Román Stíny v zimě od Daniela Abrahama byl příjemným překvapením zejména pro ctitele fantasy, v níž jsou dobře propracované postavy a jejich spletité vztahy důležitější než výbuchy magie či násilí. Na autorově stylu bylo navíc zřetelně poznat, že jde o zkušeného spisovatele, pro něhož je první vydaný román ne prvním, ale jen dalším stupínkem v ne až tak krátké literární kariéře, což bylo po záplavě čistokrevných románových debutů rozhodně další příjemné zjištění. Fantastických motivů tu najdete sice pomálu, ale k životu přivolaní andat tu mají své jasně vymezené místo a jejich přítomnost má nesporný vliv na okolí, nemluvě o tom, že sehrávají důležitou roli i v blížícím se válečném konfliktu. Jistě, není to čtení pro každého, pokud vás ale láká propracovaná fantasy od autora, jehož lze označit za budoucího nástupce G. R. R. Martina, pak neváhejte…

Daniel Abraham: Zrada v zimě

brož., překlad Karel Makovský, obálka Stephan Martiniére, 336 stran, cena 289 Kč, vychází 28. dubna 2011

Stíny v létě byly vynikajícím, originálním a podmanivým debutem, nyní však přichází ještě silnější pokračování, tragédie tak temná, osobní a plná násilí, že se až blíží klasickým divadelním dramatům. Jako chlapce vyhnali Otaha od jeho rodiny, vládnoucího rodu městského státu Machi. O mnoho let později byl svědkem i součástí převratných událostí, které změnily svět. Přesto se do rodného města dosud nikdy nevrátil. Nyní, když jeho otec – Khai (neboli vládce) Machi – umírá a nejstarší bratr byl zavražděn, si Otah uvědomuje, že se do Machi vrátit musí, z důvodů, které ani jemu samotnému nejsou docela jasné. Tradice určuje, že se synové umírajícího Khaie mají navzájem pobít, aby zůstal pouze jeden, jenž se stane otcovým nástupcem. Jenže v Machi se přihodilo ještě něco horšího. Rozpínavá Galtská říše se spojila s kýmsi ve městě, aby vládnoucí rod svrhla. Vina pak padne na Otaha, dlouho ztraceného bratra s velmi zjevným motivem k vraždě. Se stejně delikátními nuancemi a dovedností, se kterou Abraham stvořil svůj úvodní román, vytváří i nyní mistrovské dílo plné nezvyklé magie, napínavý příběh milostné zrady a machiavelistických intrik.

Rozhovor s překladatelem Karlem Makovským:

Tvůj vztah k Abrahamovi prošel během překladu svým vývojem, jak jsi k jeho dílu přistupoval na začátku a co si o něm myslíš dnes?

Mám přirozený odstup a od ničeho neočekávám zázraky. Některé momenty to mohou ještě zdůraznit, například autorova účast na literárním workshopu – nemám důvěru v „naučenou tvorbu“. Na první pohled vypadal Abraham jako standard – nijak zlý, neurážející, ale standard. V zásadě to platí i doposud, ovšem s plným vědomím, že většina produkce ani tohoto standardu nedosahuje. Ale už na začátku byla jasná jedna věc, a to, že píše o skutečných lidech, kteří jednají skutečně a ne vykalkulovaně, jen aby to vyhovovalo autorovu záměru – to neznamená nutně, že vždycky racionálně. A v druhém a třetím díle je ke svým postavám už v jistém smyslu laskavější nebo se prostě jen možná zmírnila moje měřítka – tak či tak tu laskavost oceňuji. A to, že s postavami zachází čestně, ne svévolně. V poslední době se mi od něj dostaly do ruky i dvě povídky, a mám pocit, že ten dotyk s realitou má přesah i na víc než jen na jednání postav. Ale stále nemám přehnané iluze – tohle má být přirozenou, nikoliv výjimečnou součástí tvorby.

Když už jsme u povídek, Abraham není zrovna klasickým představitelem fantastického žánru, co myslíš?

V zásadě je mi to úplně jedno. Ale v tetralogii je vlastně jeden jediný fantastický prvek, který by až tak fantastický zase být nemusel, kdybychom andat zaměnili třeba za jadernou energii, a u povídek, které jsem četl, není dle mého soudu vůbec důvod řadit je mezi fantastiku – před pár desítkami let by to nikoho ani nenapadlo. To, že se použije fantaskní či groteskní motiv, je přece povolené i u mainstreamové tvorby, ne?

Jistě, Abraham je dle mého názoru autorem, jenž by mohl psát mainstream, je to vidět nejen na pečlivé tvorbě postav. Jako překladatel se tak nemusíš vypořádávat s leckdy obtížně pochopitelnými fantastickými vizemi, je ale u Abrahama něco, na co si musíš dávat pozor?

Ani ne. V tom, s čím jsem se od Abrahama setkal, nejde o nějaké kejkle a hrátky s jazykem ani o prokazování intelektuálního rozhledu – cítím tam pro sebe víc volnosti než potřeby pídit se po detailech.

Jak je na tom druhý díl v porovnání s úvodním svazkem, můžou se čtenáři těšit na něco nového?

Především na změnu místa a teploty. Krom dalších vnějších reálií bych pak řekl, že postavy vezmou víc děj do svých rukou, přestanou být pouhou obětí intrik, ale začnou být ve větší míře sami hybateli příběhu.

A co andat, sehrají i zde nějakou roli?

Sehrají, respektive opět jen jeden, což je dáno jejich postavením ve světě Kvartetu dlouhé ceny. Andat ve Zradě v zimě je ale mnohem sympatičtější než Bez-semen z prvního dílu…

Jak si vlastně vysvětluješ nepříliš obvyklý název celé série?

Že někdy trvá dlouho, než dojde k placení ceny za činy, které jsme kdysi vykonali… a že ta cena nemusí být malá. Ale k tomu musím doplnit, že se v románu myslím odráží i mé vlastní přesvědčení (koneckonců i kvůli tomu mě tak oslovuje) o tom, že člověk může v kterémkoliv okamžiku vzít život do vlastních rukou, určit jeho směr a nebýt tak jen obětí rozhodnutí druhých lidí, ani svých.