V minulém díle série o pozoruhodných počinech audiovizuální fantastiky jsme se věnovali němému filmu, který ovlivnil a inspiroval některé postupy u následujících žánrových snímků. Dnes se pozastavíme nad převzetím formátu fiktivního dokumentu, díky němuž získávají snímky na naléhavosti a důvěryhodnosti, která může být u důvěřivějších jedinců dokonce potenciálně nebezpečná. Poprvé se formát fiktivního dokumentu objevil nikoli ve filmu, ale v rozhlasové adaptaci románu H. G. Wellse Válka světů z roku 1938.

Tvůrcem této adaptace není nikdo jiný než Orson Welles (1915-1985), enfant terrible ranných časů Hollywoodu. Orson Welles byl režisér, scénárista i herec v jedné osobě. Debutoval jako herec v roli Tybalda roku 1934 v New Yorku a ještě téhož roku režíroval svůj první krátký film. Ve stejný rok navíc poprvé vystoupil i v rozhlase. Společně s Johnem Housemanem (1902-1988) založil roce 1937 Mercury Theatre, které mělo pod názvem “The Mercury Theatre on the Air” pravidelné relace na stanici  CBS. 30. října 1938 pak uvedl adaptaci románu H. G. Wellse.

Ve skutečnosti to měl být jen tématický pořad k Halloweenu. Nebyl by to ale Orson Welles, kdyby relaci neozvláštnil. Na začátku pořadu se Welles v roli astronoma vyjadřoval k možnosti života na Marsu, aby po chvíli „přerušil“ vysílání „živým vstupem“ z Grover’s Mill v New Jersey, kde byl údajně spatřen podivný meteorit. Místo „invaze“ vybral náhodně a dramatizace románu v dokumentárním stylu pokračovala dalšími vstupy „reportérů“, „očitých svědků“ i fiktivních moderátorů, kteří vysílali doslova do posledního dechu a líčili dramatický vpád Marťanů rozsévajících smrt mezi pozemským obyvatelstvem. Welles byl natolik sugestivní, že přinutil posluchače v New Jersey uvěřit, že se tak skutečně děje. Během večera pak vypukla takřka národní panika a nechtěným hrdinou té noci se stala vodárenská věž, kterou lidé považovali za marťanskou zbraň a na kterou začali ze strachu dokonce střílet.

Adaptace v dokumentárním stylu ukázala nejen sílu médií, ale dostala se i do učebnic jako příkladná ukázka davové hysterie. Ačkoliv Welles ukončil relaci oznámením, že se jedná o Halloweenský šprým, všichni, kteří mu uvěřili, už u svých přijímačů neseděli. Někteří později vypovídali, že skutečně viděli marťanské záblesky a dokonce cítili jedovatý plyn. Následující den se musel Orson Welles několikrát veřejně omluvit, ovšem ani to nezabránilo žalobám, které byly na stanici CBS podány. Nebylo tedy překvapením, že i Welles dostal výpověď. Navzdory tomu byl na místě údajné invaze vztyčen pomník, který tuto rozhlasovou adaptaci dodnes připomíná. Orson Welles pokračoval ve své tvůrčí práci dál a začal se naplno věnovat filmu.

Jak už vyplývá, dokumentární postupy (ruční kamera, místy technicky nedokonalý záznam, vstupy „televizních reportérů“, civilní herecký projev, neznámí herci) si pro svou sugestivní sílu filmoví tvůrci oblíbili a následně i využili. Někde je využívají jen jako perličku, jinde vypráví příběh pouze za jejich užití. Syrovost a dokumentární styl se přihlásil o slovo znovu v padesátých letech v kinematografií Nové vlny, ale naplno je využíván až v poslední době. Z nedávných žánrových snímků připomeňme např. District 9 (2009) Neilla Blomkampa, Monstrum (Cloverfield, 2008) Matta Reevese či nebývale uvěřitelnou ruční kameru a civilnost v Potomcích lidí (Children of Men, 2006) Alfonsa Cuaróna. Spojení původního motivu mimozemské invaze s dokumentárním stylem letos zčásti nabídl nepříliš zdařilý snímek Světová invaze (World Invasion, 2011) a ve stejném stylu by se jistě dalo pokračovat. Skutečnou renesanci tyto postupy zažívají i v žánru hororovém, a to především ve stylu „found footage“ (volně přeloženo „nalezený záznam“).

Mezi první žánrové snímky, kde je vyzdvihován až dokumentární styl vyprávění patří Noc oživlých mrtvých (Night of the Living Dead, 1968) George A. Romera. Skutečným milníkem v práci s fiktivními dokumentárními záběry se ovšem stal až snímek Záhada Blair Witch (The Blair Witch Project, 1999) Daniela Myricka a Eduarda Sáncheze. Tvůrci v tomto případě postupovali podobně jako Orson Welles. Nesledujeme příběh vyprávěný kamerou a herci, ale fiktivní dokumentární materiál tří studentů, kteří se ztratili při jeho pořizování. Jiným zajímavým počinem je Paranormal Activity (2007) Orena Peliho, který navozuje pocit sledování „domácího videa“. Na letošním ročníku MFF v Karlových Varech byl mimo jiné k vidění například i norský snímek Lovec trolů (Trolljegeren, 2010) Andrého Øvredala, který opět využívá formu fiktivního dokumentu k navození hororové atmosféry.

Ovšem pouze první adaptace v dokumentárním stylu se může pyšnit vyvoláním paniky a skutečným pomníkem na místě fiktivního děje. Rozhlasová hra Orsona Wellese vstoupila do dějin již v době svého uvedení a dodnes ovlivňuje řadu významných tvůrců. Právem je často připomínána jako jedna z nejvýznamnějších rozhlasových her v dějinách a těžko jí ještě něco v jejím dopadu na posluchače předčí.