Mezi králi Zeleného moře, které bude dlouhá staletí po jejich smrti známé jako Egejské, se šíří neklid. Mocichtivý mykénský panovník Agamemnón chce válku a jeho trójský protějšek, vlastní silou a bohatstvím opojený Priamos, mu ji je ochoten dát. Mezi těmito muži a jejich městy jsou chyceni lidé prostí i urození, slavní i neznámí… Ve víru nadcházejícího boje bude zlomeno nejedno srdce a přísaha, přátelé proti sobě pozvednou zbraně a nejčistší hrdinství i nejodpornější zbabělost vyraší na těch nejneočekávanějších místech.

Legenda se chopila legendy

Anglický spisovatel David Gemmell patřil k nejvýraznějším postavám moderní fantastiky, o čemž ostatně svědčí i sice mladá, ale už poměrně renomovaná cena nesoucí jeho jméno. Byl považován za krále hrdinské fantasy, která v jeho rukou znamenala víc než jen nekonečné pastiše howardovské klasiky. Gemmell skutečně ctil hrdiny – muže a ženy, kteří si stáli za svým, žili podle jednoduchých pravidel i ve složitých dobách a neváhali obětovat sami sebe za to, v co věřili, či za to, v co věřili ti, které milovali. Nemá cenu hledat v gemmellovkách jakékoliv velké umění, pokud jím rozumíme složité filozofické koncepty či formální a stylové experimenty. Gemmell byl mužem jednoduchosti a tradic: v rovině zastávaných hodnot i vyjadřovacích prostředků. Ostatně naprostá většina jeho knih neustále variovala poměrně omezený soubor motivů a charakterových typů. V případě některých jeho děl dokonce můžeme říct, že celý příběh slouží jen tomu, aby mohl autor lépe vystavět jednu jedinou scénu (třeba oblíbených her či posledního boje hrstky postav proti přesile), vyjádřit dokonale jednu konkrétní myšlenku.

Ukázkovým příkladem může být román Věčný luňák nebo tzv. Rigantská série – v obou případech jde navíc o autorovu poctu mýtu skotských klanů, neochvějně bojujících za svobodu a práva. Ale částečně se jedná i o případ posledních knih, na nichž Gemmell před svou smrtí v roce 2006 pracoval. Trilogie Trója (jíž je Štít hromu druhým svazkem – ovšem poměrně samostatným a s jinými hlavními postavami než předchozí Pán se stříbrným lukem) je v mnoha ohledech logickým vyvrcholením jedné kariéry (jakkoliv nebyl její konec dobrovolným). Kde jinde se svými tématy rozloučit než v příběhu ztvárněném v jedněch z nejstarších předobrazů vší hrdinské literatury? Je třeba připomenout, že Gemmell koketoval s antikou už dříve – opatrně v Králi duchů (propojení artušovského mýtu a římských motivů – které ve skryté podobě nalezneme i v rigantní sérii) a nepříliš povedeně v dvojici románů Lev makedonský – Temný princ (o vzestupu a pádu Alexandra Makedonského), nikdy však nedosáhl takové působivosti, jako když obsadil do hlavních i vedlejších rolí Priama, Agamemnóna, Hektóra a pochopitelně i slavného lišáka Odyssea.

Branou z rohu a krve

Právě k němu, známému ošklivci, ale ještě známějšímu lháři, který ve svých vyprávěních bezuzdně krášlí skutečnost a vůbec pábí ostošest (za pozornost jistě stojí reálná verze příběhu čarodějky Kirké a zrod legendy o prasatech), se váže jedna z oněch zmíněných scén, které jako by byly jádrem nejen jednotlivých knih, ale celé autorovy tvorby. Když na Odysseovu loď přibudou dva mykénští vyhnanci Kalliadés a Banoklés, dojde k rozhovoru mezi ithackým králem a jeho věrným společníkem, který mu připomíná, jak lživé jsou všechny jeho vyprávěnky, ale zároveň rozhovor zakončí takto: Můžeš o tom, že Kalliada i s tím velikánem vyměníš za zlato, mluvit, jak chceš. Ale není to v tobě. (…) I kdyby z Olympu sestoupili všichni bohové a rozkázali ti, abys je vydal, neposlechl bys. A povím ti ještě něco: všichni členové posádky by stáli při tobě. (…) Protože poslouchají tvé příběhy o hrdinech, ošklivče, a vědí, že se v nich skrývá pravda.

Je zde vyjádřen – s patosem, který u Gemmella nikdy nevyzní trapně nebo neohrabaně – jeden z autorových základních předpokladů. Lidé žijí v nedokonalém světě a jsou schopni těch nejodpornějších činů – loupí a vraždí, podílí se na mučení a dokonce znásilňují, přestože jinak jsou chápavými manželi či otci malých dcer… A mnohdy nedostanou šanci kát se či napravit. Ale někdy ano. Někdy jeden příklad, nebo i jen příběh podpořený správným příkladem, tu šanci umožní. V případě Štítu hromu jsou to zmínění Kalliadés s Banoklem – v předchozí knize stáli proti slavnému hrdinovi Arguriovi, kterého krutý Agamemnón prohlásil za zrádce a vehnal jej tak do služeb trojského krále. Oba mykénští válečníci se podíleli na Arguriově smrti, ale nyní ctí jeho památku a přebírají jeho vzorce chování…

Následovat tyto vzorce je však v Tróji obtížnější než kdy dřív – po celou dobu prvního dílu byli jako kladní hrdinové vykresleni Odysseus, dardanský princ Helikáón či Hektor… Jenže nyní je Odysseus donucen postavit se na stranu nepřátel, Hektorův otec Priamos je stejný parchant jako Agamemnón a Helikáón se podílí na nájezdech, po nichž zůstávají mrtvé ženy a děti. Gemmell se nesnaží převzít dějové zápletky Homéra – a věren své tvůrčí metodě omezuje magii na něco málo léčivých kouzel a občasné věštecké schopnosti některých postav (případně příslib, že pronásledovaní milenci mohou dojít míru alespoň po své smrti) – ale perfektně pracuje s čtenářovým vědomím, že Trója padne…

Odysseovo přátelství s Helikáónem, první střet Hektora a Achillea, poznámky o spartské princezně Heleně a další a další drobnosti i zásadní motivy; vše buduje tragický příběh, který opěvuje ty největší ctnosti a vypráví o tom, jak je snadné je ztratit, i o krvavé ceně, kterou je třeba za ně platit. Oproti jiným autorovým knihám jsou knihy trojské trilogie – ke svému rozsahu paradoxně – poměrně stručné. Gemmell přivádí na scénu řadu postav a spoléhá se na své oblíbené, v předchozích knihách vybroušené postupy, které ocení především jeho fanoušek. Zároveň bychom určitě nalezli romány, které jsou syrovější, akčnější, osudovější (třeba slavná debutová Legenda, temný Vlk ve stínu nebo série Tulák), ale nakonec rozhoduje především jedna věc. Štít hromu je posledním dílem slavného autora, dílem, které možná nedisponuje vší kvalitou, které byl Gemmell schopen, ale rozhodně disponuje vší jeho upřímností a vírou. Připočteme-li facinující pohled na Homérovu klasiku, jedná se o jednu z nejlepších fantasy (ale i dobrodružně historických) románů minulého roku a skvělou pozvánkou k dílu třetímu, který už za zemřelého manžela dokončila Stella Gemmellová a který snad vyjde v českém překladu ještě letos. Je to poslední připomenutí, že branou z rohu (a krve) přichází příběhy, které nemusí být reálné, ale přesto jsou zatraceně pravdivé.

David Gemmell: Štít hromu

brožovaná, překlad Roman Tilcer, obálka Larry Rostant, 480 stran, 395 Kč

Recenze převzata ze serveru Knihožrout.