V těchto dnech už víme, že vloni publikovaný román Chiny Miévilla sice nezískal Cenu Arthura C. Clarka ani Cenu Britské asociace SF, na které byl nominován, ovšem do konce měsíce může ještě proměnit nominaci na Nebulu a na přelomu srpna a září má šanci získat Huga, nemluvě o červnovém vyhlašování cen Locus… Člověka pomalu napadne, kam všechna ta ocenění, která za svou dosavadní kariéru nasbíral, Miéville asi ukládá. Ambasadov vyšel nyní i u nás u nakladatelství Laser-books a v tradičním překladu Milana Žáčka, který převádí jeho knihy do češtiny už od prvního románu ediční řady New weird (a který se za svoji práci stejně tak pravidelně objevuje v nominacích na ceny domácí). Tentokrát čtenáře čeká cesta do nejzapadlejšího kouta vesmíru, hraniční výspy ještě obývané lidmi. Do unikátního světa, velmi odlišného od všeho, co se běžně ve fantastické literatuře objevuje.

Avice žije v Ambasadově, kolonii na planetě jménem Arieka. Už jako dítě se dostala do blízkého kontaktu s původními obyvateli, Hostiteli, kteří žijí s lidmi přes všechny těžkosti ve vzájemné toleranci a spolupráci. Nesnáze pocházejí hlavně z nemožnosti běžné komunikace, protože Ariekané se dorozumívají jazykem, který nejsou lidé schopni i jen fyzicky reprodukovat. Existuje však úzká skupina výjimečných osob, která to za cenu ústupků vůči lidské přirozenosti dokáže. Tito ambasadoři se stávají prostředníky mezi obyvateli města a druhou stranou. Ale i na první pohled nevýznamná místa jako je Ambasadov se stávají středem zájmů politiků a intrikářů. Avice vypráví příběh dramatického přerodu, který změní veškerý život na planetě.

Miéville znovu potvrdil, že pro něj není problém opustit pevné vody, do kterých byly zasazeny jeho nejznámější knihy Nádraží Perdido a Jizva. V tomto díle jde o svrchovanou sci-fi zabalenou v nápadité lingvistické zápletce. Začátek románu trochu připomíná labyrint přeplněný nepochopitelnými pojmy a bytostmi. Stejně jako hrdinové pronikají do jazyka svých mimozemských sousedů, tak i čtenář pomalu skládá slova, aby mu časem dávala smysl. Autor opět ohromuje tím, do jak dalekých koutů se umí rozběhnout jeho imaginace. Nad množstvím nápadů a námětů se klenou jako dva oblouky zásadní témata knihy – dualita a jazyk, které jsou ve skutečnosti hlavními „hrdiny“.

Anglicky mluvící čtenář si krátce po uvedení románu může vybírat z různých vydání.

Ambasadov drží pohromadě jako pečlivě promyšlená a prokomponovaná nauka. I tak má ale mínusy, které se mohou zdát v porovnání s masou celého románu minimální, ale zcela jistě je v jejich silách některé čtenáře odradit. Už několikrát se Miévillovi stalo, že se jeho postavy zdají být pouhými šachovými figurkami, které ve svých rolích slouží jen k demonstraci intelektu a kombinačních schopností autora. Vybral si úhel pohledu Avice, která je taková nijaká – nic nechce, nic nedělá, jen tak přežívá – a po velkou část knihy si k ní čtenář těžko může vybudovat bližší vztah. Dalším zapeklitým místem románu je část obětována velmi volnému vypravování, při kterém autor skáče mezi časem „před“ a „za“ zásadní události, spouštěče dramatického děje. Kdo nedává pozor, může se velice snadno ztratit. Ambasadov je gejzírem postav, myšlenek a věcí. Mozkové závity se vrtí a autor nadhazuje tolik motivů, že by se to dalo označit za bezbřehé plýtvání. Rozhodně nejde o knihu, která by nevyžadovala alespoň trochu snažení ze strany čtenáře. I to je důkazem, že se Miévillemu podařilo napsat další originální a velmi specifický román.

Nelze nezmínit také obálku českého vydání, jejímž autorem je opět Edward Miller a o které se tu na stránkách XB-1 vehementně hlasovalo. Zachovává modro-oranžovou barevnost, na níž si čtenáři edice New weird zvykli a rozpoznají ji na první pohled na knihkupeckém regálu. Na zadní straně obálky se pak skví několik doporučujících citací, mezi nimi i slova Riche Hortona, který však nepovažuje Ambasadov za autorův nejlepší román (toto prvenství podle něj drží Město & město). Autor této recenze si však dovolí, se vší úctou, nesouhlasit.