosté poslušnosti a spolehlivosti? Zřejmě ne, stačí jeden absurdní okamžik a vštípené zásady se rozpadnou jako ztrouchnivělá stavba. Když není jiné východisko, projde tu ruinu, vyhrabe, co se dá ještě použít, a pokusí se ignorovat fakt, že koutkem oka zahlédnul za polorozpadlou zdí zcela jiný svět.

Jin-Roh (1999)

Zatímco na ulicích vřou násilné občanské nepokoje a město se otřásá ve vibracích výbuchů, druhá část boje probíhá v podzemí, v kanalizačním systému, který využívá nelegální frakce k distribuci výbušnin. Ovšem jen do doby, než se stejné místo stane lovištěm tajné jednotky, která učiní problémům s touto skupinou konec. Ve stejném okamžiku však začínají komplikace Kazuki Fuseho, jehož zaváhání v akci dovolilo člence odboje odpálit bombu, kterou nesla. Následuje trest, ale také neodbytná nutnost zjistit, kdo byla ona nezletilá dívka a proč muselo k osudovému setkání dojít.
Na pozadí alternativní historie Japonska, které ve druhé světové válce nepodlehlo Spojencům, ale Německé říši, vytvořil Mamoru Oshii komiksovou sérii o speciální jednotce pojmenované podle Kerbera, mytologického strážce vchodu do podsvětí. Vlci (jak se jim říká) tvoří úzkou skupinu, v níž není rozdíl, zda zabíjí smečka nebo její člen, protože jsou jedno tělo a jedna mysl. Stabilita, hierarchie a souznění si žádá poslušnost, oddanost, pasivitu; vlastnosti, které krouží kolem této rodiny a uzavírají ji v bezpečném kruhu před vnějším světem emocí a chaosu.
Leitmotiv, temná verze pohádky o Červené Karkulce, může diváka nejdřív zmást, ale časem zjistí, že vše do sebe zapadá. Film se hemží symboly a nitky, které mezi nimi vedou, je spojují do dalších struktur v pevné vzájemné souhře. Je téměř neuvěřitelné, kolik témat a v jaké šíři se podařilo vtěsnat na tak malý prostor – špionážní hra, terorismus, revolta, láska, zrada, boj o moc, hledání vlastní identity, vše se navzájem proplétá až k nesmlouvavě logickému tragickému konci.

Hardware (Zbraň) (1990)

Ne každá Karkulka se ale nechá jen tak sežrat. Život ve zpustošené zemi pod radioaktivní oblohou a ve hnijícím slumu člověka zocelí. Hlavní hrdinka filmu není žádná princezna a když se z dárku, který ji přinese přítel, vyklube zabijácký robot, nehodlá sedět v koutečku a čekat, až ji provrtají vrtáky a probodnou bodáky. Byt, který jí byl úkrytem před smutným světem venku, před úchylným pronásledovatelem, před bezdomovci a vandráky, se přemění v bojovou arénu.
Také na začátku tohoto snímku byl komiks, konkrétně příběh Shok! z týdeního časopisu 2000 AD, jen režisér se původně v závěrečných titulcích zapomněl jaksi zmínit, odkud svoji inspiraci získal. Což později napravil a M.A.R.K. 13, který vypadá trošku jako bratránek T-800, se mohl vesele vypravit do světa. Přestože film Richarda Stanleyho nedosahuje stupínku, na němž pomyslně hnízdí Terminátorská série, má několik prvků, které z něj dělají zajímavý počin a nominují v kategorii “kultovní film” – přiměřeně dobré herecké výkony, žádné do očí bijící nelogičnosti ve vyprávění (spíš promarněné příležitosti), vizuálně přijatelnou herečku v hlavní roli, nemilosrdného zabijáka a radost, kterou z něho mají příznivci alternativnějších proudů hudby. Nejde jen o soundtrack, jehož podstatnou část měl na starosti Simon Boswell, známý mícháním elektroniky s orchestrální hrou, nebo ústřední známou skladbu od Public Image Ltd., ale také o štěky, díky kterým se ve snímku mihnou Iggy Pop, Lemmy nebo Carl McCoy z Fields of the Nephilim.