Čarodějův učeň opět v akci! (recenze)

Autor Jiří Kelbl | Aktuality | Úterý 12 dubna 2016 13.50

Konstábl Peter Grant, policejní nováček a zároveň jediný čaroděj oficiálně přijatý do služby za posledních padesát let, se českým čtenářům úspěšně představil už minulý rok. Řeky Londýna na sebe strhly zaslouženou pozornost díky zručnému spojení reálného městského prostředí a magie v ulicích. Kouzla a nadpřirozené bytosti jsou v Aaronovitchově díle přirozenou, přesto zdánlivě poněkud potlačenou součástí našeho světa, jejich existenci si tak uvědomuje pouze menšina obyvatel, ostatní magické projevy buď jen tolerují, nebo častěji rovnou ignorují. Napětí policejního pátrání a dokonale vyvážený suchý anglický humor umožnily autorovi v prvním svazku namíchat poměrně podmanivou směs, které čtenář odpustil některá vypravěčská klopýtnutí či jistou nepřehlednost zápletky. Není proto divu, že Ben Aaronovitch rychle přispěchal s dalším dílem, jehož překlad nám pod názvem Měsíc nad Soho přináší i s další typicky rozpustilou obálkou Kateřiny Bažantové osvědčené nakladatelství Argo.

Měsíc nad Soho bezprostředně navazuje na svého předchůdce, dozvuky dramatického finále předchozího svazku jsou stále ještě patrné. Dočasně ze hry je Lesley Mayová, Peterova parťačka, která minulý případ odnesla znetvořením obličeje. Věří, že zranění způsobené magií dokážou napravit opět kouzla, zda to tak ale opravdu bude fungovat, zůstává otevřenou otázkou. Její setkání s Peterem rámují celé vyprávění, v jehož průběhu však Lesley zůstává stát stranou. Jak naznačuje poslední strana románu, v dalších svazcích série její postava opět vystoupí do popředí, v Měsíci nad Soho se však Grant musí povětšinou obejít bez její pomoci. Ani vrchní inspektor Nightingale, Peterův nadřízený a především učitel magie, není po událostech popisovaných v prvním díle zcela ve formě. Jeho role je sice o dost aktivnější než v případě Lesley, přesto však platí, že většinu práce musí odvést samotný Peter Grant. Čekají na něj opět dvě linie detektivní zápletky, zprvu popisované zvlášť, postupně však spíše splývající.

První z nich souvisí se zdánlivě přirozeným úmrtím jazzového saxofonisty Cyruse Wilkinsona, který zkolaboval bezprostředně po svém vystoupení. Policejní lékař doktor Walid, sám citlivý na přítomnost magie, nechá k mrtvole přivolat Petera. Ten u Wilkinsona okamžitě identifikuje vestigia, jakési stopy po použití kouzel, které dávají tušit, že hudebníkova smrt mohla být doprovázena magií, podezření zesílí poté, co se ukáže, že nejde o jediný takový případ. Během pár posledních let zemřelo v Londýně za podobných okolností hned několik jazzmanů a Peter tuší, že jde o úkol pro něj, navíc se jej díky otcově profesi dotýká i osobně.

K druhému pátrání přivede našeho hrdinu seržantka Stephanopoulosová, pověřená vyšetřováním kuriózní vraždy. Zločincův modus operandi je identifikován jako vagina dentata – v londýnských ulicích s největší pravděpodobností řádí žena, jejíž ozubená vagina likviduje penisy svedených mužů, ti na vážné zranění doprovázené bolestí a šokem vykrvácí. Stephanopoulosová patří k těm, kteří magii nevidí a většinu času se tváří, že neexistuje, v tomto případě je však i ona nucena uznat, že jsou ve hře nadpřirozené síly, a nechá poslat pro konstábla Granta. I u tohoto pátrání počet obětí narůstá, Peter požádá o pomoc jednoho z říčních bohů, Ashe, který poslouží jako volavka. Při svém angažmá sice málem přijde o život, díky jeho svědectví však Peter ví, že má co do činění s bledou, černovlasou dámou, v románu označovanou jako Bledá paní.

Zatímco v Řekách Londýna se Aaronovitch pokoušel, byť nejspíš jen s částečným úspěchem, o vytvoření uzavřeného románu, Měsíc nad Soho už jednoznačně přiznává, že je součástí většího cyklu, lze jej číst jako jednu kapitolu daleko širšího plánu. Pokud čtenář očekává detailní vyřešení a uzavření obou vyšetřovacích linií, bude zklamán. Nadějnější je ke knize přistupovat jako k dalšímu tahu rozehrané partie. Během vyšetřování postupně odkrýváme přítomnost černého mága, operujícího v Londýně a předávajícího své znalosti dalším učedníkům. To je naprosto zásadní zjištění, jelikož doposud se zdálo, že je Nightingale jediným učitelem magie v celé Anglii. Pátrání zavede Petera i jeho mentora do inspektorovy bývalé školy, jakéhosi dospělého a zrcadlově převráceného odrazu Bradavic z knih J. K. Rowlingové. Zde je vyjeveno, že většina frekventantů této akademie zahynula během druhé světové války, Nightingale však evidentně není jediným, kdo přežil. Právě souboj s „mužem bez tváře“, stojícím za vzrůstajícím magickým provozem londýnské reality, není na stránkách Měsíce nad Soho v žádném případě dobojován a bude jistě náplní dalších svazků.

Oproti předchozímu počinu se Aaronovitchovi přece jen daří lépe kočírovat zápletku, přestože ani v tomto případě nelze mluvit o příliš přehledném ději. Postavy se objevují a zase mizí v rychlém tempu, které nemusí být pro každého čtenáře pohodlné, přehledně reprodukovat celý děj není ani bezprostředně po dočtení zcela snadné. Zůstal Peter Grant coby pohotový a vtipný vypravěč, který nešetří satirickými šlehy na adresu policejní byrokracie nebo obyvatel Londýna. V jeho suchém humoru je vždy cítit stopa laskavosti, ať už si utahuje z vedení výslechu pomocí telefonního seznamu nebo z politické korektnosti, čtenář nemá nikdy pocit, že by sledoval povýšený škleb nadřazeného cynika. Peter je pevnou součástí společnosti, kterou ironizuje, je chybující, nevědoucí a tápající přesně jako ona sama. Snad právě tahle skutečnost je důležitou ingrediencí podmanivého kouzla Aaronovitchova románu, skvělé zábavy z velkoměstského prostředí.

Měsíc nad Soho přináší další porci vtipné a zároveň napínavé městské fantasy toho nejmodernějšího a nejaktuálnějšího střihu. Každý, koho oslovily eskapády hrdinů Řek Londýna, bude jistě uspokojen měrou vrchovatou a už se může těšit na další avizované pokračování, nazvané Šepot podzemí. Podle zahraničních ohlasů se i v tomto svazku autorovi podařilo potvrdit kvalitu grantovské série, vzhledem k edičnímu plánu Arga se o tom budeme moci přesvědčit brzy i v českém jazyce.