Dnešní část je inspirována programem Fresh Film Festu, který proběhl v Praze koncem srpna. V letošním roce byla výrazně zastoupena i hororová a sci-fi produkce, cenu diváků nakonec získal německý snímek Transfer o možnosti záměny vědomí mezi lidmi, na jejímž základě rozehrává režisér celou řadu otázek o etnických a ekonomikých bariérách v současné Evropě. Program zaměřený na studentskou a debutovou tvorbu neprezentoval žádné hvězdy, zato dal nahlédnout do kuchyně malých produkcí. Z ingrediencí nadšení, odhodlání a pár tisíců v rozpočtu jsou namíchány i dva filmy, které spojuje vyprávění o setkání s neznámem, s bytostmi z jiných světů (kupodivu se to neznámo vyznačuje jistou vizuální podobou), jež jsou v obou případech předurčeny, aby dříve či později ovládly náš svět.

The Call of Cthulhu (Volání Cthulhu) (2005)

Hned první promítací den se představila britská společnost H. P. Lovecraft Historical Society se dvěma filmy, z nichž ten první vzniknul v roce 2005 na motivy známého příběhu. Nadšenci, kteří se ve společnosti organizují, mají sice zkušenosti z divadla i filmu, ovšem postavili před sebe nelehký úkol, jak zachytit atmosféru a mystiku Lovecraftova kosmického hororu. Bystré hlavy na věc vyzrály tak, že příběh zpracovaly ve smyslu reprodukce stylu němých filmů z 20. let minulého století. Film diváka vede po hlavním kmenu vyprávění do rozvětvených retrospektivních výhonků, které dohromady skládají obraz tajemného kultu. Stopy ze všech koutů světa se sbíhají v dokumentech, kterými se probírá hlavní postava.

Snímek se stává poctou nejen spisovateli, ale i kouzlu starých filmů, jejichž postupy mají tvůrci dobře odpozorovány. Vliv německé expresionistické estetiky se prolíná zejména ve výstavbě děsivých snů a tajuplného ostrova, v ostrých hranách architektury a práci se světlem. Psaný doprovod v titulcích je sporý, zaceluje pouze mezery, které by zpřetrhaly linii vyprávění. Ta se odvíjí od čitelného a autenticky působícího projevu herců (se stylovým dobovým makeupem) a na pozadí novinových výstřižků, grafických orientačních prvků nebo deníkových záznamů. Pro milovníka hororu a poetiky nejstarší kinematografie kouzelné dílko.

Monsters (2010)

Když pomineme vcelku banální příběh o tom, „jak jeden kluk potkal jednu holku“ (opravdu to není na Oscara za scénář), zbude nám Mexiko, obrovské území, jehož část se již několik let díky havárii kosmické sondy stává migračním teritoriem mimozemských organismů. Dopadly sem, přizpůsobily se a lidé nyní žijí ve stavu permanentního ohrožení, protože noví obyvatelé se nehodlají jen tak zase ztratit. Rozsáhlé oběti na životech jsou často důsledkem nemilosrdného armádního bombardování zasažených území, než výsledkem mimozemských útoků. Někdo se s novým nebezpečím relativně sžil, jiní se snaží uprchnout od tisíců svíček na provizorních hřbitovech a dětí v plynových maskách. Reakcí Spojených států je vybudování obrovské zdi na hranici izolované zóny, do které vstupují jen ti, kterým se jiné cesty uzavřely. Ale jak se dá čekat, před některými věcmi neochrání ani betonové opevnění.

Film se naštěští vyhýbá některým akčním klišé – hrdiny do problémů dostane bežná drobná kriminalita a to, že je někdo po zuby ozbrojený a vede vás divokým pralesem, neznamená, že vás hned za druhým stromem znásilní, okrade a zabije. Mexiko je chudé a špinavé, úředníci a policie přiměřeně zkorumpovaní a vydírání těch, co jsou v nouzi, je obchodníkův denní chleba. Loňský nízkorozpočtový film Monsters britského režiséra Garetha Edwardse si zaslouží pozornost zejména za autenticitu bez bombastických nadupaných scén a přemíry trikových efektů.