O nemrtvých, o zombie apokalypse a o jejich vztahu k dnešní společnosti se hovoří poměrně často, toto téma se stalo oblíbenou parafrází současnosti. Využívají jej sociologové, filozofové, antropologové jako vodítko pro vysvětlení některých aktuálních jevů. Na stránkách časopisu XB-1 se mu naposledy v červnovém vydání věnoval ve své stati Neptejte se, koho děsí zombie… Nás všechny! i Jason Sanford. Soustředil se zejména na strach z nemrtvých a na to, jak odrážejí obavy z nás samých a z přelidnění. Nelze než souhlasit, že to je jedním z rysů, proč se katastrofické zombie náměty staly tak oblíbené. Otázky ohledně rostoucího počtu obyvatel planety se objevují neustále, spolu s nimi i spekulace o možných epidemických nemocích, které by populaci drasticky snížily.

Co jiného je pak zombie invaze, než modifikací takové ničivé pandemie? Vylidněná země bez infrastruktury a platných právních kodexů pak evokuje ještě další, víceméně romanticky pojatý střet zbytků moderní civilizace s pravidly starého divokého Západu. Komiks, stejně jako úspěšný televizní seriál The Walking Dead, mají hrdinu, který přijíždí sám na svém věrném koni ozbrojený pouze puškou do města plného nepřátel a samotná jeho image připomene amerického kovboje. Tyto scény z úvodu série jsou velice chytlavé a přesně vystihují rysy, které v divácích vyvolají odkazy na westernová dobrodružství, na časy, kdy se lidé nebáli ničení přírodního prostředí, na dobu, ke které patří iluze naprosté svobody, ale také hutného pocitu života, který mohl být sice ohrožen na každém kroku, ale to mu naopak dodávalo opravdovost.

Analytici současného životního stylu mají rádi metafory živých mrtvých k popsání některých nepříjemných nebo rozporuplných projevů. Na jedné straně je to umělé prodlužování života. Nejde jen o otázky lékařské etiky, které se týkají lidí v kómatu, transplantací nebo plastických operací, ale zejména o to, že hranice mezi tím, co je živé a co je mrtvé, nelze jednoznačně určit. Pokud je poškozený mozek, ale tělo pracuje, může lékař označit onoho člověka za mrtvého a použít jeho orgány k záchraně dalšího pacienta? Jiným příkladem jsou staří nemocní lidé, kteří mohou roky žít na hranici duševní smrti, protože neexistuje nic, co by jim právoplatně umožnilo ukončit život, který už nemá smysl. Na straně druhé používají velcí kritici dnešní společnosti přirovnání davů zombie k davům lidí v uspěchaných městech, kteří život ztrácí v denní rutině. Navíc na místě, které nemají rádi, s lidmi, které nemají rádi, při činnosti, kterou nemají rádi. Pak své potřeby uspokojují třeba v umělých virtuálních světech, kde mohou být, čím si přejí, ve vyhledávání extrémních sportovních aktivit, v jakémsi druhém životě, pečlivě odděleném od toho reálného.

Jakási šedá zóna mezi živým a ne-živým se začíná zaplňovat etickými otázkami, které se zatím přehlížejí s tím, že nejsou aktuální nebo se samy vyřeší, až přijde správný čas. Ale klonování už prakticky existuje, zacházení s lidským tělem jako zdrojem „součástek“ od doby první transplantace také, právo na eutanazii se přetřásá s různou intenzitou stále. Člověk se stává zajatcem svých vlastních morálních pravidel, která zůstávají daleko za technickým vývojem. Není se tedy čemu divit, že zombie apokalypsa je tak oblíbená coby jednoduchý (nebo zjednodušený) způsob, jak se vyhnout nepříjemné realitě, znovu vyvolat dobu, v níž jsou etické a společenské standardy jasné a kde fungují malé komunity bez ohledu na nějaké nadnárodní korporace a nesmyslná nařízení pomazaných hlav. Není to život v ráji, ale v nepokojném a třeba i brutálním světě, kde však mizí pocit, že život jednotlivce ovládají loutkářské vodicí nitě v rukách přebujelého systému bez tváře.