Dne 15. srpna 2012 zemřel ve věku 87 let americký spisovatel a redaktor Harry Harrison. Už podle jména může i neznalý čtenář odhadovat, že to nebyl právě umělecký tvůrce. Přesto je jeho ztráta pro mnohé čtenáře stejně a ne-li více palčivá jako nedávné úmrtí Raye Bradburyho. Ovšem o Harrisonově smrti se jen těžko doslechnete v televizních relacích a ani novinové deníky mu patrně nevěnují prostor. Harrison byl totiž čistě žánrový spisovatel, navíc razil povětšinou zábavnou formu science fiction a to už od roku 1951, kdy debutoval povídkou „Podzemní potápěč“. Byl to také světoběžník, už ve dvou letech se z rodného Connecticutu přestěhoval do New Yorku a v dospělosti zašel ještě dál, žil krátce v Mexiku, poté v Anglii a Itálii, v letech 1959-1965 dokonce v Dánsku a po dalším krátkém pobytu v Anglii a Kalifornii se od roku 1975 usadil v irském Brightonu. Irsko si zamiloval a přilákal do něj rovněž spisovatelku Anne McCaffreyovou, nešlo však jen o krásu krajiny, ale i o daňové podmínky, které byly oproti Spojeným státům mnohem přívětivější.

Žánr ovlivnil už svým akčním románovým debutem První planeta smrti z roku 1960. Dnes už si recenzenti mumlají pod řídkými vousy něco o přílišné zastaralosti, což je ve světě, kde se razí heslo „nevěřte lidem nad pětadvacet“ zcela pochopitelné, faktem ovšem je, že třeba takový Neal Asher vychází ve svých smrtící faunou a flórou zaplavených planetách právě z Harrisona. Při četbě dobrodružných příběhů Jasona dinAlta se bez jistého nadhledu neobejdete, na druhou stranu leckdo ocení právě ono nostalgické kouzlo dnes už archivního ročníku. Pokud to není váš případ, pak se raději vyhněte i příběhům s Ocelovou krysou Jimem diGrizem a zřejmě vás neoslní ani parodický galaktický hrdina Bill. Nenechavý zub času už ohlodal i stránky Harrisonových vážných děl jako je kupříkladu román Místo, místo! Více místa!, který dnes také patří do zaprášeného šuplíku klasika, a mohli bychom takhle pokračovat i dalšími, ve své době úspěšnými romány, na něž se u nás dosud nedostalo a kdo ví, jestli se tak stane do budoucna.

Není náhodou, že se v posledních letech Harrison z českých překladů zcela vytratil, ačkoli zejména v devadesátých letech patřil mezi nejjasnější hvězdy i u nás. Pravda, během návštěvy na ústeckém Bohemiaconu v roce 1994 ho svou tehdy raketově vzrůstající popularitou zastínil Andrzej Sapkowski, ale i tak byla vysokoškolská posluchárna za jeho přítomnosti slušně narvaná, což už se dnes nevidí ani u dnešních popularizátorů akční science fiction četby (tedy pokud ze své nory nevyleze jednou či dvakrát za deset let sám Kulhánek). Pro mladší ročníky je Harrison především autorem obsáhlých trilogií, přece jen, abyste zaujali čtenáře současné science fiction, pak vám nějakých dvě stě či dvě stě padesát stran stačit nebude. Bichličky tvořící trilogie Ráj, Kladivo a kříž či Hvězdy a pruhy ještě nějaký čas nezestárnou, ale za deset let na tom budou asi stejně jako jejich předchůdci, to už ale budou patrně letět interaktivní texty komunikující se čtenářem nejen prostřednictvím prostých písmenek. Přesto si myslím, že Harrison by i tehdy mohl čtenáře zaujmout, pokud dostane šanci…

Nebýt toho, že opustil Spojené státy a ve své nepřítomnosti nemohl budovat literární kariéru tak účinně jako dřív, mohl se Harrison stát snad ještě zářivějším mistrem „pokleslé“ literatury, ovšem ani tak si na nedostatek pozornosti stěžovat nemohl. Patřil k nejpopulárnějším spisovatelům science fiction – v roce 2004 byl uveden do žánrové síně slávy a o pět let později se mu dostalo nejvyššího žánrového ocenění, titulu Velmistra žánru. Drahý Harry, díky moc za klukovskou četbu i za příběhy s vyššími ambicemi, které jsi tu pro nás zanechal. Někteří z nás na ně nezapomenou, slibujeme.