V knihách Scotta Lynche o Lockem Lamorovi jsem si něčeho všimla. Nikdo nezachraňuje svět. Jistě, nejsou to první fantasy romány, ve kterých nikdo nezachraňuje svět, ale po Tolkienovi se to dlouho bralo jako samozřejmost, a kdybyste mi v určité době řekli o fantasy románu, kde nikdo nezachraňuje svět, divila bych se, jak by něco takového vůbec mohlo fungovat. Ve stínu Martinovy Písně ledu a ohně vznikla celá paleta fantasy sérií, které stavějí na jistém realismu a do jisté míry se od Martina odchylují. Jenže v Martinově Písni je svět bezpochyby vyvážený. Blíží se zima, a právě proto, že se blíží zima, proto, že nás čeká led a oheň, nás zajímají osudy všech těch rytířů, co nestydí kurvovat. Očekáváme, že série skončí velkolepým střetem, a když ne, bude to zklamání.  Ale Hra o trůny vychází od roku 1996 a Lži Lockeho Lamory vyšly v roce 2007. Ve fantasy se změnilo, co je v sázce, a přestože tu vždycky byly fantasy romány, ve kterých se hrálo o menší věci (člověku se nutně musí vybavit Swordspoint od Ellen Kushnerové z roku 1987 a velmi zajímavý přerod je vidět v sérii Zeměmoří), jednalo se spíše o výjimky, a to už podle mě neplatí.

Kde se vůbec vzalo zachraňování světa? Neznáme ho z pohádek, tam jde většinou o osobní přežití nebo osobní štěstí, nanejvýš o půlku království. Neznáme ho ani ze série Lud-in-the-Mist (1926) od Hope Mirrleesové, ani od Lorda Dunsanyho, George Macdonalda či E. Nesbitové, u těch byly v sázce stejné věci jako v pohádkách, a totéž platí i pro autory fantasy literatury pro děti, kteří psali ve viktoriánském období a na počátku dvacátého století, i pro Hobita, kde běží jen o kousek divočiny kolem Dolu – a nepřipomínejte mi, jak se o tom v Nedokončených příbězích vyjádřil Gandalf v Gondoru, protože něco takového Tolkien v roce 1938 určitě nezamýšlel. Zachraňování světa proniklo do fantasy s Pánem prstenů a Tolkien k němu dospěl pokřesťanštěním Ragnaröku. Podle severské mytologie má dojít ke zničení světa, a hotovo. Je to prostě nevyhnutelné. Existují i verze, ve kterých hrstka Thórových synů přežije a dočká se nového světa, ale tenhle svět, který milujeme a na kterém nám záleží, v každém případě skončí, dojde k bitvě a zkáze a mrtví hrdinové povstanou, aby bojovali po boku bohů a opět padli, a pak bude po všem. Není vyhnutí. Pořád se to blíží. Tolkien při psaní Pána prstenů využil stejný konec všeho – kdyby Sauron vyhrál, nezůstal by na světě dokonce ani nikdo, kdo by zpíval písně nebo vyprávěl příběhy. Tolkienovo pokřesťanštění tohoto hluboce pohanského mýtu spočívá v konečném vítězství dobra, jehož je dosaženo ne díky vůli (natožpak schopnostem) hrdinů, ale díky jejich ctnostem. Uplatnění eukatastrofy byl velice originální krok.

Dalo by se namítnout, že v šedesátých letech měl Pán prstenů takový úspěch mimo jiné proto, že čtenáři pochopili, že lidstvo poprvé opravdu může přivodit zkázu skutečného světa. Tak vysoké byly sázky. Řekla bych, že z Tolkienových příběhů o Silmarilech a konci Druhého věku je celkem jasné, že to tak nemyslel – že podle něj je hloupost přirovnávat nejen Prsten k atomové bombě, ale i potenciální zničení Středozemě Sauronem k nukleárnímu holokaustu. Podle mě je to jedna z věcí, díky nimž byl Pán prstenů během studené války tak lákavý, a domnívám se, že přispěla k tomu, že se tato část příběhu – kdy je v sázce celý svět – stala nedílnou součástí posttolkienovské fantasy. Dokonce i odnož fantasy, která přišla s Fritzem Leiberem a jeho následovníky, se věnovala osudu celého světa. Obzvláště je to rozeznatelné u Moorcocka. Mohli bychom argumentovat tím, že fantasy ovlivnil konec studené války a následné komplikace a že právě proto teď vychází tolik městské fantasy a paranormálních romancí (v nichž často bývá naznačována existence fantastických spiknutí ohledně vlády nad světem) a tolik fantasy se sekundárními světy, kde se bojuje o menší věci. Stejně tak se dá tvrdit, že lidi už nebaví číst o záchraně světa, když je tak předvídatelná a neodvratná, když se z ní stalo klišé, a chtějí od fantasy něco jiného.

Záchrana světa taky zrovna nenahrává pokračováním. Musí se proměnit ve vlastně svět nezachránili nebo zatraceně, svět je potřeba zachránit znova, popřípadě ta velká hrozba nebyla nic ve srovnání s touhle novou velkou hrozbou nebo teď je potřeba zachránit celý vesmír. Mám-li určit, kdy k této změně došlo, řekla bych, že s Krví a jedem (1995) od Robin Hobbové, což byl nesmírně úspěšný a vlivný fantasy román, ve kterém nešlo o záchranu světa. Nicméně si myslím, že bez záchrany světa nastává problém. Zpravidla se nic neděje, když se jedná o fantasy na úrovni království. Kostra příběhu zůstává stejná a hrdinové zachrání království. Totéž platí i pro většinu převyprávěných pohádek. Ty už mívají svou kostru a spisovatelé, kteří je převypravují, se jí obvykle drží a pouze dodávají psychologickou realističnost. Problém nastává u autorů, kteří do fantasy světů zasazují jiné příběhy – jako je tomu u Lží Lockeho Lamory a série Doctrine of Labyrinths od Sarah Monetteové či Sharing Knife od Lois McMaster Bujoldové. Tady se s kostrou příběhu děje něco zvláštního – svět jako by už kvůli zasazení do fantasy kulis toužil po záchraně a osobní příběh se z toho vymanil. Skvělou ukázkou je Tehanu od Ursuly K. Le Guinové, kde to autorku očividně táhlo dvěma různými směry.

Fantasy se odlišuje od ostatních žánrů přítomností magie. Jakmile autor zapojí magii, nutně se dostaví otázka, jak významnou hraje roli, jakému postavení se těší ti, kdo ji praktikují, a jak se to všechno promítá ve světě. Na těchto věcech si dává velice záležet Barbara Hamblyová, a proto ji řadím mezi své nejoblíbenější fantasy spisovatele. Daniel Abraham jde přímo k věci a zvládá to na výbornou. Rovnováhu, s níž pracuje v sérii Vysoké ceny, jsem si opravdu užívala. Přítomnost magie všechno mění. A příběh má vlastní váhu, a když píšete, je to, jako byste kouleli kámen, vždycky to jde snáz z kopce. Všimla jsem si, že když to u některých fantasy autorů jde s postavami z kopce, vynoří se zlí černokněžníci a záchrana světa, nebo alespoň království, a spisovatel se pokusí udělat z knihy zlodějnu, jakobínskou tragédii o pomstě nebo něco jiného. Rovnováha se ke konci často vychyluje a osobní závěr pak nemá tu správnou váhu. Jasně je to podle mého mínění vidět na The Sharing Knife: Beguilement, kde se fantasy zápletka vyřeší v první půlce knihy a druhá půlka staví na romantice. Na příkladu Bujoldové a Le Guinové vidíme, jak se špičkové spisovatelky pokusily napsat příběh, kde to jde do kopce, a jak se jim to ne zcela podařilo, protože je to opravdu tvrdý oříšek.

Jak je to tedy vůbec možné? Rozhodně to možné je. Ale bude to myslím jedna z těch věcí, které nejsou tak snadné, jak se zdají.

Článek původně vyšel 14. 12. 2012 na webu Tor.com a jeho autorkou je Jo Waltonová. Děkujeme za poskytnutí souhlasu k překladu. Text přeložil Roman Tilcer. Text byl redakčně upraven.

Související články:

Důvody, proč si oblíbit Kvartet vysoké ceny