Tvorbu amerického fantasty Dana Simmonse lze rozdělit zhruba na dvě etapy. Té první dominují SF epopeje Zpěvy Hyperionu a Ílion/Olympos, přičemž lze uvést, že zatímco první z nich stojí takřka na počátku autorovy kariéry, ta druhá pak její první fázi uzavírá. Okolo těchto dvou milníků fantastické literatury ovšem najdeme řadu dalších románů, často hororového žánru, přičemž praktický každým z nich Simmons prokázal šíři svého talentu a skvělou schopnost popasovat se s nejrůznějšími zákoutími žánrové literatury včetně detektivek. Jistý zlom přichází v roce 2007, kdy se Simmons monumentálním Terrorem vydal na cestu jakési historické fikce, zpravidla hodně obsáhlých románů, ve kterých se po důkladném studiu reálií pouští na pole spekulací, často pouze lehce doplněných nějakým fantastickým motivem. V češtině už známe prakticky celé Simmonsovo románové dílo, pár titulů však i u takto populárního autora stále v českém překladu chybí. Zatímco na akční thriller Darwin’s Blade z roku 2000 či na horolezecký opus The Abominable z roku 2013 stále čekáme, nakladatelství Mystery Press sáhlo po jednom z doposud přehlížených titulů patřících k rané části Simmonsovy tvorby, sci-fi thrilleru Pustá duše…

Simmons v něm rozebírá téma telepatie, schopnosti číst myšlenky, což není v žánru žádné novum. Vedle řady Dickových románů je třeba vzpomenout Brunnerova Telepata nebo Silverbergovu klasiku Umírat v nitru. V těchto dílech je telepatie vnímána jako dar s hodně dvojsečným ostřím, kdy praktické využití schopnosti číst lidem myšlenky jen stěží vyváží psychický tlak na hrdinovo nitro, ve výsledku tak jde spíše o prokletí, kterého by se telepat rád zbavil. Podobným způsobem s telepatií pracuje i Simmons, jeho matematik Jeremy Bremen je štvancem vlastního nadání. To se u něj rozvíjelo postupně, v dospělosti jsou už v jeho hlavě hlasy ostatních myslí natolik silné, že Bremena pomalu postrkují směrem k šílenství. Spásou se ukáže být Gail, nadaná (či prokletá) stejnou schopností, která se stane Jeremyho manželkou. Společně dokážou čelit myšlenkám svých bližních jakýmsi mentálním štítem, sloužícím k odstínění nežádoucího vysílání. V úvodu románu ovšem po deseti letech manželství Gail umírá na rakovinu a Jeremy zůstává na celý svět sám.

Simmons vypráví ve dvou časových rovinách, ta aktuální sleduje Jeremyho postupnou ztrátu příčetnosti, v retrospektivní pak spolu s ním rozkrýváme vědecké pozadí telepatie, kterým se Bremen jakožto matematik a profesor na univerzitě zabývá. Tyto minulé události jsou navíc sledovány z pozice dlouho záhadného vypravěče, jehož vztah k našemu světu se postupně odkrývá a nakonec tvoří podstatnou část závěrečné pointy. V současnosti, po smrti manželky, Bremen vystavený neustálému neurohlaloholu (termín použitý pro ubíjející proud myšlenek ostatních) prchá od vlastního života, opouští místo na univerzitě, v plamenech zanechává vlastní dům a letadlem směřujícím do náhodné destinace uniká hledat když ne spásu, tak alespoň klidnější místo. Tato cesta jej zavede až na samé dno americké společnosti, jde o jakousi roadmovie lemovanou násilím a bídou.

Některé epizody jsou až hororové, příkladem může být třeba Jeremyho služba na ranči u tajemné slečny Morganové, tato pasáž by se neztratila v žádném z autorových přímočaře strašidelných děl. U klasicky vzdělaného Simmonse se snad nabízí srovnání s Dantovými kruhy pekla, kterými básník nechal procházet svého poutníka. Ten nakonec směřoval k ráji, zda se podaří vykoupení dosáhnout i Bremenovi je otázka, na níž čtenář najde odpověď až na závěrečných stranách. Konstantami Bremenova života, do doby, než jej nádor za okem Gail zcela rozmetal, byly matematika a láska k manželce. Než potkal Gail, uchyloval se pouze do náručí chladných matematických formulí, v nichž dokázal vidět smysl a řád. Nakonec to bude právě matematická teorie chaosu a alternativních realit, která v jeho výzkumu telepatie sehraje klíčovou roli a povede k náznaku objasnění zákonitostí vesmíru.

Štěstí mu stále bolestněji chybělo v běžném životě, až láska Gail dokázala vše napravit. Vztah dvou telepatů samozřejmě vyvolává mnohé otázky, Simmons jej řeší smířlivou cestou, nenutí hrdiny potýkat se s potížemi typu zpětné vazby. Jeremy teprve společně s Gail tvoří celého člověka, lze říct, že až jejich spojení vytváří jednu novou bytost. Navzájem se přirozeně doplňují, chladný, racionální a v jistém smyslu omezený Bremen sedí k intuitivní, literaturu a umění obecně milující Gail jako chybějící kousek skládanky. Představa dvojice jako dvou dílků do sebe pasujícího skládačky samozřejmě není nijak originální, jistě ji na vlastní kůži či alespoň zprostředkovaně zažila řada z nás. Ovšem vzájemná telepatie jejich vztah povyšuje do nepoznatelných výšin a rozhodně nejde jen o sex, byť i této stránce manželství se Simmons s chutí věnuje. Především si navzájem poskytují ochranu před světem plným neurohlaholu a právě proto rozpad tohoto páru znamená pro Jeremyho i pád do hlubin blízkých šílenství. Ani jejich vztah ovšem není bez mráčku, řeší otázku známou většině manželů, tedy snahu o zplození potomka. Ta se line retrospektivním vyprávěním jako příslovečná červená linka až do samého závěru románu.

Pustá duše je i přes nevelký rozsah komplexním románem nabízejícím víc než jednu žánrovou polohu. Jeremyho putování Amerikou na první pohled předkládá především dobrodružství, ovšem není tomu tak zcela. Bremen, ač ve skutečnosti cestuje beze smyslu a sám vlastně neví kam, neustále poměřuje svět štvaného telepata s vytouženým tichem, ideálním a nejspíš neexistujícím odpočinkem od neurohlaholu. Sám pochopitelně telepatických schopností hojně využívá a nebýt jich, jistě by svou pouť až do konce knihy nepřežil, ovšem právě telepatie je důvodem, proč se ocitl na cestě. Bližní, které potkává, zná prostřednictvím jejich myšlenek, paradoxně je však nejosamělejším ze všech. Tato nepřekonatelná samota je charakteristická i pro telepaty z dříve zmíněných románů a je tak nejspíš typickým výsledkem, dosahovaným v rámci SF literatury na toto téma. Vyprávění z minulosti zas obsahuje řadu vědeckých výkladů, kdy nacházíme Gail v roli vnímavého, avšak matematikou nepolíbeného studenta, naslouchajícího uznávanému profesorovi. Prostřednictvím těchto pasáží Simmons objasňuje vědecký základ románu, v žádném případě tuto rovinu neodbyl, naopak se s ní poctivě potýká.

Přestože se Pustá duše co do věhlasu nemůže měřit s nejslavnějšími díly Dana Simmonse, nabízí možná až překvapivou porci kvalitní literatury. Pokud se čtenář dokáže přenést přes lehce nevýrazný začátek a přistoupí na autorova pravidla hry, dle kterých není vždy třeba vše do nejmenšího detailu dovysvětlit, dočká se příjemné odměny v podobě intelektuálně podnětného čtení a důsledného rozvíjení chytlavého tématu telepatie. Zdánlivě přímočarý román v sobě skrývá dost zajímavých otázek, které s dočtením poslední stránky z mysli nezmizí. Mystery Press tak tímto překladem určitě nesáhlo vedle a je třeba tomuto sympatickému nakladatelství poděkovat za to, že se po holmesovském Pátém srdci postaralo o další, tentokrát už trochu pozapomenutý Simmonsův titul.

Dan Simmons: Pustá duše

vázaná, překlad Alžběta Lexová, obálka Daniel Špaček, 304 stran

Související odkaz:

Simmonsův telepat na útěku… (ukázka)