V minulých dílech jsme probrouzdali všechny trvale obydlené kontinenty a pátrali po zapomenutých a neznámých snímcích, které si horko těžko našly (nebo vůbec nenašly) cestu k nám do české kotliny. Cestování po světě ukončíme doma, abychom ozbrojeni pomyslnou lopatou, krumpáčem a vírou v zázračný úspěch, vlastní každému správnému archeologovi, vydobyli něco ze starých nálezových vrstev. Fantastických filmů se u nás točí málo a stáří nebo neatraktivnost tématu pro komerční zájmy pohřbívají i kvalitní snímky. Situace je nakonec taková, že i ty dobré zná většina filmových příznivců jen z vyprávění. Neobjevují se v televizi, v prodejnách ani v artkinech. Konečný obrázek se stane ještě depresivnějším při pohledu na veledíla, která točí někdejší nadějní režiséři dnes.

Romaneto (1980)

Jakub Arbes je jedním z prvních českých spisovatelů, který si pohrával ve svých dílech s nadpřirozenými a SF motivy. Autor sám a hrdinové jeho Svatého Xaveria se stali inspirací pro film s jednoduchým názvem Romaneto. Arbes, v podání Viktora Preisse, se v něm zapojuje do pátrání kolem tajemného oltářního obrazu.

Podle kritických ohlasů diváků ve filmu hraje prim atmosféra, ponurá a špinavá stará Praha. Hudbu, která podtrhuje a prohlubuje jeho náladu, napsal Zdeněk Barták, dlouhodobý režisérův spolupracovník (můžeme dodat, v dobrém i zlém). Když k těmto devízám připočteme kvalitní herecké obsazení, je zřejmé, čím film zakryl slabší dějovou linku. I tak jde o neobvyklý a zajímavý snímek v kariéře Jaroslava Soukupa, který se bohužel v 90. letech minulého století vrhnul do banálních režisérských eskapád (ano, mluvíme o tom samém člověku, který je autorem majorů Maisnerů a ukradených Dagmar…). Soukupovým posledním alespoň trochu snesitelným filmem, a dokonce s fantasticko-hororovým tématem, byla Svatba upírů. Velmi průměrný snímek zachraňuje opět tajemno dýchající z pražských zákoutí, obsazení herců, kteří snad ani zklamat nemohou (když nepočítáme ústřední dvojici) a komediální pojetí s divácky příjemným množstvím trefných hlášek.

Poslední přesun (1995)

Science fiction je v české kinematografii podivuhodně minoritním jevem. A postapokalyptických filmů vznikl zvlášť skromný počet. Jestli je Konec srpna v hotelu Ozón od Jana Schmidta nejlepším a nejznámějším, Poslední přesun pak patří k těm povedenějším, Masseba naopak k filmům velmi rozporuplně přijímaným, a o nových pokusech (např. podivné Jarmareční boudě) snad  ani  nemá cenu hovořit…

Jak se zdá, v polovině devadesátých let byli čeští filmaři o dost odvážnější, než je tomu dnes. S nadšením a s nasazením se zkoušela nová témata a žánry a zatím nebylo třeba ohlížet se a srovnávat s velkými zahraničními projekty za miliony dolarů. Hrdinové Posledního přesunu v krutém světě bojují o přežití a velká část děje se odehrává ve starých vojenských krytech nebo podzemních chodbách. Hlavní role svěřil režisér Kryštof Hanzlík osvědčeným tvářím – Jiřímu Bartoškovi, Ladislavu Mrkvičkovi, Zbyňku Fricovi a mladičké Sandře Novákové. Také u tohoto snímku hraje svoji významnou roli hudební doprovod, byť trochu odlišného ranku, než jsou klasické filmové, protože jejími autory jsou členové skupiny Lucie. Ocenění získal Jaroslav Brabec za práci s kamerou a snímek byl nominován na Českého lva za zvuk. Bohužel i u Hanzlíka můžeme jen sledovat, jak očividně nadaný režisér ztrácí soudnost a zaprodává se tragickým projektům – jeho poslední celovečerní Crash Road patří do zatuchlých filmařských stok.

Zatímco Romaneto můžeme někdy zahlédnout v televizi, v případě Hanzlíkova filmu je situace o dost horší. Ti šťastnější jej možná ještě vlastní na VHS, ale jinak se snímek vytratil. Sdílí tak bohužel osud řady filmů z 90. let, které vyšly ještě na těch páskových obludách, ale už nikdy znova.