Julie je obyčejná, tichá a přemýšlivá, jedenáctiletá dívka. Jen žije ve špatné době. V době, kdy se začalo zpomalovat otáčení matičky Země. Co zní na první pohled jednoduše, může mít děsivé následky. Dny se neustále prodlužují, nejprve o minuty, poté o hodiny a o desítky hodin. Ptáci padají z oblohy a umírají. Slunce ničí rostliny. Může zmizet magnetické pole a sluneční žár namísto života přináší smrt, neboť paprsky nesou i určitou dávku radiace. Stačí velice málo, aby se pokazilo úplně všechno. I když Julie zjišťuje, že o světě víme jen málo a neznalost může být katastrofální, snaží se žít obyčejným životem obyčejné dívky.

Právě slovo obyčejné velmi pěkně vystihuje celý příběh, což je jeho největší zápor. S naprosto totožným problémem se fanoušci sci-fi mohli setkat ve filmu Jádro (The Core) s Aaronem Eckhartem, který je dospělejší i více sci-fi než kniha Walkerové. Navíc můžete mít při čtení pocit, že držíte v rukou deník jedenáctileté dívky a už z principu je jasné, jak může vypadat. Záznamy dítěte, které žije své malé problémy ve světě, na který dopadá problém poslední. Proč mě nikdo nepozve na oslavu narozenin? Mám si koupit tenhle svetr? Kdy už se na mě ten kluk podívá? Autorka příběh nijak negraduje, netěží ze zápletky a celé sci-fi pozadí je jen pozadím, ničím víc a ničím méně, což může jistě přinést nejedno zklamání scifistům, kteří čekají něco hlubšího. Bohužel se nedočkáte. Nejdramatičtější scéna je pak ta, kdy se Juliin spolužák snaží zjistit, jestli už Julie nosí podprsenku.

Je ale pravdou, že Julie je do jisté míry outsider, takže se příběhem vine lehká existenciální krize, která je spolu s Juliiným dojemným viděním okolního světa, ponořeného do katastrofy vesmírných rozměrů, jedním ze světlejších momentů knihy. V důsledku jde ale jen o teenage romanci se všemi svými prvky. I když se v ději objevují drobné odbočky, Juliina náklonnost k Sethovi, jejímu spolužákovi, který má navíc svou temnou stránku, je úhelným kamenem knihy. Z textu je navíc poznat, že jej autorka psala ve volných chvílích před prací, což například u Philipa Pullmana, který psával pouze tři stránky denně, rozpoznat nejde. Proto je Věk zázraků složený převážně z kratších kapitol a lze mít pocit, že vnitřní struktura je poněkud rozevlátá.

Ve Spojených státech a Británii slavil román opravdu slušné úspěchy…

Utopický příběh viděný dětskýma očima se dá bohužel napsat daleko lépe, příkladem je například trilogie Chaos Patricka Nesse. Je však třeba podtrhnout dvě věci. První z nich, o které navíc většinou nemluvím, je geniální obálka, kterou bych si nestyděl pověsit na zeď v obývacím pokoji. Je nádherně metafyzická. Ale stejně metafyzický je příběh. Přestože je jednoduchý, má šanci najít si své čtenáře. Pokud vám nevadí dětští hrdinové ani nedostatek vědecko-fantastických spekulací, dostanete příběh, který je lidský, dětský a proto dojemný. Jednoduché jsou problémy proto, že dítě žádné jiné mít ani nemůže, a zvláště ve druhé polovině knihy se setkáváme s viděním světa, v němž to nepotřebné odpadá, a zůstávají hodnoty, které vidí jen dítě. Hodnoty jako přátelství a láska, ztracené za mamonem a budováním atomových krytů před koncem světa. Ale asi musí být člověk trochu dítětem, aby je viděl.

Karen Thompsonová Walkerová: Věk zázraků

vázaná, Jota, Brno 2012, překlad Libuše Čižmárová, obálka René Senko, 272 stran, 328 Kč