V únoru proběhly v Praze ve stejné době hned dva specializované filmové festivaly, které lze považovat za už zavedené, oba se totiž začínají úspěšně přibližovat desátému jubilejnímu ročníku. Prvním z nich byla přehlídka španělského filmu La Película (nebo lépe – kinematografie španělsky mluvících zemí, protože v jejím rámci diváci mohli zajít i na kolekci venezuelských snímků). Druhý si získal vcelku široké povědomí mezi kinofily díky své koncepci, kterou lze nazvat všelijak, jen ne konzervativní. Festival otrlého diváka hostil snímky s fantastickou tématikou v poměrně silném zastoupení, vždyť například spojení horor – otrlý divák se jen nabízí. Naopak na tom prvním se objevily spíše sporadicky, s přivřenýma očima bychom mohli k fantastice přiřadit pouze tři filmy z celkové nabídky.

Intruders (Vetřelci) (2011)

Z oněch tří posbírali nejlepší hodnocení koprodukční Vetřelci, se známým Clivem Owenem v hlavní roli. Setkávají se tu dvě paralelní linie vyprávění a život dvou dětských hrdinů, které trápí ta samá noční můra. Záhadná postava se skrytou tváří přichází pravidelně a zdá se, že ji nelze nijak odehnat. Děti tuší, že jim hrozí nebezpečí. A pomalu tomu začínají věřit i jejich rodiče.
Snímek je ukázkovým příkladem toho, jak zkazit atmosféru a napětí několika neuváženými detaily a záběry. Jako by se režisér nemohl rozhodnout, jestli všechno vysvětlí na reálném základě, nebo zda záhadě nechá alespoň stín tajemství a nadpřirozena. Výsledný dojem lze shrnout slovem „rozpaky“. Snímek si vysloužil celou škálu hodnocení, od těch nejvyšších až po naprosté dno. Nesedne každému. Škoda nevyužitého potenciálu a těžko říci, kde relativně zkušený režisér Juan Carlos Fresnadillo, který uspěl před čtyřmi lety hororem 28 týdnů poté, zaváhal. Zajímavě rozehraný a dramatický příběh podporují výborně vybraní herci, hlavně ti dětští se vypořádali se scénami strachu a ohrožení velice dobře. Jestli si ještě vybavíte hrůzu, kterou jste v dětství prožívali při představě, že je v noci někdo schovaný pod postelí (Nebo ve skříni. Nebo za oknem!), tak si tu můžete nechat názorně ukázat, že to mohla být pravda pravdoucí. Dobrou noc.

Re-animator (1985)

Festival otrlého diváka se sice soustředí na ty méně známé, popřípadě zapadlé a zapomenuté snímky, ale letos do programu organizátoři nasadili i pecku jménem Re-animator. Film na motivy povídky H. P. Lovecrafta, poprvé publikované před devadesáti lety, sklidil už v době premiéry nečekaně pozitivní ohlasy. Opíraly se o kvalitní dramatickou výstavbu příběhu, herecké výkony a speciální efekty, a nečekané bylo, že si i recenzenti užívali hodně neurvalou a běsnící směs brutálního nářezu a ztřeštěné komedie. Připoměňme si jen v rychlosti děj: Na lékařskou univerzitu v Arkhamu přichází nový podivínský student, který si k nelibosti Megan, dcery místního děkana, najde ubytování u jejího snoubence Dana. Nově příchozí Herbert West postupně zatáhne Dana do svých experimentů s oživováním mrtvých, které se jim podle nepsaných pravidel hororového žánru brzy vymknou z rukou.
Tým autorů ve složení režisér Stuart Gordon, scenárista Dennis Paoli a producent Brian Yuzna se udržel pohromadě i po skončení natáčení a přidal nejen několik pokračování, ale zpracoval i další Lovercraftovy příběhy. A co víc, sláva Re-animatora je tak veliká, že se dočkal své muzikálové verze na Broadwayi. Hudba je založená na původním motivu Richarda Banda (ta pro změnu něco okoukala z hudební atmosféry Hitchcockova Psycha), ale stejně důležitou roli hraje komediální a hororová stránka a samozřejmě krvavé jevištní efekty. Podle ohlasů se zdá, že se podařilo divadelníkům zrealizovat gore scény velice působivě, s magií kouzelnických vystoupení, a první řady v divadle jsou vyhrazeny pro diváky, kteří se nebojí smočit ve sprše umělé krve.