Richard Garriott je člověk známý v herním průmyslu, se kterým zažil vzestupy i pády, syn amerického kosmonauta a také osoba ochotná zaplatit 30 milionů amerických dolarů za dvanáct dní strávených v kosmu jako turistická přítěž na cestě k Mezinárodní vesmírné stanici. Rozhodně se ale při tomto dobrodružství jen tak nepoflakoval, věnoval se komunikaci s radioamatéry, pracoval na interaktivním projektu Windows on Earth a také natáčel. Z materiálu, který pořídil, vytvořil první sci-fi snímek natočený v kosmu s názvem Apogee of Fear (Vrchol strachu). Tedy žádný dokument, ale regulérní krátký příběh, ke kterému scénář sepsal Tracy Hickman. To vše se odehrálo již v roce 2008. Čtyři roky od těchto událostí se dokončený film stále nikde nepromítal. Proč? Před premiérou se ozvala NASA a všechno zatrhla.

Svůj zákaz ke zveřejnění snímku opřela o podivně nepřesvědčivý argument: protože se snímek natáčel na palubě lodi, která patří NASA, a vystupují v něm kosmonauti NASA. Garriott tento zákaz dosud akceptuje a film viděla jen hrstka lidí, zatímco původní plán předpokládal, že by se promítal v nezávislých kinech. Hlavně ale vztyčil velký otazník, jak u autora samotného, tak u diváků, kterým zákaz připadá úplně nesmyslný. Došlo i na vtipkování ohledně toho, že Garriott zcela jistě natočil ufony, proto to teď nechtějí pustit, nebo že NASA nechce být zahrnuta milionářskými turisty, kteří by po zhlédnutí snímku zjistili, jak je ten vesmír děsně zábavný. Na druhou stranu nemá vesmírná agentura s dokumentem o Garriottově pobytu v kosmu Man on a Mission z roku 2010 žádný problém.

Je pravdou, že v případě Apogee of Fear nejde o profesionální film. Že je dělaný na koleni a s amatérskými herci, kteří hrají sami sebe. A že si ani nehraje na něco většího a důležitejšího, než je. Ve vyloženě komediálním ladění se v něm Garriott s nadhledem trefuje sám do sebe. Začíná tím, že Michael Fincke a Greg Chamitoff mávají průzorem na vzdalující se loď, která je konečně zbavila vesmírného turisty. Mohou se vrátit zpátky ke své práci bez toho, že by je obtěžoval nějaký spolucestující. Vše se zdá být v pořádku, ale jen do doby, než jim jejich kolega Jurij Lončakov oznámí, že podle přístrojů je spotřeba kyslíku na palubě vyšší, než by tomu mělo být u třech lidí. Během zásadní debaty o tom, co mohlo tento nárůst spotřeby způsobit, je samozřejmě napadne i možnost, že se na stanici dostal mimozemský život. Vypukne tedy pátrání po možném vetřelci, které skončí velice překvapivým zjištěním.

Co bude s filmem dál? V lednu tohoto roku se snad konečně hnuly ledy a ze strany NASA bylo potvrzeno, že se probíhají jednání o jeho puštění do kin. Jak se zdá, problém vesmírné agentury je v tom, že ve smlouvě s Garriottem nebyla o možnosti natáčet pro svůj vlastní film ani zmínka. Obecnými a propagačními řečnickými klišé nyní NASA ve svém vyjádření samozřejmě podporuje bohulibou snahu pana Garriotta o šíření zájmu o další bádání v kosmu a tvrdí, že záměry obou stran byly vždy jen ty nejlepší, proto se nyní snaží dobrat kompromisu. Možná je za změnou názoru ze strany agentury touha jakýmikoli prostředky znovu přilákat zájem ke kosmickým cestám, které byly v USA prozatím ukončeny. Povyk, který se okolo zákazu zvedl, jim rozhodně plusové body v očích veřejnosti nepřidal. Možná, že její představitelé cítí, že byl Garriott již dostatečně potrestán za svůj vlastní výklad smluvní dohody. Ať je to jakkoli, nikdo Richardu Garrriottovi už nevezme, že byl první, kdo vytvořil hraný film mimo naši planetu. A to je vše, o co nakonec, bez nějakého zbytečného humbuku, jde.