Zimní obraz velkoměsta ožívá… (rezence)

Autor Jiří Kelbl | Aktuality | Úterý 28 října 2014 8.30

Zimní příběh je prvním do češtiny přeloženým románem amerického prozaika, novináře a intelektuála Marka Helprina. Dílo vydané roku 1983 je zřejmě nejznámějším autorovým počinem a dostalo se mu příznivého přijetí jak u mainstreamových kritiků, tak i u těch žánrových (David Pringle zařadil tento titul mezi 100 nejlepších románů moderní fantasy). Kniha budí pozornost do dnešních dnů, důkazem budiž letošní filmová adaptace. S největší pravděpodobností se právě její zásluhou rozhodlo nakladatelství Jota po Zimním příběhu sáhnout a Helprinův opus nám se zpožděním třiceti let naservírovat.

Čtenáře, který se do knihy pustí, čeká více než sedm set stran dlouhá legenda, která je jakousi kronikou New Yorku 20. století, vyprávěnou ve čtyřech částech. Nejde ovšem o New York přesně takový, jak jej známe, Helprinova realita nemá úplně jasné kontury. V ulicích metropole se tak můžeme setkat s létajícím bílým koněm, v zátoce zase narazíme na mračnou stěnu, o kterou se tříští i čas a poskytuje úkryt celému národu divochů. Počátek příběhu leží na sklonku 19. století, kdy se celý svět mění a nové střídá staré. V ulicích stále ještě bojují gangy, nicméně na dveře už pomalu klepe světová válka. Příchod nových časů je vyjádřen nástupem všemožných strojů a mechanismů, jejichž význam v době změn rapidně roste. Helprinův New York této doby má proto až steampunkový nádech, konečně i hlavní hrdina úvodu knihy, Peter Lake, disponuje zázračným talentem skvělého mechanika a opraváře. Jde o sirotka, opuštěného rodiči při neúspěšném pokusu o migraci do Ameriky a vychovaného lidem ze zátoky. Ulicemi města se protlouká na vlastní pěst, jako nejpřímější cesta k obživě se nakonec ukazuje zlodějská kariéra. Život Peterovi komplikuje zejména Pearly Soames, bývalý kumpán a hlava pouličního gangu, který se mu stal nepřítelem na život a na smrt. Peter je tak neustále na útěku, naživu zůstává díky pomoci magického bílého koně Athansora, který je jeho věrným ochráncem. Při jedné ze zlodějských výprav se seznámí s Beverly Pennovou, křehkou dcerou novinového magnáta, jehož dům se chystal vyloupit. Román dál sleduje vztah Petera a Beverly, který se rychle změní v milostný, ovšem osud jim příliš dlouhé štěstí nedopřeje. V závěru první části se tak jejich příběh uzavírá.

V dalších částech Helprin zve čtenáře až na sklonek milénia (vzhledem k době, kdy byl román psán tedy do budoucnosti). Na scénu přivádí řadu nových postav, většina z nich je nějakým způsobem spojena s rodinou Harryho Penna, dědice mediálního impéria a už stoletého bratra zesnulé Beverly. Děj se odehrává ve stínu tušené katastrofy, spojené se změnou tisíciletí. Ovšem pro čtenáře není úplně snadné jej jednoduše sledovat, tím méně přehledně reprodukovat. S přečtenými stránkami totiž postupně vychází najevo, že Helprin nevypráví klasický příběh, daleko blíž má jeho dílo k obrazu v próze. Obrazu zimního města, proto je kniha plná dlouhých kouzelných odstavců líčících ledové scenérie a sněhové závěje. Autor si ale nevystačí jen se statickým obrazem, ten by přes všechen jeho um nejspíš na tak dlouhé románové ploše nefungoval. Helprina zajímá fenomén času, nerozlučně spjatého s bytím každého člověka. Jeho vliv zkoumá tak, že jej ze svého obrazu odstraní. Ano, příběh postrádá časovou dimenzi, což si některé z postav uvědomují, většina ale nikoliv. Stejně tak jako čtenář, který nejprve sleduje lineárně vyprávěný příběh Petera a Beverly, aby se v dalších částech knihy musel postupně smířit s tím, že nic takového jako začátek a konec příběhu neexistuje. Konečně sám autor odhaluje karty v úvodu třetí knihy: Všechno se děje současně, v jednom okamžiku tak krátkém, že jeho trvání nedokážeme určit. Čas jsme si vymysleli jen proto, že nedokážeme jediným pohledem obsáhnout a pochopit tak obrovský a neskutečně detailní obraz, který jsme dostali darem – proto se ho alespoň snažíme postupně sledovat a luštíme ho kousek po kousku.

V těchto větách je klíč k celému románu, řešení rébusu, které nehledá jen čtenář, ale i postavy, jež sleduje. Jednou z klíčových figur je reverend Jackson Mead, geniální stavitel mostů, který se snaží o své mistrovské dílo – most, který by spojoval začátek světa s jeho koncem a definitivně tak odstranil čas. Plynutí času vnímá jako překážku v dosažení spravedlnosti, která je jediným oprávněným cílem lidského snažení. Představa absolutní spravedlnosti je další nosnou myšlenkou románu, zejména díky postavě Hardestyho, který dal hledání města spravedlivých přednost před rodinným bohatstvím (konečně i Peter Lake se coby dítě zachránil v malé loďce nazvané City of Justice). Příznačné je, že autor pachtění se za městem spravedlivých nijak nehodnotí, stejně tak i Jackson Mead není na stránkách knihy souzen. Je tedy pouze na rozhodnutí čtenáře, zda bude tohoto selhávajícího vizionáře považovat za nebeského posla (jak sám na jednom místě naznačuje) nebo spíše za ďábla. Není asi nutné se přiklánět k jedné z těchto možností, daleko spíše je Jackson Mead jen další součástí pečlivě vykresleného obrazu zimní krajiny. Inženýrský důvtip stavitele mostů na definitivní pokoření času nestačí, podaří se to ale jiným silám. Století dokáže překonat láska, nenávist i oběť, jejich nositelem je v románu Peter Lake. Jackson Mead touží přemostit propast dějin světa, Helprinovi stačí spojit začátek a konec dvacátého století. Jeho mostem je právě Peter Lake – muž, který miloval, byl nenáviděn a nakonec dokázal obětovat sám sebe. Chráněn věrným magickým hřebcem Athansorem je tak tím, ke komu se čtenář vrací jako k věrnému průvodci. Peter Lake byl na počátku vyprávění uvaděčem do magického světa zimního New Yorku a tak je zcela logicky tím, kdo Zimní příběh uzavírá.

Ačkoliv by se z výše uvedeného snad mohlo zdát, že je Helprinův román čtenářsky nepříliš přístupným experimentem, není tomu tak ani v nejmenším. Zimní příběh je vyprávěn živým jazykem, který se nevyhýbá ani grotesce nebo parodické nadsázce (skvělá kapitola o putování Hardestyho a Jesse Honeyho by jistě obstála samostatně jako humoristická povídka). Nezapomenutelná je řada sugestivních popisných pasáží zimní krajiny, ať už jde přímo o New York nebo pohádkově nedosažitelnou zemi jezera Coheeries, vždy se čtenář ocitá v roli příjemce úchvatného vizuálního díla z pera skutečného mistra. Jistě, Helprin odmítá vyprávět klasicky vystavěný příběh, čímž na čtenáře jisté nároky klade, ten však bude bohatě odměněn. Srovnání s ostatní žánrovou literaturou se román jakožto osamělý solitér vzpírá, vzpomenout je přesto možno třeba na Crowleyho dílo Malý, velký. To je přece jen vypravěčsky sevřenější, přináší nicméně podobný čtenářský zážitek. Lze tedy snad odhadnout, že ti z nás, které Crowley dokázal oslovit, by neměli minout ani Zimní příběh.