Také jste viděli filmového Pána prstenů a dnes už si nedokážete vybavit Boromira bez tváře Seana Beana a skřety s normálními nosy? Pak možná odhadnete, jakou katastrofou může být trilogie pro fantasy výtvarníka. Nemá to nic společného s kvalitou snímků, ale s tím, jak pracuje náš mozek. I americký malíř Justin Gerard zjistil, že po zhlédnutí filmů jeho původní představy, na jejichž převedení na plátno se roky chystal, zmizely. Nic nebylo platné, že se režisérova koncepce dost lišila od jeho, filmoví hrdinové už v Gerardově hlavě nahradili ty literární. Proto když zjistil, že Peter Jackson připravuje Hobita, neotálel a vrhnul se na jeho zpracování, aby se mu nepřihodilo něco podobného.

Cyklus obrazů k Hobitovi dokončil v roce 2010 a nyní na něj navazuje ilustracemi k Silmarillionu. Předpokládá, že na řadu přijde i Pán prstenů, k tomu ale potřebuje dostatečný časový odstup, aby zažraná filmová podoba trošku vybledla. Knihy J. R. R. Tolkiena pro něj mají vůbec zvláštní význam, především příběh Bilba. Ten skutečně miluje pro jeho odlehčenou pohádkovost a kouzlo osobnosti hlavního hrdiny, který nahrazuje chladnou objektivitu epických bitev šarmem subjektivního vyprávění. Gerard věří, že ho Tolkien ovlivnil i jako člověka. Nejen lidskými hodnotami, které ve svých knihách prezentuje, ale i třeba chutí po dobrodružství, s níž se hobiti vydali vstříc neznámému světu (sám potřebu nepohodlí a odpojení od denní rutiny realizuje dlouhými treky v přírodě s pouhým základním vybavením).

Gerard byl do roku 2011 součástí Portland Studios, tedy sdružení přátel, které se podobalo agentuře zaměřené na ilustraci a animaci pro knihy, počítačové hry i pro soukromé zakázky. Toto malé studio se však rozpadlo a každý ze členů se vydal svoji cestou. Vloni se Gerard usadil, oženil se a společně s manželkou Annie Stegg, také malířkou, vedou soukromou galerii. Zatímco dál pracuje pro vydavatele knih (jmenujme alespoň Beowulfa od Michelle Szobodové, romány R. C. Sproula, nebo původní sérii knížek pro děti Jak vycvičit draka) a počítačových her, snaží se také najít více času pro obrazy, které vytváří jen pro sebe, či pro tematické výstavy. Velkou inspiraci nachází u starých vlámských mistrů, ale i u současných výtvarníků. Podle něj by ilustrátor měl umět především vyprávět a za fenomén v této oblasti považuje Paula Bonnera, kterému se podobá i stylem. Bonner si dokáže diváka vést přesně tak, jak potřebuje, aby v postupných logických krocích rozkrýval detaily příběhu. A když se rozhodne úplně stejné motivy použít znovu, dokáže z nich vykřesat zcela odlišný obraz.

Jaké má Gerard plány a přání? Tak především by rád zkusil dotáhnout do konce některý z textů, které doposud napsal. Spojení vlastního příběhu a ilustrací je pro něj mezníkem, jejž by chtěl brzy zdolat. Netají se ani tím, že vyrostl na počítačových hrách a že by se na tomto poli rád uplatnil víc, protože ho fascinují imaginární světy, které dokážou člověka pohltit a přenést do jiné reality. Gerard už dnes dosahuje obdivuhodné variability v používání různých médií – zatímco pro komerční zakázky většinou volí digitální cestu, u osobních projektů dává vždy přednost klasickým technikám. Proto je jeho možná největším soukromým přáním prohloubit znalosti malby olejovými barvami a udělat si tak radost hlavně sám sobě.