Ocenění

Když v budoucnosti čeká minulost (recenze)

Autor | Aktuality | Pondělí 31 Srpen 2015 9.45

K lítosti mnoha fanoušků science fiction byla románová tvorba Američana K. S. Robinsona doposud tuzemskými nakladateli opomíjena, čestnou výjimku představuje jen v češtině nedokončená trilogie o Marsu. Ovšem zásluhou nakladatelství Laser-books se zřejmě blýská na lepší časy a kromě aktuálně vydaného titulu Icehenge (v originále vydán pod stejným názvem v roce 1984) je avizována i práce na autorově pozdějším díle Roky rýže a soli. V případě románu Icehenge jde svým způsobem o vyplnění dávného slibu, román měl být v překladu vydán už v roce 1995. Vinou ekonomických potíží se ovšem nakonec na trh nedostal, to se podařilo až nyní. Icehenge zestárl o dalších dvacet let a my nyní můžeme posoudit, do jaké míry dokázal obstát proti nemilosrdnému zubu času.

Icehenge-obalka

Robinson své dílo rozdělil do tří částí, každá se odehrává v jiné době a je vyprávěna jiným hrdinou, podle kterého je nazvána. Příběh otevírají vzpomínky Emmy Weilové, situované do roku 2248 našeho letopočtu. Lidstvo kromě Země žije i na terraformovaném Marsu, kde panuje de facto totalitní režim. Veškerá moc je soustředěna do rukou takzvaného Výboru, což je vzdálená obdoba jediné vládnoucí strany. S talentovanou inženýrkou biologických systémů Emmou se setkáváme na palubě hornické kosmické lodi, která z Marsu vyráží do pásu asteroidů. Na palubě záhy vypukne vzpoura namířená proti vládnoucímu systému, část posádky se rozhodne zmocnit se hornické flotily a po nezbytných úpravách vyrazit směrem ze sluneční soustavy, za svobodou. Brzy se ukáže, že je tato revolta jen drobným odleskem revoluce, zuřící na samotném Marsu.

První, rozsahem nejkratší část lze jako jedinou z celé knihy označit za vcelku konvenční SF. Kosmické lodě, dramatický, relativně přímočarý děj i chytlavý styl vzbudí ve čtenáři pocit, že bude svědkem napínavého vesmírného dobrodružství. To ovšem tentokrát Robinsona příliš nezajímá a na dalších stránkách to dá nekompromisně najevo. Už v příběhu Emmy Weilové je zmíněna dlouhověkost, kterou lidstvu umožnil pokrok lékařských věd, právě ta je jedním ze základních kamenů, tvořících kostru románu. Lidé se díky rozvinuté a široce dostupné medicínské péči běžně dožívají mnoha set let, na jejich fyzickém stavu není vysoký věk prakticky znát, což se ovšem tak docela nedá říct o psychické stránce. Základní slabinou konceptu dlouhověkosti je totiž skutečnost, že se sice lékaři dokáží vypořádat s tělesnou schránkou člověka, s duševnem však mají potíže.

Icehenge-covers

Klíčovým problémem je především kapacita paměti, která stále zůstává na pro nás přirozených zhruba osmdesáti letech, víc vzpomínek lidský mozek udržet nedokáže. Jedinec starý několik století si tak pamatuje pouze poslední zlomek svého života, dětství i vzdálenější minulost jsou pro něj navždy ztracené. Tato skutečnost je příčinou duševního nepohodlí a sílícího stresu, kterým většina dlouhověkých trpí a který končí až šílenstvím či depresivní rezignací. Potíže s vlastní identitou a nejistota ohledně toho, kdo skutečně jsem a co jsem už zažil, je zkrátka pro lidskou psychiku příliš silnou zátěží. Přirozenou obranou je tak psaní životopisů, zhusta veřejně publikovaných. Ty jsou cestou k zachování vzpomínek na události, které se během dlouhého života skutečně odehrály. Konečně i první část věnovaná Emmě Weilové je deníkem, který si hrdinka začala vést právě v den svých osmdesátých narozenin, tedy v okamžiku, kdy dosáhla hranic kapacity vlastní paměti.

Především kolem dlouhověkosti a zapomenutých zážitků se točí druhá část, odehrávající se na Marsu v roce 2547. Tentokrát sledujeme záznamy archeologa Hjalmara Nederlanda, jednoho z vedoucích vykopávek v dávno zničeném městě New Houston. To padlo za oběť v první části zmiňované a později nekompromisně potlačené revoluci. I tři sta let po příhodách Emmy Weilové je Výbor u moci a všechny zmínky o povstání odmítá, podle oficiální doktríny na Marsu nikdy žádná vzpoura proti vládnoucímu systému neproběhla. Nederland ovšem tuší opak, vykopávky v New Houston jsou pro něj totiž silně osobní záležitostí – narodil se právě v tomto městě a zapomenuté dětství prožil za časů revoluce. Je tak archeologem nejen marťanské historie, ale i své vlastní. Přes nepřízeň politického vedení se mu podaří dokázat, že revoluce v před tři sta lety skutečně proběhla, jeho objev je ale rychle přehlušen daleko zajímavější událostí, když je na severním pólu Pluta nalezen obrovský kruh vztyčených ledových bloků. Podle pozemského vzoru pojmenovaný Icehenge se stává záhadou číslo jedna, ke které se upírá pozornost většiny marťanských vědců. Hjalmar Nederland není výjimkou a nakonec je to právě on, kdo vypracuje teorii natolik přesvědčivou, že je alespoň na nějaký čas považována za dokázané vysvětlení původu tajemného výtvoru.

IceHenge

Třetí a závěrečná část románu nás posouvá v čase opět kupředu, tentokrát do roku 2610. Nederlandův pravnuk a vědec samouk Edmond Doya v ní účinným způsobem zpochybňuje teorii svého slavného a stále žijícího předka. Není ovšem sám, názorů na podstatu a vznik Icehenge je mezi marťanskými akademiky celá řada, román vrcholí výpravou vědců na Pluto. Doufají, že na severním pólu naleznou takové skutečnosti, které pomohou jejich spory o Icehenge definitivně rozřešit, těch jim však bude jen těžko dopřáno, což čtenáře nejspíš nepřekvapí. Otázka možnosti dosáhnout na historickou pravdu je totiž pro Robinsona v tomto románu klíčová, v celém ději pak dává jednoznačně negativní odpověď. Modeluje ji na problému pravdy subjektivní, týkající se konkrétní osoby. Většina životů společnosti dlouhověkých je zapomenuta, respektive zachycena pouze v autobiografiích. Kde je ovšem záruka, že jsou tyto životopisy pravdivé, že je každý sepisuje skutečně upřímně a nevynechává nepříjemné či hanebné skutky, kterých se dopustil? Taková záruka není a ani být nemůže, stejně je na tom podle Robinsona i pravda historická. Nejde jen o známý postřeh, že historii píší vítězové a skutečnost si proto vždy přizpůsobí ke svému prospěchu. Icehenge nám spíš říká, že objektivní historická pravda vůbec neexistuje, tak jako neexistují spolehlivé vzpomínky.

Román Icehenge je reprezentantem intelektuálně podnětné science fiction. Cílí na čtenáře, které víc než akční scény zajímají otázky, těch nabízí na svých stránkách celou řadu. Je jich určitě víc než odpovědí, avšak rozhodně nelze říct, že by Robinson opustil svůj příběh zcela zahalený rouškou tajemství. Spíš nechává na čtenáři, ať uvěří té z teorií o původu Icehenge, která bude nejlépe splňovat jeho představy o popisovaném světě a mechanismech vedoucích ke vniku záhadného útvaru. Pro hloubavější čtenáře zanechal v textu i řadu nedopovězených náznaků, v tomto smyslu je hodně zajímavá jediná epizoda odehrávající se na planetě Zemi. Nederland zde několik desetiletí před objevem na Plutu navštíví původní Stonehenge a setkává se zde se dvěma ženami. Jejich role je pouze epizodická a už se na stránkách románu neobjeví, pokud ovšem není vše trochu jinak…

Icehenge-covers2

Robinsonův počin ale není pouhým logickým hlavolamem jedné záhady, jde především o silné a atmosférické literární dílo. V tomto ohledu jednoznačně vyniká druhá část, kterou lze považovat nejen v otázce stylu za vrchol celého románu. Hjalmar se na vykopávkách plahočí bezútěšnou marťanskou pustinou, žene se za pravdou, kterou nakonec skutečně nalezne. Čtenář však spíš instinktivně tuší, že jde o hon na chiméru, všechna realita je už dávno zavátá v rudém prachu. Ať v něm vědec nakonec objeví cokoliv, bude to vždy jen odraz jeho osobních či politických postojů, byť bude sám o pravdivosti svého nálezu upřímně přesvědčen.

Jistě lze v knize nalézt i slabiny, nepůjde však o zásadní výtky. V některých ohledech román prostě zastaral, týká se to jak politického uspořádání, jednoznačně vycházejícího z duality studené války, tak i technologické stránky, kde je Robinsonův nepřesný odhad ještě výraznější. Vědecká i běžná komunikace na dálku je dnes už podstatně dál než papírování a návštěvy pošty světa Icehenge, nástup internetu autora jednoznačně předběhl. Je možné i zalitovat jisté nevyváženosti celé kompozice, tři části jsou od sebe dosti stylově a vlastně i dějově odlišné. To je zřejmá daň za způsob, kterým román vznikal, kdy byla nejprve v roce 1980 otištěna jako samostatná povídka třetí část, za dva roky pak následovala první, opět jako samostatné dílko. Román z roku 1984 je vlastně jakýmsi spojením dvou původně nezávislých prací, propojených mistrovskou a nejrozsáhlejší druhou částí. Ve světle této skutečnosti je třeba uznat, že Robinson svůj úkol zvládl asi nejlepším možným způsobem.

Icehenge je výborný a inteligentní román, který hledí víc do minulosti než do budoucnosti. To je vzhledem k žánrové příslušnosti i použitým reáliím možná trochu paradoxní, účinek díla to však jen zvyšuje. Po Robinsonově knize mohou bez sebemenších obav sáhnout všichni příznivci ambicióznější polohy science fiction, i po více než třiceti letech od prvního vydání nabízí ojedinělý čtenářský zážitek.

Kim Stanley Robinson: Icehenge

brožovaná, překlad Robert Krajča, obálka John Harris, 376 stran, cena 289 Kč

Související články:

Odhalte tajemství románu Icehenge (ukázka)

laser-logo

643 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Žádné komentáře »

Zatím bez komentářů.

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.