Ocenění

Michael F. Flynn: Svět po Velkém tlesku (ukázka z textu)

Autor Martin Šust | Z redakce | Středa 12 Leden 2011 19.33

Michael F. Flynn: Svět po Velkém tlesku (ukázka z textu)

povídka byla publikována v časopise XB-1, leden 2011

Útok byl rychlý, brutální a přišel bez varování. Raketoplány přiletěly ze západu nízko nad zemí, s řevem se přehnaly nad hřebenem hor a nad oceánem s několika zatáčkami ztratily rychlost. Byly tři, měly kosočtverečnou siluetu, na břiše jim ještě žhnuly rozpálené tepelné štíty. „Náporový motor,“ poznamenal Klaus do mikrofonu a Inteligence jeho pozorování připojila k videozáznamu.

„Zapněte kamery,“ řekl Hasan. „Zapněte všechny kamery. Jeden přistává v parku. Druhý na protějším konci města. Mohl by se propadnout do bažiny. Ladawan, tohle musíme zkusit. Pošli za ním sondu. Na úzkém paprsku. Yanci, pokus ztratíme sondu z dohledu, hned ji znič. Kam zmizel ten třetí raketoplán? Kde je? Klausi, vyhodnoť situaci!“

„Odpovídá naší polovině jedenadvacátého století. Raketoplány s náporovým motorem. Počítej s tím, že budou mít chytré bomby, laserové zaměřovače, granátomety s vícefázovou hlavicí. Chudáci! Chudáci!“ Na nebi se rozvinuly černé květy. „Přístavané mají polní děla na maximální elevaci. Nízkoenergetické projektily explodují ve vzduchu… Moc nízko. Mít tak jedno protiletecké stanoviště!“

„Nadržuješ jedné straně, Klausi.“

Technolog odložil dalekohled, odsekl: „Přirozeně,“ a díval se dál.

„Není to náš spor,“ pokračoval Hasan, ale Evropan ho neposlouchal.

„Druhý raketoplán je v bažině,“ hlásila Ladawan. „S tím asi místní nepočítali. Na té straně města mají slabší obranu.“

„Podle mého to nechtěli ani Asračané,“ odtušil Klaus. „Tyhle raketoplány mají omezené manévrovací schopnosti. Lepší než první americké raketoplány, ale ne o moc. Asi si nevybírají, kde přistanou.“

„A co je s tím třetím?“ zeptal se znovu Hasan.

Bašír zavýskal. „Dostal to! Dostal to! Vletěl do flaku. Spadl do moře.“

„Šťastná náhoda,“ odbyl to Klaus, ale přesto pohrozil nebi pěstí.

„Poslouchejte, jak ve městě jásají,“ nabádala Iman, protože sledovala signál ze štěnic, které tam během dlouhého pozorování rozmístili.

Zbylé dva raketoplány vystřelily na město rakety a dvě nejvyšší budovy zasténaly, otřásly se a sesuly na hromadu. Nad panoramatem vyšlehl oheň a dým. Hasan se obrátil na Iman: „Už nejásají?“ Otočila se k němu zády.

„Ne, ukaž,“ řekl Klaus Sungovi a sehnul se nad monitor, kde běžel signál ze sondy. Číňan ukázal. Tady. Tady. Tady.

Klaus oslovil Hasana: „Mýlil jsem se. Třetí raketoplán záměrně přistál na moři. Obklíčili město ze tří stran. Park. Močál. Oceán. Podívej se sem. Vidíš? Plave. Jsou jistě navrženy na přistání na suchu i na vodě.“

„Ha!“ ozval se Sung. „Zachytávat rádio. Předávat signál Inteligenci.“ Pustil přenos nahlas a všichni chvíli poslouchali. Zvuky zněly jaksi mokře, pleskavě. Kuňkání žab, skřehotání leguánů. Nebyla to počítačová data, ale hlasy. Analogový signál.

Bašír hlásil: „Balón se zvedá.“

Hasan ho probodl pohledem. „Určitě? Ten chlap je blázen. Startovat do tohohle? Iman, Bašíre, Chálide. Jděte ke skále. Hned tam budu.“ Hasan nedokázal odtrhnout pohled od umírajícího města. Na největší přiblížení dalekohledem viděl z prvního raketoplánu, z toho, který přistál v parku, vycházet vojáky. „Detaily! Chci jejich záběry zblízka!“

„Moc jich není,“ poznamenal Mizir.

„Ani není třeba,“ ujistil ho Klaus. „Je to lehká výsadková pěchota. Mají udržet přistávací plochu pro mateřskou loď.“

„Jen hádáš,“ odtušil Hasan.

Ganz natürlich.“

Výsadkáři se rozdělili do trojic a rozptýlili se po parku. Asračané byli dvounozí, podsaditější než Batiňané. Měli černé uniformy z něčeho jako kůže. Tvář, pokud nějakou, měli schovanou pod helmou. Kůži, kde ji bylo vidět, měli lesklou a šupinatou. „Plazi,“ řekl Mizir sice rád, že může studovat další inteligentní druh, ale méně rád, než by byl za jiných okolností. „Bůh tvoří každé dílo jinak, ale používá dost málo modelů.“

„Zkuste odhadovat,“ vyzíval Hasan. „Co se tam děje?“

„V helmách jsou displeje,“ tipoval Klaus. „Mateřská loď rozmístila na nízké orbitě satelity a Ještěři mají na bojišti přehled o situaci.“

„Pokud jsou to plazi,“ doplnil Mizir, „zřejmě pocházejí ze suchého prostředí.“

Klaus stiskl rty. „Na Zemi je ale mnoho vodních plazů, nebo ne? A al-Asraq je vodnatý.“

„To je!“ křikl Mizir, „ale i na něm jsou pouště. A šupiny mohou patřit rybám. Obojživelníkům. Co ode mě čekáte, když jsem viděl jen jeden záběr holé paže!“

„Mizire!“ napomenul ho Hasan, exobiolog se zhluboka nadechl a otočil se zády.

„Hasane.“ To z vysílačky mluvil Bašír. „Balón je v půlce stěny, ale vítr jde proti němu, žene ho od skály.“

Hasan zaklel a porušil vlastní zákaz: „Rádiové ticho!“ Otočil se. „Pro lásku Boží, co to má znamenat? Chálide, tobě jsem snad řekl, ať nad útesem čekáš na balón.“

Chálid sledoval bitvu na velké plazmové obrazovce. „To není fér. Tohle se ti může hodit, kapitáne.“

Strážce brány dal Hasanovi do ruky laserovou pistoli.

„Máme jen čtyři,“ dodal k tomu, „dvě v každém jinobusu. Ladawan a já si necháváme každý jednu. Máme střelecký výcvik. Jednu dávám tobě, protože jsi kapitán. Komu mám dát čtvrtou?“

„Chálide, jestli nás tady napadnou Asračané, čtyři laserové pistole nám nebudou nic platné. Proti raketě?“

„Lepší čtyři pistole, než holé ruce.“

Hasan si zbraň strčil za šerpu. „Klausi?“

Němec odložil dalekohled, uviděl, co mu strážce nabízí, a zavrtěl hlavou. „Strategie je pro mě čtverečky na mapě. Nikdy jsem ani nevystřelil. Dejte ji Yanceovi. Američani toho kolem pistolí nadělají…“

Sung se natáhl od svého terminálu. „Já vzít.“

Chálid zaváhal. „Umíš ji používat?“

„Dívat, jak trefit králíka.“ Ukázal na šestinohého hlodavce na konci louky.

Chálid o ukázku nestál, ale zbraň vydal. Sung si ji položil na terminál.

„To opravdu střílíš tak dobře?“ zeptal se ho Hasan, když Chálid odešel na hranu útesu.

„Ne, ale tak nedat pistol Yanceovi. On moc mladý, jako být tvůj bratranec. Nedočkavý. Raději, když být pistole u mě. Neumět používat. Ale já vědět, že neumět.“

„Batiňané museli ten výsadek v parku čekat,“ hlásil Klaus. „Mají v lese schovaný pluk. Zaútočí, teď když se Asračané rozešli!“

Hasan se ještě chvíli zdržel, aby se podíval, jak řady žlutokabátníků pochodují za tlukotu hlavových bubínků a tleskání dolních rukou. Viděl desátníky křičet rozkazy. Viděl, jak se řady vyrovnávají a nad hlavy vojáků stoupají dva prapory – jeden s šestiorlem, druhý zřejmě plukovní. První řada zaklekla a spolu s druhou vypálila salvu, pak obě řady ustoupily dalším dvěma a začaly znovu nabíjet pušky.

Než je útočníci rozprášili, podařilo se jim dobít dvakrát. Vysokorychlostní projektily rozptýlených a dobře krytých lehkých čet rvaly na kusy pěkné uniformy i prapory a cákaly na šesticedry a habry a olejovou trávu kaluže žlutozelené hemolymfy. Masakr dokončilo pár výstřelů z děla raketoplánu. Z pluku zbyly jen mrtvoly, roztrhané na kusy nebo v posledním tažení. Hasana napadlo, jestli mezi nimi leží i ten mladý voják, kterého viděli dávat sbohem své milé.

O, les braves gens,“ zašeptal Klaus stejně jako kdysi mrtvý pruský král v dávno zapomenuté bitvě.

Hasan se už na to nemohl dívat. „Všechno nahrajte! A vy tam nakládejte do jinobusů. Vypněte všechny přístroje, které by mohli najít ti… ještěři. Klausi… Klausi! Odhadni schopnosti útočníků. Co můžeme mít bezpečně zapnuté? Zatím jsou Asračané… zaměstnaní, ale dříve či později si přivezou letadla, nebo se nějaká družice náhodou zaměří na naši louku. Nenechte tu nic, co by se jim mohlo hodit – a jim by se mohlo hodit cokoli!“ Vykročil na hranu útesu, pod níž se vzduchoplavec pokoušel vylétnout na louku. „Ale snad jsme mohli…“ začal Klaus, ale Hasan ho umlčel pohledem.

Na konci šesticedrového remízku, který sahal až k hraně, uviděl Hasan Iman, jak přes optiku pozoruje balón. Sama vypadala jako mimozemšťan, celou hlavu zabalenou v šátku a tvář schovanou za brýlemi.

„Používá kotvičku,“ hlásil Bašír, když k nim Hasan došel. „Roztočí ji a pak hodí na skálu.“

„Viděl vás?“

„Ne,“ odpověděla Iman. Nespouštěla z balónu zrak. „Je to nebezpečné. Mohl by tu kotvičku zamotat do kotevního lana nebo si protrhnout balón.“

„My jsme na komunikátorech sledovali bitvu,“ řekl Bašír.

Iman si sundala přibližovací brýle. Hasan se podíval po Chálidovi; strážce dřepěl o kousek dál v křoví, výraz měl nečitelný. Hasan si promnul pěst, nikomu nepohlédl do očí. „To není bitva. To je masakr. Myslím, že Batiňané zabili dva Asračany. Možná. Útočníci odnášejí raněné do raketoplánu, tak to nemůžeme vědět jistě.“

„Musíme něco udělat!“ zvolal Bašír.

Hasan se k němu prudce otočil. „Musíme? A co bychom tak měli dělat, bratranče? Máme jen čtyři pistole. Sung je chytrý a možná by z dílů jiných přístrojů dovedl postavit ničivou zbraň, ale myslím, že tak chytrý zas není. Yance by mohl z ultralightu shodit někomu na hlavu plynový chromatograf, ale podruhé by mu to neprošlo.“

„Nech ho! Neposmívej se mu!“ horlila Iman. „Chce jenom pomoci. Jako my všichni.“

„A já chci, aby si přiznal pravdu. Nezmůžeme nic, jen pozorovat a zaznamenávat.“

„Můžeme poslat jeden jinobus na Zemi,“ přemlouval ho Bašír, „a ukázat jim, co se tu děje. Pošlou pomoc. Pošlou Legie nebo americkou Námořní pěchotu, pak se uvidí, jak se těm ještěrům líbí nerovný boj!“

„Proč si myslíš, že by Unie, Američani nebo kdokoli jiný poslal třeba jen jednoho policajta? Jaké tady mají zájmy?“

Bašír otevřel ústa, zase je zavřel, znovu otevřel. „Ale… protože musí. Batiňané potřebují pomoc!“

„A kdyby opravdu poslali Legie,“ pokračoval nelítostně Hasan, „musely by muž po muži projít branou. Asračané se možná chovají jako zvěř, ale hloupí jistě nejsou. Jednou raketou by zničili bránu a celý expediční sbor by tu byl v pasti, navždy odříznutý od domova. Nebo by Asračané prostě zastřelili každého, kdo by se v bráně objevil, zabrali naše jinobusy a… S takovým plánem by přišel jedině šílenec, jen blázen by ho schválil a jen sebevrah by se ho vydal provést.“

Chálid se přidal: „A to ses ještě nezeptal, jak bychom dostali dost silné vojsko po kolmé skalní stěně dolů na pláně.“

„Děkuji, Chálide,“ usadil ho Hasan, „ale mému bratranci se už rozsvítilo. Něco ale udělat můžeme,“ dodal tiše.

Bašír se toho chytil. „Co? Co můžeme dělat?“

„Není to mnoho. Můžeme jim předat informace, pokud už Inteligence dostatečně ovládla jejich řeč. Můžeme tomu vzduchoplavci povědět něco o válčení s přesilou. Jak španělská guerilla trápila Napoleona. A Titovi partyzáni Němce.“

„To jim pomůže?“

Hasan už měl na jazyku ne, partyzáni nikdy nevyhráli, pokud neměli podporu pravidelné armády. Guerilla měla Wellingtona, Tito Rudou armádu. „Ano,“ zalhal bratranci. Chálid raději mlčel, protože také věděl, jak se věci mají.

„Zachytil se,“ ohlásila Iman.

„Kdo?“

„Ten v balónu. Kotvičkou. Přitahuje se ke skále, aby uvázal koš.“

„No vida. Tak ho jdeme uvítat.“

„Proč mu tolik záleží na naší louce,“ divil se Chálid, „když v jeho městě začala válka?“

„Protože mu nic jiného nezbývá,“ odpověděl Hasan.

Poprvé vydáno v časopise Analog, červenec/srpen 2004.

Přeložil Robert Tschorn. Ilustroval Karel Zeman.

265 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Komentáře: 1 »

  1. Comment by Parsek — 13.1.2011 @ 9.28

    Zdravím, díky – zvláště za ty ilustrace. ;-) KZ opět potěšil.

    Líbí/nelíbí: Thumb up 0 Thumb down 0

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.