Ocenění

Nalezenci černého románu: Miroslav Pech

Autor | Aktuality | Středa 2 Leden 2019 10.45

Vítejte u pátého dílu seriálu, který přináší zprávy z oblasti domácího literárního hororu. Mnozí tvrdí, že žánr hrůzy je v rámci fantastiky jakýmsi opomíjeným bratříčkem, další k tomu ještě přidávají, že u nás moc nevychází, a když už, tak jen ten překladový. Osobně si nemyslím, že situace je až tak strašidelná, jak se mnohým zdá, nicméně je jasné, že k ideálnímu stavu má rovněž daleko. Jednodušší je samozřejmě nad stavem věcí lkát, ale přijde mi, že lepší bude s tím něco udělat. Tak se zrodila idea Nalezenců černého románu, série článků, v nichž bude nejprve formou krátké recenze představeno dílo, které v poslední době vzešlo z temné líhně, dále přiložen medailonek autora a na závěr bude položeno i několik otázek. Dámy a pánové, fanoušci literárního hororu, jako pátý bude z komnaty strachu a hrůzy na denní světlo, které nemusí každému dělat dobře, vynesen mladý autor Miroslav Pech, jenž nedávno vzbudil rozruch svým románem Mainstream (2018).

Pech-Mainstream-obalka

Komorní drama o temných stránkách duše

Miroslav Pech se pro čtenáře hororu vyloupl jakoby odnikud a dle dosavadních ohlasů rozčeřil románem Mainstream stojaté vody plné strachu a krve. Ale vlastně to tak není, neboť autor se na literárním poli pohybuje už pár let. Jenže i když se vyjadřuje ve smyslu, že je horor jeho krevní skupina, tak jeho dosavadní tvůrčí počiny jdou mimo žánr. Z pohledu fanouška hororu se však dá s nadhledem říct, že vše zlé je k něčemu dobré, neboť Miroslav Pech se jednoduše vypsal jinde. A je to znát. V knize se nedočkáte začátečnických prohřešků, naopak vše včetně formy, zápletky, dialogů, myšlenkových pochodů hlavních postav, dávkování napětí atd. šlape na výbornou. Mainstream je čtivý, pohlcující a gradující. Alespoň co se samotného románu týče, neboť v knize nalezneme jako bonus i šest samostatných povídek.

Hlavní postavy románu jsou dvě. Ona a on. Muž a žena. Současný mladý pár – Matěj a Klára. Mají spolu dvouměsíční dítě a mají se rádi. Nebo spíš měli. Neboť děj začíná ve chvíli, kdy Matějovi někdo pošle odkaz na velmi choulostivé stránky. Koho na nich objeví, asi nemusím napovídat. Popravdě, jak byste se v takové situaci zachovali vy? Ještě včera jste doma měli ženu, kterou jste bezmezně zbožňovali, a dnes máte doma couru, jejíž ohanbí viděl na síti snad celý svět. Asi se není vůbec co divit, že první část knihy vyprávěná z pozice Matěje nese název Ponížený muž. Se vzniklou situací se musí Matěj někde uvnitř poprat – každý den, každou hodinu, každičkou minutu svého života, jenž se bez varování zhroutil jako domeček z karet. A Pech umí tento ukrutný vnitřní boj podat opravdu dobře. Poznáme i Matějovu partnerku Kláru, i když jen z manželova pohledu. I jí je ovšem potřeba hrábnout do duše, uvidět jaká je doopravdy a čím si musela v životě projít. O tom je druhá část knihy nazvaná Dívka s číslem 147.

Mainstream je psán v krátkých větách a poněkud odosobnělým stylem. Může chvíli trvat, než si na to zvyknete, ale příběh má od začátku sílu vtáhnout do děje a pohltit. Zprvu má mnohem blíž k psychologickému dramatu než k hororu. Pohrává si, budí emoce. Podstatné věci se dozvídáme průběžně a po celou dobu si můžeme vytvářet názor na obě hlavní postavy. Na charaktery i minulost, jež je formovala. Tím autor navozuje pořádně tíživou atmosféru a postupně buduje napětí. Od začátku víme, že se na konci stane něco hrůzného, že vnitřní běsi vystoupí na povrch, aby vyvolali finální peklo. A musím podotknout, že ani v tomto ohledu Pech nezklamal. Přes všechen hyenizmus a zvěrstva v závěru knihy si myslím, že se jedná především o psychologicky laděný kousek, pyšnící se nadprůměrnou atmosférou.

Čtenář dostane návdavkem ještě šest povídek, jejichž kvalita je kolísavá a všechny stojí oproti románu v pomyslné druhé linii. Hned úvodní Věc ukrytá mezi stříbrnými vlákny je rovněž psychologicky chorobné drama, ale pokud ho čtete po předchozím textu, funguje minimálně. Mašina! je přímočará „úchylárna“ s tušeným, ale ne moc vypointovaným koncem. Následující démonická Verunka s lehkostí převyšuje předchozí povídky. Demolice má slušný new weird nádech, koneckonců se v ní vzbouří umírající dům. Podobně je na tom i Pedro Álvarez. Celebrita. s neotřelým motivem a nevyužitým potenciálem. Závěrečná Více životů je sladkou hororovou třešničkou na stylově i kvalitativně nevyváženém povídkovém dortu. Po vzoru mnoha postav z knihy se nám tak dostane poněkud rozdvojené osobnosti – Miroslava Pecha autora románu a Miroslava Pecha povídkáře. Ten první je v optice knihy mnohem výraznějším tvůrcem. Jsem zvědav na další autorovy počiny spadající do hororového žánru, protože Mainstreamem se dostal nejen do povědomí, ale také pod drobnohled.

Miroslav Pech foto

Miroslav Pech (*1986)

Dále je autorem povídkových knih Napíšu Pavle (Petr Štengl, 2013), Ohromně vtipná videa (Petr Štengl, 2014) a Američané jedí kaktusy (Protimluv, 2017). Jeho román Cobainovi žáci (Argo, 2017) zaznamenal širší zájem čtenářů i médií a krátce po vydání byl přeložen do polštiny. Minulý rok Argo vydalo novelu Otec u porodu. Próza Mainstream vyšla loni na jaře v polském nakladatelství Stara Szkoła, českého vydání se ujalo nakladatelství Carcosa a román doplnilo šesti Pechovými povídkami. Pech publikuje i časopisecky a s jeho kratšími pracemi se měli možnost seznámit čtenáři ze Slovinska, Běloruska a Rakouska. Podílí se na literární příloze TRASH, kterou nárazově vydává českobudějovický časopis Milk & Honey.

Jak se stalo, že tvůj román vyšel nejprve v sousedním Polsku a až na základě ohlasů u nás? Nabízel jsi jej před polským vydáním tuzemským nakladatelům, a pokud ano, jaké byly jejich reakce?

V nakladatelství Stara Szkoła mi vyšla kniha Cobainovi žáci a když se Mirek Smigielski ptal, jestli mám i nějaké jiné rukopisy, poslal jsem mu Mainstream. Mirkovi se líbil a na jaře loňského roku ho vydal. Mainstream u nás nevyšel na základě polských ohlasů, už předtím jsem se o něm bavil se dvěma českými nakladateli, kteří měli zájem, akorát Mirek byl rychlejší.

Nakonec ti Mainstream u nás vydalo nakladatelství Carcosa, které se specializuje na hororový žánr, jak jste se ke vzájemné spolupráci dobrali a jak jsi spokojen s jejich prací? Porovnej přístup obou vydavatelů (polského a českého) z tvého autorského pohledu.

Když jsem se dozvěděl, že u nás vzniklo hororové nakladatelství, byl jsem nadšený. V té době zrovna Carcosa vydala Zjevení Cthulhu a chystala Strašidelnou vaginu. Říkal jsem si, že by bylo skvělé, kdyby můj první knižní horor vydala právě ona. Se spoluprací jsem spokojený, kniha se povedla, má parádní obálku. S Milanem Žáčkem jsme ohledně textu řešili jen redakci, s Mirkem redakci a překlad, mohlo by se tedy zdát, že práce na polském vydání byla obtížnější. Mirek je ale hodně schopný, šlo mu to od ruky, dokonce byl přede mnou v práci o dost napřed. Příprava textu nám zabrala sotva měsíc a konečný výsledek se mi také líbí. Baví mě, jak jsou ty dvě knihy na první pohled odlišné, ale přitom spolu souzní.

V české verzi je na konci knihy umístěno ještě šest povídek, byl to tvůj, nebo nakladatelův nápad? Z některých recenzí na Mainstream mi přišlo, že mnozí vnímají román jako stěžejní část, kdežto povídky jako jakousi „nutnou vatu určenou k většímu množství stran“. Jak se k tomu stavíš ty coby autor? A jaký ty sám vidíš rozdíl mezi vlastní románovou a povídkovou tvorbou?

Přidat povídky byl nápad manželů Žáčkových. Nějaké jsem měl, tak jsem jim je poslal. Ano, Mainstream je určitě stěžejní, ale nevzpomínám si na recenzi, ve které by se psalo o tom, že povídky jsou jen vata. Naopak, minimálně v jedné recenzi se psalo, že jsou lepší než titulní příběh. Jak se k tomu stavím? Jde o sedm samostatných příběhů v jedné knize, každý může zaujmout. Povídky píšu rád. Nejsou tak časově náročné – i když teď mám jednu, kterou jsem psal s přestávkami rok – a jako čtenář vím, že dobrá povídka může mnohdy zapůsobit víc, než román. Povídky bohužel žijí ve stínu románů, je to škoda.

Než jsi vydal Mainstream, už jsi na svém kontě pár knih měl. Co vím, tak to nejsou žánrové záležitosti, takže jak jsi se jako autor dostal k literárnímu hororu? Plánuješ se mu věnovat i nadále, nebo jsi prostě jen „odskočil jinam“? A nevnímáš to v celkovém kontextu tvé tvorby jako krok zpět (ve smyslu, že předtím byla tvá tvorba určena řekněme širším masám a nyní míříš na fanoušky, kteří jsou minoritním společenstvem)?

Horor mě bavil a psal jsem ho. Ale přirozeně mě zajímala i jiná literatura. Zpracovával jsem náměty, které s hororem neměly nic společného. No a časem se znovu ozvalo to noční škrábání pod postelí a najednou tu byl Mainstream. Jako krok zpět to určitě neberu. Žádná má předchozí kniha se nestala komerčním trhákem. Psalo se o nich, ale částka na mém účtu příliš nenarostla. A horor přece není žánrem pro úzký okruh příznivců. Vždyť jen poslední filmové zpracování románu To vydělalo ani nevím kolik stovek milionů dolarů. Horor má fanoušky po celém světě. Nebaví mě to bolestínské frfňání, jaká je to u nás s hororem bída. Stěžovat si umí každý, je to přece tak jednoduché. Přitom by to možná chtělo jen trochu víc snahy.

Chvíli po Mainstreamu vyšla u Arga tvá novela Otec u porodu. O čem je a nepoukazuje to vzhledem k předchozí otázce na tvou řekněme žánrovou neukotvenost? Jak se třeba coby čtenář díváš na autory, kteří se pokouší v každé nové knize o jiný žánr, styl? Nemůže to být v konečném důsledku pro spisovatele řekněme kontraproduktivní (ve smyslu, že čtenář nikdy dopředu neví, co může očekávat)?

Je o chlápkovi, který čeká na narození svého prvního potomka. Řekněme tedy příběh ze života. Píšu, jak mi zobák narostl. Můžu teď vydat dvě hororové knihy a pak třeba Otce po porodu. Nevím, co bude za týden, natož na pět let, třeba přestanu psát úplně a vrátím se k tomu až ve stáří. Dám dohromady něco jako Cobainovi důchodci, nebo horor o zombie androidech. O autorech, kteří přeskakují mezi žánry, jsem v tomhle kontextu nikdy nepřemýšlel. Psaní by mělo být svobodné, pokud autor porno hororů vydá dětskou knihu (nebo naopak), nemám s tím nejmenší problém. Horší to můžou mít ti, kteří se psaním knih živí, ale abych řekl pravdu, nikoho takového u nás osobně neznám.

Na čem aktuálně pracuješ a čeho se čtenáři mohou v nejbližší době dočkat?

Sem tam něco napíšu. Další knihu zatím neřeším.

Nalezenci černého románu: 

Jan Pavlas ♦ Václav Votruba ♦ Honza Vojtíšek

Boček – Zubík

786 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Žádné komentáře »

Zatím bez komentářů.

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.