Těžké téma jako je sociální satira nemusí být vždy seriózní a zamračené. Mnohokrát se prokázalo, a už staří Řekové tento přístup praktikovali, že právě naopak funguje mnohem silněji, když se neduhy společnosti odkryjí v absurditě a nadsázce a tluče se do nich kladivem neúplatného smíchu. Zatímco dnešní první film je jemnějšího zrna, se skrytými náznaky a šťouchanci do bývalého východního režimu, které dnes už všechny asi ani nemáme šanci rozeznat, ten druhý se vytasí s aktuálními nástroji boje proti těžkému údělu jedince. Díky baskickému původu režiséra je zřejmé, ke kterému extrémnímu hnutí jeho komedie také směřuje, a proto ke slovu přichází terorismus, únosy, vydírání. Zesměšňuje nejen samotné problémy, ale i násilné způsoby, kterými by se dle názoru radikálů daly řešit.

Kin-Dza-Dza! (1986)

V zimě a bos stojí na rušné moskevské ulici muž, který se snaží získat správné souřadnice pro návrat na svoji domovskou planetu. Jak přesvědčit toho zmateného blázna, že něco takového není možné? Prostou praktickou ukázkou – jednoduchým zmáčnutím tlačítka na údajném transportním zařízení, které drží v promrzlých rukách. Tak začíná putování „strýčka Vovy“ a „Šumaře“ v galaxii zvané Kin-Dza-Dza.

Režisér Georgi Danelija přenáší ve své kultovní fantastické komedii diváka na pouštní planetu, na níž je nejcennějším bohatstvím krabička sirek a nejvyšší společenskou ambicí získat červené kalhoty. Přestože místní obyvatelé používají vyspělou, i když trošku ošuntěnou a rezivějící technologii a umí spolu komunikovat pomocí telepatie, sama společnost se drží zkostnatělých struktur kastovnictví a neustálého lhaní, korupce a podvodů. Filmu vévodí dadaistická hra se slovy a zvuky (slabika „ku“ může znamenat téměř cokoli) i koncepcí technických zázraků, které doplňuje ve stejném duchu napsaná hudba Giyi Kancheliho, stejně tak dialogy a hlášky herců, které se staly součástí „lidové mluvy“.

Kdo chce o filmu trošku přemýšlet, najde v něm množství skrytých narážek na realitu Sovětského svazu i na dobové předsudky a názory na „západní“ společnost, na ideály o vyspělé společnosti, v níž si všichni budou rovní a budou mít stejná práva. Jak je pro ruské filmy typické, ani tento se neodehrává v žádném závratném tempu, jde spíš o sérii příhod a paradoxních situací, v nichž se dva hlavní protagonisté ocitají a které se snaží řešit – většinou neúspěšně – svojí pozemskou logikou. Nakonec jim nezbývá, než akceptovat nastavená pravidla a někdy si sáhnout i na dno svojí hrdosti, když jsou nuceni obveselovat hudební produkcí členy vyšší kasty nebo nosit na nose malý zvoneček, který je známkou jejich podřadného postavení.

Acción mutante (Akce Mutant) (1993)

Budoucnost patří krásným lidem, neopotřebovaným zubem času. Ti, kterým nebylo zhůry ani vyspělou technologií dáno, se však mohou sjednotit pod heslem „společnost s námi zacházela jako se sračkou, teď jí nakopeme prdel“ v teroristické skupině, kterou tvoří postižení krvežížniví packalové, přivádějící pravidelně svého šéfa k šílenství. Po řadě zbabraných únosů nastává velká chvíle a dlouho plánovaná akce má přinést tučné výkupné. Jenže, ne vždy jsou ideály silnější než vidina vlastního zisku.

Prvotina Álexe de la Iglesii mohla vzniknout díky podpoře jiného známého podivínského španělského režiséra Pedra Almodóvara coby producenta. Iglesia zase pomohl prorazit provokativní madridské kapele Def Con Dos, které svěřil ústřední skladbu filmu s partyzánsky odhodlaným textem o boji proti dokonalé společnosti. Kdo má rád politicky nekorektní a rýpavé filmy, přijde si na své, i když je třeba přiznat, že potenciál sociální kritiky není využit na maximum a pomalu se rozpouští ve zběsilé akci a černočerných vtípcích. Co je s podivem, nejvíce záporná postava, která postrádá jakékoli morální zábrany, která bez skrupulí likviduje své soukmenovce a se ženou zachází jako s hadrem, je zároveň největším sympaťákem filmu. Jinak je totiž Země a hlavně planeta, na níž únosci směřují, zamořena násilnými podivíny a sexuálními maniaky všeho druhu. Takový je rok 2012 v režisérově vizi.