Na chatě v takřka liduprázdné, opuštěné vsi Slatinka uvězní bouře šest rozmanitých osob, které si čekání na vlídnější počasí krátí vyprávěním příběhů. Někteří z nich jsou rození vypravěči, jiní čtou příběhy z tabletu, další se spokojí s rolí pouhého posluchače a nemusí být mezi nimi pouze lidé… Slovenská spisovatelka Alexandra Pavelková v románu Údolí lilií, jejž v češtině nedávno vydalo nakladatelství Argo v edici Fantastika, spoléhá na jeden z nejstarších způsobů prožívání dobrodružství – na představivost, která otevírá dveře do lidské duše, a slova, jejichž prostřednictvím lze změnit nejen člověka, ale i celý svět. V ústřední roli půvabné knihy oblíbené žánrové autorky tak stojí příběh sám, což je dozajista ambiciózní čin…

Rámcový způsob vyprávění může zaujmout jak milovníky románů, tak i ctitele kratších forem – povídek. Jde o zasazení krátkých (na první pohled často nesouvisejících) příběhů do hlavního děje, jenž obvykle svede na jedno místo různorodé postavy v roli vypravěčů. Pavelkové se však v Údolí lilií daří udržet dramatickou zápletku nejen ve vyprávěných příbězích, ale i v ústřední dějové linii, která tak nepůsobí jen jako spojující „berlička“, jež má přispět k větší atraktivitě textu. Autorka nechá své vypravěče bojovat o holý život s nemocí či s rozbouřenými živly… a právě takovým živlem jsou i příběhy, které si postavy v klidnějších okamžicích nad šálkem horkého čaje či nad skleničkou něčeho ostřejšího vyměňují. Tomu ostatně odpovídají i názvy jednotlivých příběhů, které ve většině evokují cosi základního, trvalého – Oheň, Barva, Kámen, Desítka apod.

Svými příběhy slovenská autorka prokazuje literární um. Neváhá se pustit do historické fantasy, (anti)hrdinských příběhů, (fiktivního) příběhu o italském malíři Botticellim či do legend a pověstí o mytických bytostech. Příběhy mají různou délku, střídání vypravěčů je v zásadě náhodné a spojitost mezi nimi zůstává na první pohled zamlžená… Teprve když se promění způsob vyprávění a postavy začínají mluvit v první osobě (vyprávějí tedy „za sebe“), jako by v příbězích zanechávaly svůj otisk nebo jako by je naopak příběhy odhalovaly, odkrývaly, kým vlastně jsou. A tak nakonec dochází i k tomu, co slibuje anotace knihy a čemu zprvu jen máloco nasvědčuje – příběhy ožívají. Proplétají se s realitou a proměňují to, co si o sobě myslíme a kam směřujeme. Ukazuje se, že setkání téhle šestice nemusí být tak úplně náhodné.

Rozmanitost příběhů a jejich zdánlivá nesouvislost s sebou však nese i jedno negativum. Ne každému čtenáři všechna vyprávění takzvaně „sednou“, některá se můžou zdát rozvláčnější, a může se objevit i jistá tendence ve čtení přeskakovat (jak se čtenářům u povídkových sbírek stává). Není to však vinou autorčiny neschopnosti udržet si naši pozornost. Problém je v zásadě opačný – dokáže tak dobře zacházet s jazykem, že ho v každém příběhu přizpůsobí typu vyprávění. Nejste-li proto například milovníky historicky ukotvených próz (s dlouhými větami, metaforami a spoustou cizích jmen, ve kterých se ztratíte), budete se s takovým příběhem prát. Ukáže se ale, že zápletka každou z povídek vrací k fantastice… kam ostatně směřuje i hlavní dějová linie.

Alexandra Pavelková tak nakonec přichází s rámcovým románem „klasického“ typu – vyprávěné příběhy jsou od ústřední linky pevně oddělené (nejenže mají svůj název, ale dokonce i jiné typ písma). A přesto tu dochází k zajímavému, i když možná méně „viditelnému“ mísení s realitou. Čtenář se v příběhu neztratí, autorka se totiž nesnaží experimentovat s povahou rámcového vyprávění, ale s fenoménem vyprávění jako takovým. Odhaluje kouzlo příběhů a jejich moc, kterou bezpochyby mají. Nezbývá tedy než se zamyslet nad symbolikou lilie, která se objeví v samém závěru knihy a podle které dostal román své jméno. To už ale nechme na úvaze každého z nás…

Alexandra Pavelková: Údolí lilií

vázaná, obálka Jana Šouflová, 239 stran, cena 298 Kč

Související odkaz:

Bouřlivá návštěva Údolí lilií (ukázka)