Ať si říká kdo chce, co chce, bezbřehé pole sdílených dat na internetu je někdy posledním místem, odkud se dají vyhrabat a oprášit klenoty, které se už jinde neuvidí. Pro krátké filmy to platí obzvlášť. Jak jednou splní svůj účel (kterým může být za a) naplnění touhy natočit vlastní malý film ze svojí nedotované kapsy, b) studentské absolutorium, c) zajistit autorovi pozornost velkých jmen filmového průmyslu) zapadnou často v zapomnění. Při troše štěstí (a snad i nezbytné kvalitě) oběhnou několik festivalů a u těch úspěšnějších režisérů a scénáristů se zařadí do seznamu filmografie jako první, více méně nevýznamná položka, kterou třeba po letech znovu objeví fanoušci. Dnes se ocitneme na takovém startu, a to hned dvakrát, ale slibuji, že to bude stát za to.

Katedra (Katedrála) (2002)

Člověk a tajemné místo, člověk a vesmír, planety a hvězdy rytmicky plující po své dráze a podivuhodná stavba, jejíž smysl však zůstává divákovi utajen. A její těžká brána se rozevírá před osamělým poutníkem…

Jednoznačnou převahu nad všemi ostatními složkami filmu má vizuální stránka, které měkce zoablenými, ale pevně vzrostlými nosnými chrámovými sloupy vše ostatní utlačuje do pozadí. Přestože má film jen nějakých šest minut, dostalo se mu pro jeho zvláštní podobu (nepřipomene snad obrazy Zdzisława Beksińského nebo stavby Antoniho Gaudí?) a mnohovýznamový konec řady světových festivalových ocenění, včetně ceny na Siggraphu a nominace na Oscara v kategorii animovaný krátký film. Jako málokterému „kraťasu“ se mu povedlo získat prostor v polských kinech coby přídavek k celovečerním filmům. Polský režisér Tomasz Bagiński a jeho posádka ze studia Platige Image (známá například animovanými sekvencemi ke hře o pověstném likvidátoru monster Geraltovi z Rivie nebo spoluprací na řadě filmů, nejen polských, ale například i na Antikristovi od Larse von Triera) zpracovávala příběh Jacka Dukaje čtrnáct dlouhých měsíců. (Chcete-li přídavek, podívejte se na poslední trailer k Zaklínačovi, který jsme zveřejnili nedávno.)

The Captivus (2011)

Dva nedobrovolní souputníci na vesmírné misi, Rabidus a Vaccus, pátrají roky po ztracené nákladní lodi. Teď však nastal okamžik, aby se jeden z nich vrátil po odsloužené době domů. Místo radosti se mu však do hlavy cpou chmurné myšlenky na budoucnost, na velkou životní změnu, a strach ho s nečekanou silou drží v odrbaném křesle před změtí kabelů, monitorů a spínačů, které najednou nechce ani v nejmenším opustit. Celý příběh eskaluje v drama s překvapivým a silným závěrem (a něčím, co lze nazvat „poselství“, kdyby to nešťastné slovo dnes neznělo tak zprofanovaně a pateticky).

Casey Patrick Tebo pracuje hlavně jako režisér živých vystoupení rockových skupin, zpracovává pro ně koncertní záznamy a často i hudební videoklipy. Dlouhodobě se podílí na projektech skupiny Aerosmith, jejíž zpěvák ho jednoho dne povzbudil, aby ukázal, co v něm je, a zfilmoval i nějaký příběh. Tebo pochází z Bostonu a když přesvědčil skupinu nadšenců, aby s ním do toho šli, začali obíháním skládek v okolí města, aby získali dostatek materiálu pro vytvoření interiéru kosmické lodi, v níž se vše odehrává. Kromě úvodní sekvence tedy ve snímku nenajdeme žádnou počítačovou animaci, všechno si filmaři sami sestavili a sešroubovali tak, aby se miniaturní prostor několika krychlových metrů proměnil v omšelou kabinu kocábky, která by už dávno měla sama skončit na mezihvězdném šrotovišti. Na první pohled jasný příběh o šesti letech, která spolu oba protagonisté museli překonat, probírá jejich první neshody a vypjatou atmosféru, která ovládla nedobrovolné soužití dvou rozdílných osobností, a jen tak mimochodem se divák dozví třeba o tom, co se stalo se Zemí, nebo o rozvinuté technologii klonování, která může mít nečekané praktické využití.