Ocenění

Vlastislav Toman: Věčně mladý, precizní a nadšený (část 1.)

Autor Roman Bílek | Aktuality | Čtvrtek 11 Červenec 2013 7.15

Vlastislav Toman je jedna z bezesporu nejzajímavějších postav nejen tuzemské komiksové scény, ale i fantastického žánru. Autor povídek, knih, scénářů ke kultovním komiksům a také dlouholetý šéfredaktor populárního abíčka. O tom všem jsme si povídali v rozhovoru, který se nakonec změnil v celkem obsáhlý rozbor jeho dlouholeté práce, a proto jsme ho rozdělili do dvou částí. Vždyť v příštím roce tento neopomenutelný nestor domácí publicistické a fantastické tvorby oslaví už osmdesáté páté narozeniny! Jak je ovšem z autorových slov vidět, životní vitalitu má takovou, že by mu ji mohl leckdo závidět. Však se sami přesvědčte na následujících řádcích…

Všechny články či profily, které se vás týkají, začínají tím, jak si matrikář spletl jméno a místo Vlastimil vás pojmenoval Vlastislavem, setkáváte se i dnes s otázkou na vaše jméno?
Odpovím rodinnou legendou: Rodiče chtěli, abych se jmenoval Vlastimil, měli mi říkat Mila. To jméno pronesl i pan farář církve Českobratrské evangelické při mém křtu v Plzni. Poté mě prý na zdraví zapili a do matriky byl omylem zapsán Vlastislav. Až asi do puberty jsem tedy byl Mila/Míla, jen teta Marta mi říkala Vlastíku. Když jsem nastoupil vojenskou základní službu, do rodné Plzně jsem se už nevrátil. Tehdy jsem se natrvalo stal Vlastou/Vlastíkem.

Jste v konečném důsledku spokojen s matrikářovým omylem, nebo tím vlastně způsobil více škody než užitku?
Záměna jmen mě tradičně doprovází po všechna další léta, zejména v publicistice, kdy se občas stávám Vlastimilem. Co naděláš? Občas si někdo i vsadí, které jméno je správné. Jako kdysi v deníku Mladá fronta, kde tiskli můj článek, a kolega Kábrt vyhrál láhev vína, protože trval na Vlastislavovi. Dokonce má první knížka Astronautické modely, soutěže a hry má na hřbetu Vlastimila a na obálce Vlastislava.

Pracujete v současné době na něčem novém, nebo si užíváte zaslouženého odpočinku? Jak vůbec vypadá váš obyčejný den, máte nějaký harmonogram, nebo tomu necháváte volný průběh?
Řekl bych, že někdy mám víc práce, než když jsem chodil do zaměstnání. Ne každý den mám náladu na tvůrčí činnost, tedy psaní, a tak se věnuji poště, převážně elektronické. Píše mi dost lidí, například bývalých čtenářů a pamětníků, mají dotazy, vzpomínky. Jsem rád, když děkují za ábíčko z jejich dětských let. A naopak zase já vysvětluji, proč je dnešní ABC takové, jaké je, tedy dobré.
Tvůrčímu psaní se věnuji podle toho, zda jde o práci na zakázku, například o komiks pro ABC, nebo zda zatím píši do šuplíku. K tomu vždycky potřebuji mít dobrou tvůrčí náladu. Tedy múzu, chcete-li. Pak nehledím na čas a pustím si k tomu Country Radio. Do programu patří i schůzky a pochůzky.

Na stránkách časopisu Vpřed debutoval Vlastislav Toman povídkou „Písnička z mládí“ v roce 1948.

Máte jako spisovatel či komiksový scenárista před sebou ještě vytyčené cíle? Existuje něco, co jste předtím třeba odkládal a teď přišel čas se do toho pustit?
Samozřejmě, že své představy mám. Zdá se však, že ke všem nebude doba příznivá. Chybí i prostor k publikování. Například povídky byly pravidelnou součástí víkendových vydání deníků, běžně byly v časopisech. Mám rozepsaný větší příběh, mohla by to být kniha, několik povídek čeká v počítači.
A víte, čemu se tu a tam věnuji? Archivování publikovaných textů a komiksů, fotografií a dalších dokladů z mé práce. Je toho už hodně za těch 65 let, kdy jsem se pustil na cestu novináře a spisovatele. Právě letos si tohle jubileum připomínám – v roce 1948 na podzim vyšly mé první dopisovatelské příspěvky v deníku Mladá fronta a v květnu první povídka v týdeníku Vpřed. Jmenovala se Písnička z mládí.

„Kdejaký film, ba i kniha, příběh či seriál v televizi je hodnocen,

ale o komiksu vlastně nikde nic.“

Jak hodnotíte ze svého pohledu současnou komiksovou situaci u nás? Máte své oblíbence, sledujete tuzemské tvůrce?
K současné komiksové situaci se vyjadřovat nemohu, ba ani nechci. Tolik času ani peněz nemám, abych sledoval všechno, co vychází tiskem a hlavně pak na internetu. Kdekdo si může na síti publikovat své dílo, a v tiskové podobě se objevuje převážně zahraniční produkce. Důvody jsou prosté – komiks je výrobně drahý a náklad obvykle malý, takže výsledná cena činí tisk neprodejný. Komiks, který už oběhl půl zeměkoule, se dá koupit za relativně nízkou cenu.
Ano, v Česku by se našlo dost nadaných kreslířů komiksů, slabší už je to scenáristy. Chtělo by to však i seriózní hodnocení, kritiku, která v médiích chybí. Kdejaký film, ba i kniha, příběh či seriál v televizi je hodnocen, ale o komiksu vlastně nikde nic. Možná se redaktoři kulturních rubrik bojí komiks hodnotit, třeba ho neberou za… a teď si položme otázku: Kam a k čemu jej zařadit nebo přiřadit? Je to specifická literární forma nebo samostatný žánr, jak se o tom mezi komiksáři vedou diskuze?

Jak jste se vůbec dostal ke psaní komiksových scénářů?
Trochu jako slepý k houslím. Odchován nejen Rychlými šípy Jaroslava Foglara, ale i dalšími dílky, tíhl jsem k obrázkovým seriálům, jak se tehdy říkalo. Sám jsem si už jako kluk kreslil cosi, co bych nazval sérií po sobě jdoucích ilustrací podle mé představy.
Když jsem pak nastoupil do redakce připravovaného časopisu – ABC mladých techniků a přírodovědců (1956), domlouvali jsme se, co bude jeho obsahem. Prý i kreslený seriál! A já tehdy přišel s námětem Za tajemstvím hlubin, čili o prázdninách tří dětí v Sovětském svazu, kde se zúčastní cesty fantastickým podzemním tankem-zeměryjem. Závěr? Když jsi to vymyslel, tak si to napiš! Kreslil to náš tehdejší redakční výtvarník Mirek Liďák.
Pak jsem si dal pauzu s komiksy a věnoval se spíše povídkám. V roce 1964 jsem napsal scénář ke krátkému komiksu Pověst o bílé velrybě a o dva roky později vznikli Zajatci Torů.
Ale to už se blížil čas psaní řady komiksů, nejen pro ábíčko, ale třeba pro Ohníček, Pionýrské noviny, Teplickou revue, Střeleckou revue, Čtyřlístek, Ahoj, Evropo, Mozaiku Pionýra a dokonce i do dokumentu Úmluva o právech dítěte. Celkem asi padesát, převážně větších komiksů.

Bohatý život s abíčkem popsal Vlastislav Toman v zajímavé vzpomínkové knize.

V čem vidíte hlavní rozdíl mezi dobou, kdy vycházel Kruan na zadní straně abíčka, a tou dnešní? Dá se to vůbec srovnávat?
Srovnávat srovnatelné s nesrovnatelným je těžké, i když jde o jedno a totéž, tedy o komiksy. V druhé polovině dvacátého století se tady tiskly kreslené/obrázkové seriály (jak zněl název) především časopisecky a sporadicky v novinách. Obvykle šlo o jednu tiskovou stranu se čtyřmi až pěti pásky/stripy a cca 12 – 15 obrázky. Dětské časopisy byly zpočátku měsíčníky, později čtrnáctideníky a jeden týdeník Sedmička pionýrů. To znamenalo, že jedno pokračování tvořila uzavřená epizoda, nebo otevřený konec ve stylu: „Ruce vzhůru!“ Pokračování příště. Čtenář si je mohl domýšlet a těšit se na uzavření děje.
Dnešní komiks je rozvolněný, někdy až moc (!), a jak scenárista, tak kreslíř si mohou dovolit děj rozložit. A zase podotknu – někdy až zbytečně. Plynulost děje se pak musí nahradit opravdu zajímavým obrazovým podáním – čtenář se musí na něco koukat, probírat to očima, spojovat si to s dějem. Jako když se v próze začte do autorova zajímavého líčení prostředí, popisu místa, krajiny, osoby. Ne vždy to však čeští autoři takhle zvládají, aspoň podle mého pohledu na některá díla.

„Řekl bych, že do roku 1989 u nás komiks žil

především v časopisech pro děti a mládež.“

Vzhledem k vašim dlouholetým zkušenostem, můžete ze svého pohledu zhodnotit, jak těžké bylo pro komiksového tvůrce prosadit se před rokem 1989?
Řekl bych, že do roku 1989 u nás komiks žil především v časopisech pro děti a mládež. I když jich nebylo tolik jako dnes, byly otevřené českým autorům. Od Sluníčka pro nejmenší přes ABC až po Mladý svět, ba i deník Mladá fronta. Objevil se Čtyřlístek, bylo i Slovíčko, příloha deníku Svobodné slovo, a další vznikly i zanikly… Scénáře obvykle psali zkušení literáti a vedle nich začínali a vyrůstali další scenáristé, patřím k nim i já, později pak Václav Šorel, Ruda Baudis, Helenka Kholová, Karel Dunda, Pavel Toufar, abych připomněl alespoň některé z ABC.
Příběhy zpočátku kreslili zkušení výtvarníci, jako Miloš Novák, Gustav Krum, Karel Franta, Jirka Petráček, Adolf Born, Neprakta, ale další se teprve učili komiks kreslit – má totiž své zákony. Platí to třeba i pro Františka Kobíka, jednoho z nejuznávanějších, Luboše Hlavsu, Jiřího Veškrnu, Libuši Kovaříkovou (opět ABC).
Komiksy tehdy nabízely širokou škálu příběhů, dětských/klubáckých, detektivních, veselých, dobrodružných, fantastických až po sci-fi. Tehdy si kromě dětí vybrali i dospělí, ať rodiče či odrostlejší čtenáři.

Vašim nejznámějším a dnes už kultovním komiksem je série Kruanových dobrodružství, zavzpomínáte na dobu jeho vzniku a na to, co tomu předcházelo?
Potěšilo mě, když se někdy v devadesátých letech mým komiksům o Malém bohovi a Kruanovi dostalo označení kultovní. Trilogie Pod paprsky Zářícího, jak je dnes označována, se v souhrnu dočkala za čtyřicet let více jak půlmilionového nákladu! Za její začátek považuji dvě povídky, které jsem uveřejnil v měsíčníku Pionýr. První To (1963) a následně Příchod bohů (1964) vyprávějí o inteligentním robotu ve tvaru kraba, který pozemšťané vyslali na živou planetu. Robot kontaktuje kmen Gron-c-chů a podle programu je začne učit, zvyšuje úroveň jejich myšlení i vzdělání. V roce 1966 se oba příběhy objevily ve výboru mých povídek a jedna z nich mu dala i název Příchod bohů. Kniha měla úspěch.
V roce 1973 jsme pro nový ročník ABC hledali námět na komiks a nějak se to nedařilo. Náhodou jsem vzal do ruky onu knížku – a měl jsem námět! Zrodily se Příhody Malého boha a byly natolik úspěšné, že jsem napsal i Příchod bohů. Snad to byl právě krabí robot, kterého František Kobík tak báječně nakreslil, že se komiks líbil a čtenáři si doslova vyžádali pokračování. Tak se zrodil i mladý Kruan a jeho dobrodružství. To už si komiks oblíbily i maminky (jak psaly!) a děvčata zase Tilu, Kruanovu družku.

Legendární Malý bůh se stal jednou z nejproslulejších postav českých dějin komiksu.

Čím myslíte, že bylo způsobeno, že tomuto komiksu dostalo takového ohlasu? Byla čtenářská obec hladová po příbězích s vědeckofantastickou tématikou?
Možná to byl hlad po vědeckofantastických příbězích, avšak právě krabí robot Malý bůh, který vstoupil mezi Gron-c-chy a byl druhem i Kruanovi, sehrál také velkou roli. Zajímavé je, že i po létech si někteří pamětníci vzpomenou víc na Malého boha a vyčítají mi, proč jsem v jeho příhodách nepokračoval. Dodnes se na výstavách papírových modelů hojně vyskytuje i jeho maketa.

„Pamětníci Kobíkovského pojetí Kruana jsou často zklamáni,

zatímco mladí čtenáři už jsou ovlivněni současnými komiksy.“

Mám pocit, že druhá trilogie o Kruanovi již neměla takovou odezvu, nebo se pletu?
S tím musím souhlasit. Příčin bude několik, aspoň podle mého názoru. Byla to velmi vážná nemoc Františka Kobíka, která ohrozila realizaci příběhu Kruan a bohyně. Na kresbě je to vidět zejména v druhé části. Tento komiks je dokonce rozsáhlejší, má 32 stran, protože časopis ABC přešel ze školního na kalendářní rok. To zase ovlivnilo mé představy o stavbě příběhu.
Poněkud jiné je to u Kruana a služebníků Zla (2009). Kruan už není mladík, ale dospělák, a místo Pozemšťanů Arta a Liny přicházejí jejich děti, dvojčata-junioři. Příběh kreslil Michal Kocián, se kterým jsem v letech 2000/2004 a 2008/09 produkoval rozsáhlý komiks Strážci času IKS pro sešity Ahoj, Evropo (vydávala Česká rada Pionýra).
V ábíčku nám nabídli na jedno pokračování dvě stránky. Navíc nás oba tlačil čas a trochu se lišily některé naše představy na původní záměr. Pamětníci Kobíkovského pojetí Kruana jsou často zklamáni, zatímco mladí čtenáři už jsou ovlivněni současnými komiksy. Přesto se stále objevuje volání po souborném vydání všech šesti dílů. Zájemce by měla uspokojit Zlatá kniha komiksů V. T., kterou na závěr letošního roku připravuje nakladatelství XYZ ze skupiny Albatros Média. Budou tu i zmíněné povídky a navíc Tři výpravy do Ztraceného světa (třetí výprava je novinkou!) a ukázky dalších mých komiksů.

Naznačte více o Zlaté knize komiksů V. T… Bude to podobné zpracování jako u Zlaté knihy komiksů Václava Šorela?
Předpokládám, že ano. Zatím to tak nakladatelství XYZ plánuje. Kniha by měla mít širší záběr mé tvorby, od komiksu pro děti Prázdniny s Marťany až po Šroťáka a Planetu Xindlů, jež jsou určeny spíše mládeži a dospělým čtenářům. Tou hlavní náplní je ale Malý bůh, Kruan a Výpravy do Ztraceného světa.

Komiks Pod paprsky Zářícího si můžete přečíst i v elektronické formě.

Plánujete ještě další příběhy s těmito hrdiny, nebo je to už definitivně uzavřená kapitola?
Řekl bych, že ve hře jsou obě možnosti: definitivní konec i pokračování příběhů s Kruanem a možná také jen s Malým bohem. Leccos by mohlo ovlivnit či změnit filmové zpracování komiksu Kruanova dobrodružství, které připravuje producent a režisér Tomáš Krejčí, dokonce se zahraniční účastí!

„U filmového Kruana bychom chtěli zachovat stylizaci,

která by se držela v duchu původní předlohy a stylu Františka Kobíka.“

Podle ČSFD je film naplánován na rok 2014, věříte, že vše klapne, jak má? Jste k natáčení třeba přizván jako konzultant nebo něco podobného? Můžete o chystaném snímku prozradit něco více?
Kdyby to tak vyšlo, byl by to báječný dárek k mým 85. narozeninám! Na vývoji projektu se pracuje na plné obrátky. Zatím je jasné, že Kruana bude hrát Filip Cíl a v Čechách a na Slovensku ho uvede společnost Bontonfilm. Máme za sebou již krátkou předtáčku, nicméně stále není známo, která společnost bude vyrábět triky a celou postprodukci, a to je velice klíčová věc. U Kruana bychom totiž chtěli zachovat stylizaci, která by se držela v duchu původní předlohy a stylu Františka Kobíka. Zatím nám nikdo nebyl schopen nabídnout uspokojující variantu. Takže hledáme dál.

Jak jste se vlastně dal dohromady s kreslířem Františkem Kobíkem? Jak vzpomínáte na spolupráci s ním? Prvním vaším společným komiksem ovšem nebyl Kruan, ale Strážci, ne?
Na Františka Kobíka nás upozornil Pepa Starec z Pionýrských novin. Já tehdy hledal náhradu za Libuši Kovaříkovou (Libku), která mi kreslila komiks Strážci a z pracovních důvodů skončila. (Byla restaurátorkou.) František se ukázal jako ideální tvůrce, který dobře převzal dosavadní typy hrdinů, ale dál je rozvíjel – řekl bych stroze. A přece jsem ho vzápětí přesunul na kreslení Příhod Malého boha. Ke Strážcům jsme se pak vrátili až v roce 1981, na další tři roky.
František byl pracovitý, tvárný a velice zdatný výtvarník, príma parťák, jakého scenárista potřebuje, aby společné dílo bylo úspěšné. Zní to trochu nadnesené, ale je to tak. Několikrát jsme se sešli i jako rodiny, nebo jsem mu pomáhal s daňovým přiznáním.

Pokračování příště…

1 060 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Komentáře: 2 »

  1. Comment by Roman Štědronský — 11.7.2013 @ 14.22

    Díky za rozhovor, těším se na další část. Na Ábíčku jsem vyrostl a tak i pro mě je série Pod paprsky Zářícího legendární…

    Líbí/nelíbí: Thumb up 1 Thumb down 0

  2. Comment by Julianne — 11.7.2013 @ 16.35

    Moc pěkný rozhovor, těším se na pokračování!

    Líbí/nelíbí: Thumb up 1 Thumb down 0

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.