Pomineme-li nejrůznější parafráze a vtipné hříčky typu kultovního snímku Braindead, můžeme s klidem, respektive s nervózním ohlížením přes rameno a nakukováním pod postel, prohlásit, že správný horor už z principu aspiruje na víc než pouhé postrašení čtenáře či diváka a s ním spojený adrenalinový rauš. Jeho hlavním principem je koneckonců strach, tedy prožitek, který jeden z nejvýznamnějších představitelů hororové literatury H. P. Lovecraft označil za „nejstarší a nejsilnější lidskou emoci“, a přestože nejedna z hvězd žánru se ve svém díle zaměřila spíš na její filosofickou rovinu (za všechny třeba Arthur Machen nebo Thomas Ligotti), faktem zůstává, že dobře napsaný horor má v první řadě psychologický dopad. Není to nic divného – stačí si otevřít kteroukoli učebnici psychologie a rázem zjistíte, že obligátní hororové rekvizity, ať už úzkost, utkvělé představy nebo halucinace, patří zároveň i mezi klíčové otázky zkoumané při studiu lidské psychiky.

Je to zřejmě tenhle druh hororu, jehož ústup oplakává publicista Stephen Jones v předmluvě k antologii Kniha hrůzy, sestavené v roce 2011 pro nakladatelství Jo Fletcherové a za kterou byl následně nominován na Britskou cenu fantasy. (A možná ani ne tak ústup jako rozmělnění do podoby intenzivně vykořisťovaných popkulturních tropů, byť na tentýž jev můžou stejným právem žehrat i fandové dejme tomu klasické hudby, kterým mainstreamová média servírují k uzoufání zkarikované motivy jejich milovaných děl v každé druhé reklamě.) Rozhodně by jen těžko mohl mít na mysli všechny ty duchaprázdné orgie násilí – výstižně shrnuté a odkázané do patřičných mezí Chatou v lese – či donekonečna nastavované hororové franšízy nevalné chuti a s nulovou výživovou hodnotou, které se s nimi dělí o kal na dně instantní kultury servírované v plastovém kelímku na každém rohu.

Zároveň je však nutné podotknout, že zdaleka ne všechny povídky tvořící Knihu hrůzy jsou hororové v běžném smyslu slova. Nejvíc to platí pro ty kratší. Miniatura Rakvářova dcera od Angely Slatterové není nic jiného než temná fantasy, která z hororu čerpá spíš jeho estetiku než údernost, a to ještě způsobem veskrze decentním. Troud, ocílka a křemen Caitlín R. Kiernanové je naproti tomu čistá fantasy jak námětem, tak zpracováním, v níž horor zaznívá jen jako slabá ozvěna v pozadí, a o kratičké psychologické skice Dennise Etchisona Řekni mi, že tě ještě uvidím nelze při nejlepší vůli říct ani to. Ostatní povídky už stavějí svou hororovou inspiraci na odiv okázaleji. Tradiční téma strachu z bolesti pojednal poměrně standardním, nicméně docela vtipným způsobem Stephen King v povídce Zelený bůžek bolesti a ještě vtipněji Peter Crowther, který je v novele Zubatí duchové zahustil pořádnou dávkou maloměstské paranoie a vygradoval do regulérního masakru, nad nímž i ten nejnáročnější hororový fajnšmekr může toliko uznale pokývat hlavou. Se strachem ze sousedů se vypořádává také Robert Shearman v Alici pod igelitem a ani jeho podání nechybí notná porce černého humoru.

Editor antologie Stephen Jones (zdroj: jofletcherbooks.com).

Ze standardního hororového repertoáru však čerpají i další. Ramsey Campbell se v povídce Všechno špatně pokusil ztvárnit motiv odcizení klasickým bradburyovským způsobem, ačkoli se znatelně menším úspěchem. Závěrečný epigram Richarda Christiana Mathesona Poslední slova se zase vkrádá do mysli sériového vraha, sice nepříliš přesvědčivě, ale aspoň ne na dlouho. Hrůzy venkova, další populární typ hororového příběhu, líčí Brian Hodge v povídce Kořeny a vůbec, a to s disciplinovanou věcností, z níž skutečně běhá mráz po zádech. Duchařskými historkami se pro změnu inspiroval John Ajvide Lindqvist, který v Hudbě Bengta Karlssona, vraha spolehlivě vytěžil z tísnivé atmosféry strašidelného domu maximum, a také Lisa Tuttleová, jejíž Muž v příkopu rovněž zdařile podtrhuje působivost nadpřirozené hrozby v kontrastu s civilností každodenního života. Nevysvětlitelnem blíže nespecifikovaného ražení pak čtenáře děsí jak Michael Marshall Smith v povídce Něco smutného a temného, tak podstatně účinněji i Regie Oliver v brilantní gotické novele Nic složitého a Elizabeth Handová v nejdelším z obsažených textů, novele Nedaleko Zennoru, která by určitě stejně dobře obstála i po rozpracování na románovou délku.

Česká mutace knihy vychází s původní obálkou standardního (nelimitovaného) britského vydání, která sice nesouvisí se žádnou z uvedených povídek ani vzdáleně, na druhou stranu ale v zásadě nikoho neurazí, a v solidním překladu Milana Žáčka. Už jen pro reprezentativní výběr povídek ji lze doporučit každému, koho zajímá, jakým hrůzám je nucen čelit současný horor.

Kniha hrůzy. Sestavil Stephen Jones.

Přel. Milan Žáček. Obálka Les Edwards. Plzeň, Laser-books 2012. 360 s. 359 Kč

hodnocení: ***½

Daniela Orlando