V Rusku narozená Američanka Ayn Randová (1905-1982) patří k těm filosofům, kteří své myšlenky formulovali pomocí beletrie. Platí to jak pro bestseller Zdroj (The Fountainhead, 1943) tak především i pro její poslední prozaické dílo, více než tisíc stran dlouhý opus Atlasova vzpoura (Atlas Shrugged, 1957), který lze považovat za jakousi sumu objektivismu, myšlenkového směru, jehož byla Randová autorem a celoživotním propagátorem. Rozsáhlý román je skutečně především nosičem idejí, polopatickou ilustrací filosofického a etického systému, který čtenáři předkládá. I přes tuto skutečnost ale jistě nelze ignorovat literární stránku díla, následující řádky budou pokusem o zamyšlení se především nad tímto aspektem Atlasovy vzpoury.

Anotace na přebalu českého vydání (Argo/Dokořán, 2014) slibuje román využívající postupů science fiction, detektivky i milostné romance. Je nutno uznat, že žánrových prvků se Randová skutečně nezříká, čtenáři nabízí čistokrevnou dystopii, zve ho tak do oblíbené hraniční oblasti fantastiky, ve které se často setkávají spisovatelé všech možných autorských vyznání. Atlasova vzpoura se odehrává v USA blíže neurčené budoucnosti, která ale nejspíš nebude příliš vzdálená. Lze tak soudit především podle úrovně technologií, kterými společnost disponuje, ta až na pár geniálních vynálezů odpovídá padesátým letům našeho století, kdy kniha vznikala. Průmysl se opírá o měděné doly a ocelárny, hlavním hybatelem pokroku a hospodářského rozvoje je železnice, která je životodárnou tepnou amerického hospodářství. Politická situace světa Randové je neutěšená, Spojené státy se zdají být jedním z posledních ostrůvků alespoň zdánlivě svobodného státního zřízení, obklopené lidovými republikami, založenými na znárodňování majetku a dalších principech socialismu. Nicméně i washingtonská vláda kormidluje USA podobným směrem, hospodářské zisky využívá na pomoc chřadnoucím ekonomikám spřátelených lidových republik a směrem ke svým občanům prosazuje kolektivistické myšlenky. Nejbohatší Američané, průmyslníci, hospodářští magnáti a bankéři, jsou stále silněji označování za vykořisťovatele, kteří by se měli za svůj majetek stydět, respektive mělo by být jejich morální povinnosti tento majetek použít na pomoc potřebným, tedy těm chudším. Boháči jsou pomocí propagandy vystavování stále silnějšímu tlaku, který si nakonec vyžádá reakci z jejich strany. Právě ekonomické elity společnosti jsou pro Randovou tím bájným Atlasem, který na svých bedrech nese tíži celého světa. Jejich vzpoura (či spíše stávka, jak zněl původně zamýšlený titul románu) je zásadním momentem, kolem kterého se celé dílo točí.

Hlavní hrdinkou je Dagny Taggartová, mladá provozní ředitelka železničního impéria, které vybudoval její předek, jeden z legendárních průkopníků amerického průmyslu. V čele podniku formálně stojí její neschopný bratr James, skutečným vůdcem a tahounem celé firmy je ale právě Dagny. Zosobňuje všechny kladné vlastnosti podnikatelského světa, jako je aktivita, pracovitost, sebevědomí a inteligence. Úvodní část románu popisuje zejména expanzi firmy do Colorada, dalším klíčovým motivem je vynález nového superkovu, který svými vlastnostmi po všech stránkách předčí doposud nepostradatelnou ocel. Na svědomí jej má Hank Rearden, vlastník oceláren a člověk z podobného těsta jako Dagny, ovšem na rozdíl od ní svazovaný morálními dilematy a pochybami o svém postavení ve světě. Na jeho postavě je demonstrován dvojaký vztah veřejnosti k elitám – na jednu stranu nelze přehlížet Reardenovu prospěšnost pro společnost, na stranu druhou z něj vlastní úspěch dělá vyvrhele a sobce, který se provinil hříchem nejtěžším, úspěchem a bohatstvím. Randové se v první polovině příběhu daří budovat čtenářsky vděčnou, dráždivě tajemnou atmosféru. Vše uvozuje hned první věta, enigmatická otázka po totožnosti záhadného Johna Galta. Ta se jako červená nit proplétá dalšími stránkami, a zatímco zpočátku ji čtenář může považovat za běžné úsloví patřící do fiktivního světa románu, postupně se ukazuje, že odpověď na ni bude pro další vývoj příběhu zásadní. Společně s Dagny pak zjišťujeme, že se světem není něco v pořádku, ve veřejném životě se stále častěji prosazuje nekompetentnost a zaslepenost oproti zdravému rozumu, společenská atmosféra houstne a navíc začínají záhadně mizet důležití průmyslníci. Dagny se rozhodne této záhadě přijít na kloub a za pomoci Hanka Reardena začne odkrývat tajemství, které se za těmito událostmi skrývá.

Budiž řečeno, že tato část románu (zhruba dvě třetiny celého rozsahu díla) je tou podařenější. Po ní následuje ostrý zlom a kvalitativní změna situace. Vše je vysvětleno, karty jsou jasně rozdány, postavy rozdělené na dva tábory, které směřují k nevyhnutelnému závěrečnému střetu. Na cestě k němu se autorka ovšem dopustí několika klopýtnutí, které čtenářský zážitek z tohoto obřího díla poněkud snižují. Základním kamenem úrazu jsou nejspíš postavy, kterými Randová svůj román zalidnila. Právě na některých z nich je až příliš vidět autorský záměr, jsou pouhými nositeli myšlenek, nikoliv skutečnými lidmi. Netýká se to Dagny ani Reardena, těm jejich pochyby i přesvědčení čtenář uvěří, a vlastně ani postav záporných, kterých je v knize celá řada. Někteří z padouchů jsou sice až příliš černobílí (zlotřilý filosof dr. Ferris), slabošství jiných je ale pěkně prokresleno, zejména osud Jamese Taggarta je strhující studií cesty od slabošství k totálnímu mravnímu selhání. Daleko méně akceptovatelné jsou ale postavy kladného tábora, oněch stávkujících atlasů. Zejména trojice zakladatelů celého hnutí odporu je až zkarikována. Jde o mladé, bohaté, geniální a jak je opakovaně zdůrazňováno i fyzicky dokonalé muže, kteří jsou ve srovnání s ostatními polobohy, vůdci, kteří musí být následování. Jejich dominance se projevuje i v milostné linii příběhu, hned dva z nich se postupně stanou Dagninými milenci, přičemž Hank Rearden, třetí z mužů, kterým Dagny v průběhu románu padne do náruče, okamžitě vyklízí pole. Jediným z těchto nadsamců, který se nezmocní Dagnina srdce, je pirát Ragnar. Ten je postavou spíše okrajovou, ale pro celý román příznačnou. Filosofie jeho pirátství je opakem myšlenky Robina Hooda – morální je chudým brát a bohatým dávat. Dnes tato paradoxní myšlenka z ní spíš jako z montypythonovské satiry, Randová nás nicméně o její správnosti přesvědčuje víc než tisíc stran.

Výše zmíněný problém s kladnými postavami se samozřejmě týká druhého kamene úrazu, který je na čtenáře nastražen, a tím je ideologie, kterou Atlasova vzpoura hlásá. Není účelem těchto řádek vést polemiku s myšlenkami objektivismu, je ale nutné upozornit na slabiny, díky kterým román nefunguje tak, jak by měl. Čtenáře musí zarazit skutečnost, že charakter jednotlivých postav je až na drobné výjimky determinován jejich společenským statusem. Kromě jedné či dvou černých ovcí jsou tak všichni boháči morální, charakterní a bezchybní. V kapitole nazvané Atlantis nás Randová zavádí do utopické společnosti stávkujících elit, ukrytých v utajeném horském údolí. Je až obtížné přijmout, že popisovanou budovatelsko-kapitalistickou idylku autorka myslí vážně a nejde o parodii, tak mizerně a nedůvěryhodně je napsaná. Jde ale jednoznačně o autorský záměr, pilířem knihy je přesvědčení, že morálka je na straně lidí, kteří dokáží vydělat peníze. Naopak pomoc jinému je nemorální, všechny formy altruismu jsou parazitováním na úspěchu ostatních. Pokud každý bude konat tak, aby měl na mysli pouze své dobro, bude se společnosti jako celku dařit. Tomuto přesvědčení autorka podřizuje své vypravování, v případě některých hrdinů dojde bohužel až za hranici uvěřitelnosti, zážitek z literárního díla pak poněkud klesá. Naopak mezi silné stránky patří popis zla jakožto manipulace s realitou, ne nadarmo je protistrana označena za mystiky, kterým je potřeba do cesty postavit zdravý rozum. Krásně je tato skutečnost vidět na jazyce banditské vlády, která nikdy nepřipustí, aby byly věci nazvány pravým jménem, vždy je nutné se schovávat za vyprázdněné fráze, kterým nevěří ani sami mluvčí. Jen tak je možné udržet zdání pevné reality, která se však pod tlakem objektivních skutečností dávno nezadržitelně hroutí.

Další věcí, které si nelze nevšimnout, je pesimismus, nebo řekněme antihumanismus, kterým je kniha prodchnuta. Randová je přesvědčena, že všichni lidé, kromě nejbohatších, tudíž nejmorálnějších superhrdinů, jsou jen závistivou a hamižnou masou. V těch více než tisíci stranách se samozřejmě najdou výjimky, ty ale spíš jen potvrzují pravidlo. Krásnou ilustrací autorčina přesvědčení je scéna z prostředku románu, kdy dojde k železničnímu neštěstí. To je důsledkem nového režimu, který vyhnal elity a pracovní místa obsadil nikoliv podle schopností, ale podle potřebnosti jednotlivců. Při neštěstí nicméně přijde o život celá řada lidí, na nějakou lítost nad jejich tragédií ale není místo. Místo toho nám autorka nabídne výčet charakterových vad jednotlivých cestujících, jasně tak vidíme, že si smrt zasloužili. Závěr románu, kdy jeden z dokonalých hrdinů hledí na zdevastovanou Ameriku a prohlašuje, že cesta k návratu je volná, je tak zřejmě pro Randovou představou šťastného konce. Je třeba přiznat, že není úplně jednoduché vzít tento černý a zároveň silně elitářský pohled za svůj. Jak je z výše uvedeného patrné, Atlasovu vzpouru nejspíš nelze označit za vynikající román, na to má až příliš slabin a sporných míst. Každopádně jde ale o knihu zajímavou, neobvyklou a vzhledem k rozsahu i tématu možná až překvapivě čtivou. Přes jisté nedostatky ve zpracování udrží pozornost čtenáře a myslím, že žádného nenechá chladným. Randové budete přitakávat nebo s ní v duchu polemizovat, jen málokdo ale asi zůstane lhostejný. Vtáhne vás do svého světa a je na každém, jak se s ním popasuje, i takhle by dobrá literatura jistě měla fungovat.

Ayn Randová: Atlasova vzpoura

vázaná, překlad Aleš Drobek, obálka Pavel Růt, počet stran 1100, cena 998 Kč

Související články:

Kniha, kterou budete milovat nebo nenávidět (ukázka)