V budoucnosti se lidstvo kromě vesmírných cest a vcelku přátelských svazků s mimozemšťany věnuje i zušlechťování vlastního genofondu. Existují tak buď původní lidé alias naturálové, nebo speciálové, kterým byly určité vlastnosti potlačeny a jiné naopak zesíleny. Takovým speciálem je i Alex, mistr-pilot, disponující talentem ovládat vesmírnou loď, avšak oproti tomu ochuzen o jedinečnou esenci, která by mu však z praktických důvodů při výkonu služby překážela – schopnost milovat. Alex Romanov se po vážné nehodě a takřka bez financí zotavuje na nepříliš atraktivní planetě Rtuťný Donec, kde potkává Kim Ocharovou, jež se se právě nachází v nejchoulostivějším období – před proměnou. Pilot se jí ujme a během její metamorfózy zjistí, že dívka má u sebe vzácný náklad – obrovský gelový krystal. Je snad Kim zlodějka? Kdoví, Alex má důležitější starosti, musí si najít práci a najmout posádku, což se mu sice záhy podaří, nicméně jeho první zákazníci nejsou zrovna obyčejní turisté a za jejich plánovanou poutí je něco víc, než pouhá zvídavá návštěva osídlených planet…

Genom je rozdělen do tří operonů, každý o pěti kapitolách. První se soustředí na seznamování Alexe s Kim na Rtuťném Donci. Úvodní pasáž je překvapivě nejakčnější z celého románu, poté už je čtenář nucen se vypořádat se záplavou dialogů. Sám Alex je dostatečně sympatický, zodpovědný muž, ideální kapitán vesmírné lodi, který si i přes počáteční obtíže získá respekt posádky a i jeho pozdější emocionální výkyvy či úvahy jsou pochopitelné a nevyznívají nijak nemístně. Jen autor se v nich občas až moc dlouho rýpe, místo aby děj popoháněl vpřed.

Druhý a třetí operon stojí i padají na rozkošatělých, mnohastránkových rozhovorech, které jsou bezesporu zajímavé, čtenář si díky nim dokáže snadno vybrat, koho si oblíbit a koho ne. Lukjaněnko navíc dokázal vystavět vynikající a především funkční universum, které čtenář postupně poznává prostřednictvím rozhovorů kapitána s posádkou i cestujícími či v původu a předsudcích jednotlivých postav. Nechybí ani nemalé množství zajímavých detailů, mechanikou ovládání lodi počínaje a rozmanitostí navštívených planet či zvyků mimozemských pasažérů konče. Použít podobnou strategii někdo méně schopný než Lukjaněnko, stal by se z textu povrchní blábol. Ovšem přestože dialogy odsýpají, jen jedna drobnější nehoda na kvalitní SF jednoduše nestačí…

Ačkoli znovu značně upovídaný, nejzábavnější se z celé knihy nakonec jeví operon třetí, kdy se na Alexovu loď dostane vyšetřovatel, jenž se až fanaticky ztotožňuje se Sherlockem Holmesem, jen je vybaven několika zvláštními vlastnostmi navíc, aby vyšetřil hrůzný zločin, ke kterému došlo. Tehdy se utahané scífko přelévá do ryzí detektivky, v níž jsou všichni podezřelí a čtenář nevypátrá zločince dříve, než detektiv. Drobné střípky informací, které se tu a tam trousily mezi řečí v předchozích částech, nabývají právě díky pátrání detektiva na významu a nejen Alexe, ale i ostatní členy posádky ukazují ve zcela novém, leckdy krajně nelichotivém světle. Napětí graduje rovněž díky faktu, že dopadení pachatele má význam doslova pro celé lidstvo.

Těžko říct, o co se autor v románu primárně pokoušel. Pokud o dobrodružnou space operu, pak zde najdeme příliš málo akčních scén a naopak nadměrnou porci dialogů. Pokud o vědeckofantastickou detektivku, pak uspěl pouze v závěrečné části, která čtenáře nekompromisně tlačí k rozuzlení. Vyjít třetí část v upravené podobě samostatně, byla by z ní skvělá a hutná novela. Takhle vše zůstalo na půl cesty a najde se patrně jen hrstka čtenářů, kterým bude podobný kříženec plně vyhovovat.

Sergej Lukjaněnko: Genom

vázaná, překlad Eva Bůžková a Pavel Weigel, 352 stran, 279 Kč

Související odkazy:

Dětská, nikoliv dětinská space opera (recenze)