Dnes se podíváme na dva filmy z doby docela nedávné, abychom se příště mohli ponořit zase o několik desetiletí nazpět v čase. Z určitého pohledu můžeme oba níže představené snímky považovat za vzájemné protiklady, které reprezentují dvě odlišné úrovně rozvinutosti současného filmového průmyslu. Na jedné straně bohatá a vyspělá asijská země, ve které lze sehnat finance i na produkci velmi specifického, a řekněme spíše menšinového žánru. A na straně druhé stát, v němž řada obyvatel řeší základní existenční problémy, kde sehnat peníze na jakýkoli film, a navíc ho dostat i do světa, je nadlidský výkon hodný obdivu, přičemž realizace závisí jednoznačně na zahraničních zdrojích. Jen si zkuste vybavit, kolik znáte afrických sci-fi snímků?

Tokyo Gore Police (2008)

Policie čelí nové hrozbě. Nikdo neví odkud a proč se objevují lidé zvaní inženýři, jež mají schopnost nahradit ztracenou část těla novou tkání, přetvořenou ve smrtící zbraň. Mladá policistka Ruka, specialistka na jejich eliminaci, se každý den vydává do neveselé reality ulic Tokya, ve které jsou násilí, veřejné popravy a privatizované ozbrojené složky běžnou součástí života a nástrojem udržení pořádku.

Režisér Yoshihiro Nishimura pracoval jako trikový expert a maskér na řadě japonských filmů, než mu společnost Media Blasters nabídla natočení vlastního snímku. Rozhodl se přepracovat svůj nezávislý film Anatomia Extinction z roku 1995. Přepsal scénář, vzal si na starost trikové efekty a dokonce sám sobě svěřil malou roli. Podařilo se mu vytvořit snímek, který stojí poměrně vysoko nad ostatní žánrovou produkcí, které se říká také „Japanese gore“ a do které patří tak bizarní filmy jako Machine Girl, RoboGeisha, Mutant Girl Squad nebo Vampire Girl vs. Frankenstein Girl. Vložené televizní reklamy, které propagují nástroje sebepoškozování nebo brutální policejní praktiky, vnášejí do temného příběhu satiru a humor, fantazie autorů jede na nejvyšší obrátky nadsázky.

Ve filmu protečou tisíce a tisíce litrů krve. Hromadí se v něm kupy usekaných rukou, nohou, hlav. Na podlaze přistane tu část obličeje, tamhle střeva a onde mozek. Objevují se v něm odkazy na S&M praktiky, prostituce nezletilých a zmutované penisy. Něžným duším a dětem nedoporučuji.

Pumzi (2009)

Skončila třetí světová válka a 35 let po ní se nedostává lidem voda, půda je toxická, přežívá se v uzavřených prostorách v podzemí. Aby byla existence vůbec možná, recykluje se každá kapka tekutiny, kterou lidské tělo vyprodukuje, a její distribuce je jedním z nástrojů, jak udržet komunitu naživu a zároveň pod naprostou kontrolou. Asha, která se stará o sbírky v muzeu, dostane jednoho dne balíček, který obsahuje půdu a označení místa, odkud pochází. Když v ní zkusí vypěstovat rostlinu, zjistí, že zem není kontaminovaná. Přes odmítnutí žádosti o povolení k výstupu na povrch se vydá ven na vlastní pěst, aby nalezla někde v pustině život.

Už máte odpověď na otázku v úvodu? Pár by se jich našlo, třeba District 9, který se objevil i v českých kinech, ale pokud Vám název Pumzi nic neříká, není se co divit. Jde o první keňský sci-fi film, který se objevil na několika málo festivalech (např. Sundance), a pak se po něm slehla zem. Přestože režisérka Wanuri Kahiu bojuje za to, aby byl alespoň v její zemi ke zhlédnutí prostřednictvím internetu, dostat film k většímu počtu diváků se jí zatím nedaří. A natáčet v Keni, kde se podle jejích vlastních slov považuje filmařina maximálně za koníčka, nikoli za profesi, kde neexistuje žádné zázemí a kde filmový průmysl drtí produkce z Nigérie (po Bollywoodu tu máme Nollywood), je téměř nemožné. Filmování ve vybraných lokalitách v jižním Súdánu bylo hotové za dva týdny, omezený rozpočet ani nedovolil přicestovat keňským hercům, takže role obsadili místní. Kdo by se pak divil, že autorka po všech těchto peripetiích, které následovaly příznivé ohlasy odborníků i diváků na výsledek, vyslovila přání natočit film znovu, v celovečerní verzi.