Síla imaginace je obecně vysoce ceněna. Ovšem jen do té doby, než se zvrtne tak, že si v ní člověk vytvoří svůj vlastní svět a dobrovolně ho osídlí jako dočasné (ba trvalé) místo pobytu. Do jaké míry je to společensky přijatelné souvisí s pravidly zlaté střední cesty, která reprezentuje, co je ještě v normě a co už není, zda jde jen o neškodného excentrika nebo rovnou blázna. Do fantazie, která opustila teritorium čiré představivosti a obsadila si své území i v realitě, vstupují ti, kterým naplňuje potřebu komunity, seberealizaci, úniku… Její síla je i ve zvláštní schopnosti anihilovat fyzické nebo společenské handicapy tak, že se smrtelník alespoň v tomto nenormálním světě stává normálním a že v něm může překonat to, čemu v běžném životě neumí čelit.

Marwencol (2010)

Mark Hogancamp byl před několika lety přepaden bandou výrostků, kteří ho zanechali v takovém stavu, že strávil několik měsíců v nemocnici. Součástí jeho zranění bylo i poškození mozku a několik dní v kómatu. Když se probral, musel se ve svých 38 letech vše naučit znovu – chodit, mluvit, psát. Kompletně zapomněl svou minulost, kterou si znovu zrekonstruoval v imaginárním městě jménem Marwencol.

Tady prožívá svůj vlastní příběh zasazený do doby druhé světové války, tady žijí dvojníci jeho přátel i nepřátel. Marwencol se stává víc reálný než minulé desítky let skutečného života, který se nenávratně propadl do neprostupné tmy. Jde o způsob terapie, který si k Hogancampovi našel svoji přirozenou cestu. Díky němu si znovu vytváří vazby s ostatními lidmi, rekonstruuje svou minulost a v neposlední řadě opět získává schopnost koordinace pohybů a soustředění při aranžování prostředí a modelování. Hrdiny městečka prezentované figurkami a panenkami nechává procházet osudovými zvraty, které zachycuje na fotografie, za něž si vysloužil uznání odborníků a dokonce je mohl prezentovat v umělecké galerii. Snímek získal velkou řadu ocenění, protože dosáhl všeho, čeho dokument dosáhnout může – citlivého zpracování tématu, hlubokého vhledu do osobnosti hrdiny a tvorby příběhu, který diváka vtáhne do jednoho neobyčejného života.

Monster Camp (2007)

Příšery a divné věci se schovávají běžně v temných sklepech. A také party mladých neurotických ztroskotanců, kteří se do nich zavřou na několik dní, aby se oddaly imaginárnímu světu fantazie a žily v něm alespoň několik hodin jejich jinak převelice nudného života. Ale i oni občas vylezou na denní světlo a pak se začíná původní obrázek s hrstí předsudků rozpadat, jako to bývá u většiny fenoménů, když se na ně někdo podívá trochu zblízka.

Cullen Hoback se odhodlal mezi tyto mladíky vstoupit, aby vytěžil dokument, který odhaluje pozadí „living action role-playing“ (LARP), tedy v reálu uskutečňovaných her na hrdiny. Pro neznalce prostředí je určitě zajímavé poznat, jak vůbec tyto akce fungují, kolik lidí jim věnuje svůj volný čas, jejich pravidla a vývoj fiktivních postav. Ale mnohem intenzivnější je vhled do komunity samotné. Spolu s režisérem sledujeme skupinu hráčů během jednoho roku, jejich vztahy mezi sebou, s rodinami a přáteli. Motivace k účasti je tak různá, jak jen může být – jde o logický krok pro ty, kteří se věnují deskovým nebo počítačovým fantasy hrám, o zážitek podobný hereckému představení, o radost ze společně tráveného času nebo únik z nepříjemné reality. Hra se stává stimulem, ve kterém si může člověk vyzkoušet to, na co by v realitě neměl odvahu. Upřímný a nepřikrášlený film pro fanoušky her na hrdiny i pro ty, kteří s panenskou nevinností ještě nevědí, která bije.