Znáte Zaklínače? To je, troufám si tvrdit, v našich končinách poměrně hloupá otázka. Sapkowského knihy o zaklínači Geraltovi se dlouhá léta těší velké oblibě nejen v české SF/F komunitě, ale podařilo se mu proniknout i do povědomí běžných, mainstreamových čtenářů. Můj kamarád si koncem devadesátých let dělal soukromý průzkum oblíbenosti fantasy knížek mezi svými spolužáky na Fakultě sociálních věd v Praze a Sapkowski vyšel jako jednoznačný vítěz, předstihl i Tolkiena a Pratchetta. Zaklínač je prostě fenomén, který funguje i po letech – první povídková kniha vyšla česky v roce 1992, poslední část pětidílné Ságy o zaklínačovi, kterou autor navázal na povídky, vyšla v roce 2000, a přesto se čtenáři stále dožadují dotisků, knihy vyšly paralelně v brožované i v pevné vazbě a čas od času se některý z dílů prostě vyprodá a není, takový je o ně zájem. Nelze se proto divit, že když Sapkowski ohlásil návrat ke svému nejpopulárnějšímu hrdinovi, vzbudil tím velký rozruch. Pojďme se společně podívat, jak se s tím popasoval.

Román se odehrává v době povídek, tedy dlouho před Ságou. V úvodu Geralt zavítá do malého království Kerack, kde se velmi záhy semele několik věcí – krátce po vstupu do hlavního města je zaklínač na základě falešného obvinění zatčen a uvězněn, vzápětí je za něj kýmsi neznámým zaplacena kauce, ale po propuštění zaklínač zjišťuje, že mu mezitím byly ukradeny jeho meče, ocelový i stříbrný – zbraně nedocenitelné hodnoty, ostré a perfektně vyvážené, triumf kovářského umění, odznak zaklínačského povolání. Geralt je chce vypátrat stůj co stůj, proto se vypravuje za čarodějkou Lyttou Neyd, která ve městě žije a ze které se vyklube ona tajemná osoba, která dostala Geralta z vězení. Proč? Inu, samozřejmě má s Geraltem nějaké své záměry…

Příběh vám dál prozrazovat nebudu, ale ještě u něj zůstaneme v obecné rovině. Musím totiž říci, že základní zápletka – krádež mečů – mi přijde poměrně slabá. Z původních povídek a Ságy rozhodně nevíme o tom, že by zaklínač na konkrétní zbrani nějak lpěl a jak sám v tomto románu říká, mohl by si klidně zajet do Kaer Morhen, sídla zaklínačů, kde je rezervních mečů dost a dost – jen je to trochu z ruky a Vesemir by se mu smál. Nepopírám, že hrdost může být silnou motivací, ale přiznám se, že jsem čekal něco sofistikovanějšího. V románu se samozřejmě zdaleka neřeší jen meče – již jsem zmínil, že zaklínač je proti své vůli zapleten do čarodějnických intrik a úkladů. Tato rovina příběhu je zajímavější, protože, jak už víme z ostatních Sapkowského děl, čarodějové jsou vesměs sebrankou bezskrupulózních, přezíravých, do sebe zahleděných, neurotických parchantů, kterým jsou osudy obyčejných lidí lhostejné a nevidí v lidech nic víc než pokusné králíky. Zaklínačova přítomnost je pak jakýmsi katalyzátorem, díky kterému pod povrchem bublající skutečnosti vyhřeznou na denní světlo. Dějových linek postupně přibývá, ale jsou poněkud nesourodé a chvílemi to až působí dojmem, že autor napsal nejprve několik samostatných povídek, které potom jaksi napasoval dohromady.

Ve všech těchto liniích je navíc příběh značně standardní. Nedočkáme se žádného nečekaného zvratu, překvapivého odhalení, nového pohledu na známé skutečnosti nebo nějaké neotřelejší zápletky. Ani ostatní postavy, které v románu vystupují, nás ničím nepřekvapí: máme tu krásnou, tajemnou  a také náruživou čarodějku, bezstarostného Marigolda, bodrého trpaslíka… to vše od Sapkowského známe a v zásadě i očekáváme, ale přesto mě mrzí, že se autor tak úzkostlivě drží toho, co se mu v minulosti osvědčilo, aniž by to v tomto románu nějak rozvinul či pozměnil, případně přišel s něčím úplně novým. Tempo románu je přitom svižné, nenarazíme na žádná vysloveně hluchá místa. Souboje jsou stále poutavě napsané, ale trochu jim chybí drama – prakticky nikdy není pochyb o tom, že Geralt má díky své rychlosti a šermířskému umění navrch; tím nechci říci, že se všech soubojů vyjde nutně vždy vítězně (a samozřejmě tušíme, vzhledem k časovému zasazení, že Geralt těžko může dojít podstatnější tělesné úhony), ale myslím, že by se dalo dosáhnout mnohem většího pocitu ohrožení, než jaké Sapkowski pro svého hrdinu připravil.

Lze tedy konstatovat, že Andrzej Sapkowski se ve svém novém zaklínačském románu vrací ke kořenům. Vrací se k motivům a atmosféře některých původních povídek, kdy jsme Geralta znali jako chladnokrevného profesionála, nelidsky rychlého a zkušeného zabijáka nestvůr, který začíná tušit, že v životě jde o víc. Ale to něco víc jsme dostali v Sáze, kde jsme, díky mezní situaci, ve které se zaklínač i jeho svět ocitli, měli možnost vidět, jak skvělým mužem Geralt ve skutečnosti je; že chápe existenci důležitějších věcí, než je zaklínačský kodex a neutralita. A z tohoto pohledu je nový román bohužel krokem zpět. Rezignuje na velké ambice a vystačí si s poutavým, zábavným, ale poněkud obyčejným dobrodružstvím. Řekl bych, že takovýchto děl by Sapkowski mohl napsat ještě mnoho; děl, která zaklínačský svět rozšiřují, ale neobohacují. Z různých náznaků v románu mám přitom pocit, že autor ještě stále má na víc a bylo by předčasné lámat nad ním hůl. Budu moc rád, když bude psát dál a budu ještě raději, když se odváží trochu natáhnout krok – to aby ten svůj stín ještě jednou překročil.

Andrzej Sapkowski: Zaklínač – Bouřková sezóna

brožovaná, překlad Stanislav Komárek, obálka Michal Ivan, 

ilustrace Jana Komárková, 368 stran, 279 Kč

Doporučené články:

Tahle Bouřková sezóna vás nemine! (ukázka)

P.S. Mám pro vás trochu nečekané doporučení, ačkoli lze opět předpokládat, že většina z vás danou věc dobře zná – chcete-li prožít poutavý, dramatický a přitom i myšlenkově bohatý příběh s Geraltem v hlavní roli, zahrajte si počítačová RPG Zaklínač od polského studia CDProjekt. Hry vyšly dvě, třetí části se snad dočkáme v roce 2015, a zejména první díl má výborný, propracovaný příběh s fantastickou pointou, který rozhodně ctí ducha toho nejlepšího, co nám Andrzej Sapkowski ve svých literárních dílech kdy nabídl.