V úterý 3. září náhle zemřel český spisovatel a vědec Ivan Kmínek, jeden z nejváženějších představitelů domácí science fiction osmdesátých let. Vedle mnoha skvělých povídek později zčásti shrnutých v souboru Ústřední kancelář vesmíru se neozývá je rovněž autorem jednoho z nejlepších českých vědeckofantastických románů Utopie, nejlepší verze, jenž se nedávno dočkal svého druhého vydání. Po revoluci sice psaní vědeckofantastických příběhů opustil, ale stále je vzpomínán a čten a snad tomu tak bude i do budoucna…

Třicet let s Ivanem Kmínkem

Třicet let, to je polovina života, jeho přesně, bohužel. S Ivanem Kmínkem jsem se seznámil právě před třiceti roky na Parconu 1983, kde on získal první místo v Ceně Karla Čapka a kde já byl v porotě jejího prvního kola. Jemu tehdy bylo třicet, mně o tři roky méně, ale životní zkušeností jsem se mu nemohl rovnat, a bylo velkým štěstím pro CKČ a její další směřování, že druhé kolo hodnotili opravdoví spisovatelé a profíci, jako byli tehdy Jarda Veis, Ivo Železný, Zdeněk Volný… Být to tehdy na mně, místo Ivanových drobných příběhů drobných lidiček by zvítězila nějaká pořádná kosmičárna a nikoli Ivanovy příběhy plné jiskřivého humoru.

To až později mi začalo být jasné, že nic v divokých hlubinách vesmíru nemůže být tak nepochopitelné jako ženské myšlení, složité jako návod na zapojení videa a absurdní jako úřední předpisy. A že psát právě o tomhle je věc zasluhující si uznání, ne proto, že by se o vesmírných bitvách psát nemělo, ale proto, že o tom Ivan hodně věděl nebo alespoň o hodně víc než většina jeho čtenářů. (Jedním z paradoxů science fiction je, že spisovatel, který psal o věcech, se kterými se dříve nebo později musí potýkat každý, je pro vydavatele tzv. menšinový, kdežto autor věnující se věcem, které se nás mnohdy díky bohu snad stále ještě netýkají, jako tehdy o problémech mutantů v generačních kosmických lodích či dnes o pohlavním životu upírů, píše pro masy…)

Ivan bydlel nedaleko kolejí Větrník, kde tehdy sídlil SF klub Villoidus a kde jsme se po Parconu opět setkali. (Abych zůstal v osobní rovině, bylo to tak, že Ivan před kolejemi poznal mě a zeptal se kudy do Villoida; já byl na Parconech obvykle šílený jak ratlík a nezapamatoval si každou tvář, která se při předávání cen objevila, byť šlo o vítěze Mloka, na to jsem měl příliš práce s tím, aby byly napsané a podepsané všechny diplomy.) I díky této geografické blízkosti (v době předinternetové docela důležité) se z Ivana stal jeden z významných přispěvatelů fanzinu SF, který Villoidus od roku 1982 vydával.

V následujících letech (podobně jako Eva Hauserová a později i já s Michaelou) pořádal ve svém domě proslulé scifistické večírky zvané dvorečky. Škoda, že mu je později jeho druhá žena Zuzka zatrhla, potom co jim nedostatečně socializovaní fanoušci párkrát zaneřádili koupelnu. Spolu s Ivanem jsme celé roky, prakticky od začátku Perestrojky, čekali, až se Středočeské nakladatelství pochlapí a vydá jeho román Utopie, nejlepší verze. Dodnes někde v hlubinách SF archivu odpočívá jedna půjčovací kopie, bohužel když po roce devadesát román konečně vyšel, nezaslouženě zapadl (dílem i kvůli příšerné obálce) v přívalu překladové fantastiky standardní úrovně. Považoval jsem tedy za velkou čest, když jsem mohl přispět k novému vydání knihy v nakladatelství Triton.

Zdeněk Rampas

Ale přece jen v těch stopách šel. No jo. Do tmy tmoucí…

Na povídky Ivana Kmínka jsem narazila hned, jak jsem začala číst českou science fiction a ještě než jsem přišla do styku s českým fandomem. Jako skoro celá česká vědeckofantastická tvorba raných 80. let byly humorné, ale byl to humor zasazený na důkladném pozorování tehdy nepříliš radostné skutečnosti. Hořkosladká groteska, kterou Ivan brilantně ovládal, zapadala do našich – tím myslím českých a polských – nálad, a Ústřední kancelář vesmíru připomínala tehdejší úřady fungující na principu chaosu. Jedním z mých prvních překladů do polštiny byl Syntamor zasahuje, otištěný v mainstreamovém časopise – na měsíčník Fantastyka jsem si tehdy ještě netroufla.

Pak, když jsem se pustila do doktorské dizertace, přišla samozřejmě řada i na Utopii, nejlepší verzi, kterou považuji za opravdu nejlepší antiutopistickou verzi – a to nejen v českém měřítku. Svými filozofickými otázkami, co je vlastně podstatou štěstí, zda lze člověkem manipulovat tak, aby se cítil skutečně šťastný a spokojený, anebo mu ponechat volnou vůli, kterou však doprovází utrpení, pochybnosti a neštěstí, stále provokuje k zamyšlení nad vlastními životními volbami. Přitom je tu opět ten místy až jízlivý humor, ironie dovedená ad absurdum.

A pak je tu ještě povídka No jo, znovu vycházející ze skutečnosti, ale dojímající až do morku kosti – jedna z těch perliček, na které člověk přečtení nikdy nezapomene… Ačkoliv jsem se s knihami Ivana Kmínka setkávala na různých místech, byl pro mě především Autor. Seznámila jsem se s ním až na jednom setkání scifistických dinosaurů pořádaných Zdeňkem Rampasem a viděla ho jen párkrát. Když jsem mu při nějakém hovoru řekla, že postavou Martina Lardena ve své Utopii velice důvtipně navázal na román Man Plus Frederika Pohla, odpověděl, že ten román nečetl, ale kdyby jen tušil, že snad nějakým způsobem jde v Pohlových stopách, určitě by zápletku změnil. Ale přece jen v těch stopách šel. No jo. Do tmy tmoucí…

Joanna Czaplińska

Občas se něco chytí a zůstane…

Mám dost špatnou paměť, ale občas se něco chytí a zůstane. Třeba jak jsme kdysi s Ivanem Kmínkem chodili po liduprázdném nočním městě. Díky mé nespolehlivé paměti to může být patnáct let, ale taky dvaadvacet. Něco mi říká, že to město bylo Ústí nad Labem, Ústí prvních porevolučních Parconů, ale klidně to mohlo být i jiné město v jiném čase. Možná jsme prostě utilitárně šli z místa conání na místo přespávání, ale spíš jsme tu ztemnělou neutronobombovou městskou pustinu zvolili jako změnu oproti ruchu a kvasu na conu. Možná jsme šli v početnější scifistické smečce, ale spíš jsme byli jen dva, protože kdyby nás bylo víc, bylo by to halekavější a srandovnější, ne tak komorní, jak si to, možná, pamatuju.

Ivan mi vykládal o románu, který by rád napsal. Později jsem zjistil, že podobně tehdy mluvil s řadou dalších z okruhu přátel, asi aby si to těmi výklady urovnal v hlavě. Řekl bych, že v názvu té ne-knihy bylo slovo Genesis, a možná taky slovo projekt, a kdo ví, jestli se to snad nemělo jmenovat i Projekt Genesis. A mám dojem, že to mělo být o vědátorech, kteří neprodyšně izolovali vhodnou planetu, trčí nad ní a čekají, jestli spontánně vznikne život. To aby se konečně rozsekla stará otázka, jestli tedy příroda, anebo nějaký demiurg.

Byla to na první pohled perfektní knížka, která nebude nikdy napsána. A Ivan už pak taky nic nepsal. Divné je, že se mi nevybavuje, že bychom ho nějak usilovně urgovali a přemlouvali; možná nám vlastně podvědomě stačilo to, co teď už není a nikdy nebude, totiž že Ivan JE a že se občas ukáže. Ale možná se i v tomhle pletu, protože mám tu špatnou paměť. Ale jednu věc si pamatuju zcela bezpečně, i když to není tvrdý fakt, ale jen obyčejný pocit: Jak jsme tak špacírovali, říkal jsem si, že někoho takhle báječně praštěného jednoduše musíte mít rádi. Protože i když mám dost špatnou paměť, občas se něco chytí a zůstane; třeba Ivan Kmínek.

Richard Podaný

Kolega psychonaut

Povídky Ivana Kmínka patřily (spolu s povídkami Honzy Hlavičky) do fandomového světa už v době, kdy jsem do fanouškovského hnutí vstupoval. Ivan s nimi (na rozdíl od Honzy) ovšem vyhrával Ceny Karla Čapka. Ty jeho rané věci mi (stejně jako Honzovy) moc neříkaly. Oba jmenovaní pánové byli starší než já a řešili úplně jiné problémy, než jaké měl pozdní teenager snící o vesmíru. Ivan ovšem později uspokojil i moje gusto, s ukázkově hard-SF povídkou Solus. Pokud si vzpomínám, tak Ivanův druhý vysněný, ale nenapsaný román měl být tvrdou SF podobného druhu.

Jeden román ale přece jen napsal. A na svou dobu výborný. Utopie, nejlepší verze zpracovávala odvěký ideál lidstva, jehož hořké plody měla naše generace ještě šanci zažít, totiž jak naplánovat co nejvíce štěstí pro co nejvíce lidí. V 80. letech se ovšem o takových věcech dalo hovořit jen v podobenstvích, nebo ve sci-fi. Ivanova Utopie kolovala nejprve ve formě rukopisu, předávali jsme si ji se spikleneckým výrazem „však my víme, o čem to celé je“. Po listopadové revoluci patřil Ivan k těm, kteří se realizovali mimo žánr. V kontaktu s fandomem byl ovšem dál, zejména když Eva Hauserová uspořádala doma večírek. Ivan byl člověk, který bral svět vážně, odmítal nad věcmi blazeovaně mávat rukou. Když jsem něco potřeboval, mohl jsem se spolehnout, že mi Ivan poradí s maximální vážností a soustředěním.

Naše cesty se znovu protnuly na docela jiném poli. Dělal jsem alternativní časopis Živel, který se věnoval moderní městské kultuře 90. let. K té patřila i psychedelika a „společenské drogy“. S překvapením jsem shledal, že jedním z nejzapálenějších průzkumníků tohoto nového vesmíru je právě Ivan. Jeho články na toto téma, ve kterých seznamoval čtenáře s vlastnoručně odžitými poznatky i s načtenou literaturou, předčily vše, co se o psychedelikách v té době u nás psalo. Ivan byl zručný chemik, takže pro něj nebyl problém si leccos vlastnoručně syntetizovat. Byl jako doma v internetových diskusích o drogách, zřejmě jediný skutečný odborník na problematiku. Společně jsme také navštívili gurua českého výzkumu účinků LSD Milana Hausnera, nedlouho před jeho smrtí. Trochu z cesty hovořící starý pán, bývalý psychiatr, žil v rodinném domku nedaleko Prahy a skříně měl plné kreseb psychotiků a pokusných osob z LSD experimentů 60. let. Dnes lituji, že jsme nechali zapadnout jeho nabídku nějaké kresby odkoupit, jsou to vlastně už historické materiály.

Postupně jsme dospěli k přesvědčení, že si živelná a mýty opředená oblast halucinogenů zaslouží nějakou seriózní knihu pro širší vrstvy. Začali jsme dávat dohromady příspěvky z domova i ciziny, Ivanem pečlivě editované po odborné stránce. Jenže jsme to nikdy nedotáhli do konce. Možná rukopis opráším, pokud se mi podaří převést jej z prastaré verze wordu, zřejmě ještě pro systém DOS. Nevím, jestli by to Ivan považoval za důstojný pomníček, ale třeba ano.

Ivan Adamovič

♦

Text byl zčásti převzat z chystaného čísla časopisu Interkom.

Foto Richard Klíčník a Josef Pecinovský.