Snová retrospektiva díla G. R. R. Martina (recenze)

Autor Jiří Kelbl | Aktuality | Úterý 26 června 2018 8.50

Řada čtenářů vnímá G. R. R. Martina pouze skrze Píseň ledu a ohně, ohromně úspěšnou, byť zatím nedokončenou fantasy ságu, která si získala nesmazatelné místo v síni slávy těch nejlepších fantastických příběhů všech dob. To je samozřejmě pochopitelné, jak ale každý poučenější fanoušek fantastiky ví, zároveň i dost nespravedlivé. Martin se nechal pohltit světem Západozemí až ve zralém věku, s už bohatou kariérou v zádech, ověnčenou řadou žánrových cen včetně těch nejprestižnějších. Patří mezi ty fantasty, kteří se suverénně pohybují v prostředí nejrůznějších poloh a stylů, napsal řadu skvělých science fiction i hororových příběhů. Zároveň nelze zapomínat na skutečnost, že jde o skvělého povídkáře, této formě dával v prvních desetiletích tvůrčí kariéry zřetelně přednost, což je při pohledu na pozdější tlustospisy jeho slavné série možná poněkud překvapivé. Právě jeho povídkovou tvorbu retrospektivně shrnuje reprezentativní výbor Snové písně, jenž na počátku tisíciletí vyšel hned ve dvou podobách. Zatímco malonákladová a následně i britská edice přišla na trh s jediným mamutím špalkem, pozdější americké vydání vyšlo rozdělené do dvou i tak poměrně rozsáhlých svazků. K tomuto pragmatickému řešení sáhlo v případě českého překladu i nakladatelství Argo, do rukou se nám tak dostávají lákavě vypravené Snové písně, svazek první, přičemž druhý díl by měl následovat v příštím roce.

Jak už bylo řečeno, jedná se o sbírku průřezovou, s ambicí zachytit všechny polohy Martina – povídkáře. Jednotlivé kousky jsou servírovány nejprve chronologicky, později rozdělené i dle tématiky. V prvním svazku jde o pět skupin povídek, přičemž každá z nich je uvedena Martinovou obsáhlou úvahou či vzpomínkou na dobu a okolnosti vzniku konkrétních titulů. Už jen tyto Martinovy kapitolky jsou dostatečným ospravedlněním koupě Snových písní. Pokud snad někdo váhá kvůli tomu, že většina uveřejněných povídek česky vyšla, což je vcelku běžný osud takovýchto výběrů populárních autorů, jsou to vedle ucelené koncepce výběru povídek právě Martinovy úvody k nim, které dávají knize vysokou přidanou hodnotu. Někdy se na podobných místech nacházejí spíše letmé či trochu odbyté texty, Martin ovšem vzpomíná poctivě a zasazuje svá dílka do kontextu literárního provozu i vlastního života. S lehkou nadsázkou lze tak označit Snové písně i za knihu životopisnou. Nebo snad lépe za autorský manifest, dokládající Martinovy postoje i názory na podobu fantastické literatury.

První dva oddíly se drží chronologického klíče řazení povídek, hned první z nich, věnovaný raným pracím autora, má hodnotu spíše dokumentaristickou a bude zajímavý především pro čtenáře vedené snahou mít Martina kompletního. V případě prvního oddílu skutečně platí, že nejlepší je zde Martinův úvod, samotné povídky jsou spíš náznakem věcí příštích. Ostatně i ve druhém úseku, nabízejícím počátky autorovy dráhy profesionálního spisovatele, ještě není vše úplně úchvatné. Nicméně minimálně jedna výjimka se zde najde, Mlha padá k ránu bez nejmenších potíží obstojí i ve srovnání s nejslavnějšími Martinovými povídkami. Na příběhu z exotické planety autor dokumentuje střet mezi chladnou touhou po poznání a snahou udržet mystické kouzlo neznámého. První stranu konfliktu reprezentuje cynický a odtažitý vědec, přilétající se svým týmem zkoumat zvláštní jevy hlášené z Planety přízraků, charakteristické hustými mlhami. Proti němu pak stojí majitel hotelu vystavěného na jednom z hornatých vrcholků. Třetí, neutrální stranu konfliktu tvoří novinář, který je zároveň nezaujatým a objektivním vypravěčem příběhu. Právě neutrální pozice vypravěče je skvělým počinem, který povídku katapultuje do vysokých pater fantastické literatury. Nezaujatý vědec hledající pravdu proti planetu milujícímu hoteliéru Sandersovi, a je jen na čtenáři, s kým se nakonec, stejně jako vypravěč, víc ztotožní. To vše doprovázeno pro Martina charakteristickým melancholickým nádechem… Výsledkem je vynikající čtení.

Třetí oddíl představuje práce náležící do ranku science fiction. Martin vytvořil jakousi jednotnou kosmologii Tisíce světů, do jejíhož volného rámce své práce často zasazoval. Platí to i v případě povídek třetí části, ta už nabízí skutečně slavné tituly. Velmi populární je příběh telepatických milenců Píseň pro Lyu, ústřední dvojice hrdinů v něm přilétá díky pozvání guvernéra na cizí planetu zkoumat potenciálně nebezpečný jev. Domorodci se totiž nechávají dobrovolně pohltit houbovitým parazitem jménem Gríška a ke stejnému kroku už přistoupilo i několik lidských bytostí, což je důvodem guvernérova znepokojení. Ústředním tématem povídky je láska, neboť ta je tím, co parazit svým nositelům poskytuje a to v takové míře, že mu nakonec nedokáže konkurovat ani telepaticky posilovaný cit ústředního dua. Přestože klíčové milostné dialogy obou telepatů mohou působit až křečovitě a srážet tak dopad celého vyprávění, znamenala povídka pro Martina jeho prvního Huga. Láskou, především její hořkou stránkou, se zaobírají i další příběhy, lze říct, že jde o jedno z dominantních témat Martinovy povídkové tvorby.

Čtvrtá skupina povídek obsahuje autorovy výlety na území fantasy žánru, tedy oblasti, která Martina nakonec definitivně proslavila. Je proto možná trochu s podivem, že jde o povídky spíše slabší, zejména v porovnání s třetí a závěrečnou pátou kapitolou. Osamělé písně Larena Dorra přinášejí zajímavou myšlenku cestovatelky mezi světy i pro Martina charakteristický nečekaný závěr, celkově jsou ale utopené v cukrkandlu příliš úporně slibované lásky. Sám Martin si z trojice zde představených povídek podle svých slov v úvodu cenil nejvýše Ledového draka, nicméně ani tento kousek přes zajímavou koncepci dračích válek sledovaných malým děvčátkem nepřináší nesporně špičkový zážitek. Uvidíme, jak si s příběhem Ledového draka poradí připravovaný animovaný film.

Jinou kávu ovšem servíruje pátý oddíl, nazvaný příhodně Hybridi a hrůzy. Šest povídek nejčastěji hororového zaměření, jedna lepší než druhá. Chlap z masovny je i přes strhující začátek možná nejslabším kouskem tohoto sexteta, příběh muže ovládajícího mrtvoly nakonec až příliš snadno sklouzne do ublíženého lkaní nad nedosažitelností lásky. Nezapomenutelná melodie naopak přináší čistokrevnou duchařinu, kterou je přes vcelku předvídatelnou pointu prostě radost číst. Písečníci, Martinova patrně nejslavnější povídka vůbec, se věnují otázce boha. Zprvu drobouncí tvorové nazývaní píseční králové uctívají člověka, který se o ně stará, vytvářejí obraz jeho tváře. Zároveň se věnují vzájemným půtkám, potíž nastává v okamžiku, kdy je do péče dostane člověk zlý, omezený a hamižný.

Ještě silnější zážitek snad nabízí kosmický horor Netopýři, v němž Martin zkombinoval hned dvě na sobě nezávisející záhady. Jednou je existence tajemné mimozemské rasy, cestující nepřetržitě vesmírem. Vesmírná výprava tvořená akademiky míří směrem k místu očekávaného výskytu, zároveň se však ve stísněných podmínkách lodi musí vypořádat s nebezpečím, představovaným pravděpodobně tajemným kapitánem. Netopýři se letos dočkají seriálové podoby, která snad bude o poznání lepší než filmové zpracování z konce osmdesátých let. Opičí kúra v klasickém stylu zpracovává obsese týkající se hubnutí, závěrečný Hruškovitý zas ve svém prvním českém vydání tematizuje strach ze zvláštních sousedů, se kterými je člověk ve velkoměstě nucen sdílet společný prostor. Všechny tyto povídky jsou vynikající a naplno potvrzují Martinův nezměrný talent.

První svazek Snových písní představuje skvělou povídkářskou retrospektivu jednoho z největších vypravěčů žánru. Jako takový by měl být jasnou koupí pro každého, kdo zatím zná Martina pouze díky Písni ledu a ohně, silným lákadlem je ale i pro čtenáře s Martinem důkladněji seznámené. Lákavý vzhled knihy, několik dosud nevydaných povídek, ilustrace Michaela Wm. Kaluty ke každé z nich a především pětice skvělých esejů, stojících v úvodech každé z kapitol, to vše představuje výraznou přidanou hodnotu a mělo by stačit k přesvědčení těch, kteří část obsahu již mají rozesetou v jiných, dříve vydaných sbírkách.