Američanka Becky Chambersová patří k výrazným novým tvářím současné podoby science fiction a v českém překladu se s ní můžeme seznámit díky nakladatelství Host. Její Dlouhá cesta na malou rozzlobenou planetu pracuje s klasickými žánrovými motivy, ovšem nahlíží na ně z nezvyklého, respektive spíše neočekávaného úhlu. Román původně vydaný v roce 2015 vypráví o kosmické lodi zaměřené na takzvané tunelování, což je způsob hloubení jakýchsi zkratek v hvězdném prostoru. Ve světě příběhu je to jediná známá cesta, kterou lze překonat dlouhé vzdálenosti mezi světy. Tuneláři vytváří ukotvené průchody mezi vrstvami vesmíru a ty tak následně slouží ostatním typům kosmických lodí jako skutečná obdoba tunelů, umožňujících překonat časovou propast, kterou by si vyžádalo běžné vesmírné cestování…

Universum románu je zabydlené řadou sapientních, tedy člověku alespoň vzdáleně podobných druhů. Jedním z nich jsou Sianaté, tajemná rasa obdařená cizopasným virem, umožňujícím orientaci v mezivrstvách vesmíru. Každá tunelářská loď tedy musí mít jednoho zástupce této rasy jako navigátora, nicméně i se Sianatem na palubě jde o poněkud riskantní dobrodružství, nehoda během vytváření tunelu není nikdy vyloučena. Chambersová se věnuje právě jedné takové lodi, Poutníkovi, jehož nevelká posádka tvoří protagonisty příběhu.

O „lidech“ na dlouhé cestě vesmírnou prázdnotou…

V čele stojí pacifistický kapitán a majitel lodi Ashby Santoso, přistupující ke svým zaměstnancům s až otcovskou laskavostí. Své podřízené skutečně vnímá jako rodinu a jeho postoj ovlivňuje veškerou atmosféru na lodi. Dalším členem posádky, kromě zmíněného Sianata jménem Ohan, je pilotka Sissix, zástupkyně Aandrisků, rasy připomínající ještěry. Dále osazenstvo paluby čítá Šéfdoktora, pocházejícího z téměř zcela vyhynulého plemena Grumů, a tři Lidi, dvojici rozpustilých techniků Jenkse a Kizzy spolu s nesnášenlivým odborníkem na řasy Corbinem. Zapomenout ovšem nesmíme ani na nehmotnou, leč neúnavně aktivní lodní umělou inteligenci Lovelace, familiárně oslovovanou jako Lovey.

Do této sestavy přichází v samotném úvodu nový lidský člen posádky, Rosemary Harperová najatá Ashbym jako účetní. Právě toto povolání totiž v paletě palubních zaměstnání chybělo k tomu, aby Poutník postoupil do vyšší kategorie tunelářských lodí a mohl se tak ucházet o lukrativnější zakázky přidělované Galaktickým společenstvím, správcem svazu složeného z mnoha ras. Na základě personální akvizice přijme Ashby výzvu vyhloubit tunel u světa Hedra Ka, jenž je právě tou malou rozzlobenou planetou, ke které vede titulní dlouhá cesta. Zakázka je pro posádku velkou šancí skutečně stvrdit postup do vyšší tunelářské ligy, zároveň je také nemalou zatěžkávací zkouškou pro jednotlivé členy týmu a jejich vzájemné vztahy – dlouhotrvající pouť je vystaví mnohému napětí.

A právě charaktery „poutníků“ stojí ve středu autorčina zájmu a představují nosnou osu románu. Je to chování postav, okolo kterého se vše točí, nikoliv jiné kudrlinky typické pro vesmírná dobrodružství. Popisovat román jako space operu tak může být poměrně zavádějící, Chambersová využívá vesmír Galaktického společenství pouze jako kulisu, která zůstává stejná na začátku i na konci příběhu. Mění se pouze mikrosvět osádky Poutníka, ten velký svět venku zůstává vůči aktérům lhostejný a jejich činností nedotčený. To je až protikladné vůči románům od autorů jako například Reynolds nebo Asher, na stránkách Dlouhé cesty na rozzlobenou malou planetu se totiž žádných epických bitev ani intergalaktických konfliktů nedočkáme.  Čeká nás naopak řada malých vztahových dramat týkajících se těch několika málo osob, obývajících palubu Poutníka.

To je samozřejmě výsostné rozhodnutí každého autora a je naprosto v pořádku, pokud se Chambersová rozhodla jít tímto směrem i v prostředí kosmických lodí, kde jsou přece jen očekávány spíše akčněji pojaté příběhy. Autorka si vykolíkovala vlastní hřiště a evidentně potěšila řadu čtenářů, čekajících na podobný typ vyprávění, důkazem jsou nadšené ohlasy i nominace na některé žánrové ceny. Přesto i zde trochu mate tělem, tentokrát ovšem spíše proti prospěchu věci…

Každý z posádky má své tajemství…

Anotace slibuje studii členů posádky, z nichž každý má nějaké tajemství, které postupně vyplouvá na povrch. Příběh v tomto duchu skutečně začíná, Rosemary od počátku skrývá skutečný důvod svého nástupu k posádce lodi, i ostatní souputníci si sebou nesou větší či menší břímě minulosti. Na různá konfliktní dramata je tak zaděláno, bohužel je však autorka nechá zpravidla vyšumět až příliš snadno. A že by bylo o čem psát, od počátku cítíme napětí mezi Corbinem a ostatními kolegy, v případě Sissix navíc okořeněném algologovým viditelným rasismem. Kapitán skrývá vztah s vesmírnou kurýrkou Pei, příslušnicí rasy Auelonů, odkázaný na krátká hotelová setkání umožněná nabitým harmonogramem obou vesmířanů. Technik Jenks, zakrslík odmítající genovou úpravu svého stavu, zase miluje lodní umělou inteligenci Lovey a plánuje pro ni pořídit nelegální tělo z masa a kostí, nějaký vnitřní konflikt zkrátka nesou všichni obyvatelé Poutníka.

Dlouhá cesta je pak ideálním semeništěm pro vzájemnou interakci směřující k psychologickému dusnu, z mého pohledu bohužel však Chambersová trochu rezignuje i na tuto možnou cestu vývoje románu. Píše totiž výrazně mírumilovně, což předznamenává už zákaz zbraní na palubě, vyžadovaný kapitánem Ashbym. Konflikty tak sice eskalují, ale prakticky vždy až příliš měkce. Ať už je to vcelku brzy prozrazený důvod, který Rosemary přivedl na loď, nebo vývoj Corbinovy postavy, další z bodů příběhu, který nutně vede ke střetu, žádné drama se vlastně nekoná a vše proběhne až příliš bezbolestně. Autorka suverénně opouští žánr space opery, ovšem někdy sklouzává až k opeře mýdlové, což je škoda. Potenciál skvěle napsaných individualit tak zůstává trošku nevyužitý, vše je možná až příliš uhlazené.

Dlouhá cesta na malou rozzlobenou planetu je tak především románem o přátelství a také o rodině, protože co jiného všichni na palubě mohou být. Vlastně až příliš dokonalý kapitán Ashby nikdy nesestoupí z otcovského piedestalu moudrého vládce, svá pacifistická stanoviska nepřehodnotí ani poté, co je loď přepadena a on odnese tuto událost ranou do zubů. Konečně i tato epizodka je krásným důkazem světa podle Chambersové, ve kterém prakticky neexistují zlí jedinci a všechna nedorozumění jsou důsledkem chybné komunikace. Možná je to svět až příliš přeslazený na to, aby mohl být skutečně reálný, nicméně dávat čtenářům naději je vždycky záslužnější a často i obtížnější, než jim ji brát. Tohoto úkolu se Becky Chambersová zhostila skvěle, uvidíme, co přinese román A Closed and Common Orbit, pokračování série Poutník, nominované na snad nejprestižnější žánrovou cenu Hugo. České vydání Host plánuje na jaro 2018. Věřme, že se Chambersová dočká komerčního úspěchu i v našem prostředí.

Becky Chambersová:

Dlouhá cesta na malou, rozzlobenou planetu

vázaná, překlad Lucie Bregantová, 496 stran, 369 Kč

Související články:

Poutníkova dlouhá cesta vesmírem… (ukázka)