Povídkové obzory Julie Novákové (recenze)

Autor Jiří Kelbl | Aktuality | Úterý 8 května 2018 10.45

Nejspíš už každý, kdo byť jen letmo a zpovzdálí sleduje domácí fantastickou scénu, musel v uplynulých letech zaregistrovat jméno Julie Novákové. Všestranný talent naší fantastiky, editorka, publicistka, překladatelka, a především stále mladá autorka, vždyť zatím zdaleka neoslavila ani třicátiny, má na svém kontě už pěknou řádku románů a povídek. Sedm děl románového rozsahu je alespoň co do počtu úctyhodný počin, který může i řada jejích zkušenějších kolegů a kolegyň tiše obdivovat. Však také Nováková svůj první román, detektivní SF Zločin na Poseidon City, publikovala ještě na prahu dospělosti a od té doby v pracovním tempu v žádném případě nepolevuje. Aktuálně se na trhu objevila její první povídková sbírka, obsáhlý sborník Světy za obzorem, jakýsi průřez autorčiny dosavadní povídkové tvorby…

V knize nalezneme jak povídky staršího data, publikované již podruhé či dokonce potřetí (v případě těch kousků, které stihly vyjít v češtině a v angličtině), tak i zbrusu nové počiny, čekající na své čtenáře ve své premiéře. Ostatně právě zmíněná angličtina je další výraznou složkou autorčina portfolia, dokáže psát bez problémů i v tomto jazyce a část povídek tak vznikla nejprve anglicky a až následně byla přeložena do češtiny. Tato schopnost jí bezesporu otevírá cestu na angloamerický trh, konečně Nováková se tam vcelku bez problémů pohybuje, průlom představovala povídka otištěná v magazínu Clarkersworld v roce 2013 (její českou podobu najdeme i ve Světech za obzorem, jde o Symfonii prachu a ledu). Nováková je nesporným příslibem tuzemské fantastické literatury a pohledný, do ruky ideálně padnoucí špalíček z nakladatelské dílny Brokilonu nám nyní dává ideální možnost zhodnotit její dosavadní snahu na poli povídkové tvorby.

Na Zemi, v Sluneční soustavě a mnohem dál…

Povídky jsou řazeny do tematických okruhů, kritériem je místo děje, respektive vztah k domovské planetě. Jednotlivé části jsou tak nazvány Země, Sluneční soustava a Za hranicemi…, vše navíc doplňuje bilingvní báseň o zániku vesmíru. Každý z těchto úseků má svoje vrcholy i propady, k charakteristickým znakům podobných sbírek často patří nevyrovnanost a ani v tomto případě nejsme svědky vzácné výjimky. Naštěstí vedle některých povídek slabších nalezneme i řadu bez diskuzí kvalitních prací.

Dominantou nejen poslední části, ale i celé knihy, je pak nejdelší práce sbírky, novela Město. V tomto dílku můžeme sledovat přílet vesmírné expedice na neznámou planetu, nejde ovšem o náhodné přistání. Šestičlenná posádka postupuje ve stopách předchozího výsadku, jejichž opuštěnou kosmickou loď nalezla na oběžné dráze planety. Hned po sestupu na povrch nového světa je jasné, že něco je jinak, nicméně není dlouho zcela jasné, co se vlastně děje. Vnímání jednotlivých členů posádky je silně narušené a navzájem nekompatibilní, z původní výpravy je přivítá pouze jeden astronaut s neurčitým vysvětlením, že ostatní jsou zatím pryč.

Hrdinové začnou poměrně rychle halucinovat a vidět věci, které jsou obtížně až nemožně vysvětlitelné, autorka rozehrává důmyslnou epistemologickou partii a balancuje na hraně ostří otázek pravdy a její poznatelnosti. Samozřejmě, Nováková je příznivcem VanderMeera a jeho příběhů o Oblasti X, to je na novele zřetelně znát. Podobně jako známý Američan, i ona nechává své hrdiny bloudit v obtížně uchopitelné oblasti, podobně jako on vlastně nenabídne nějaké ucelené vysvětlení. Přesto nejde o žádné bezduché cvičení na dané téma, její planeta Ino je skutečně magickým místem, které podobně jako představy hlavních postav ovládne i myšlenky čtenáře, z tohoto světa se vám přes jeho nehostinnost a strohost určitě nebude chtít vracet.

Obecně platí, že nejsilnějším úsekem knihy je ten závěrečný, nejen díky Městu. Dalším výrazným počinem jsou zde Vzduchoplavci Aury, přes umístění děje na vzdálenou planetu ryze steampunkový příběh. Nováková píše jednoduše a možná někdy až naivně, zatímco v některých případech její snaha působí dojmem zbytečné zkratky, ke steampunku se taková lehká brakovitost a zručné využívání klišé zkrátka hodí. Příběh sourozenecké dvojice dospívajících „námořníků“ není z hlediska logiky děje zdaleka neprůstřelný, avšak bavit nepřestane ani na chvilku a patří tak k dalším důkazům autorské zručnosti.

Podobně zručně jako v tomto případě s motivem parních vzducholodí, pracuje autorka v povídce Šeré město s žánrem noir, jemuž už v úvodu vyznává svůj obdiv a na zmíněné povídce je to znát. Příběh „prokletého“ města a vyšetřování vraždy v jeho kulisách přináší strhující, byť v některých chvilkách snad až příliš za vlasy přitažený příběh. Velice ambiciózní kulisy divadla, hereckého i diváckého zážitku, spolu s rolí drog v této oblasti umění, nabízí naopak Zatanči elegii, svou vlastní. Povídka má skvěle našlápnuto, výsledný dojem bohužel pokazí ne úplně nejpřesnější pointa, která dílko stáhne směrem k průměru.

Problém adekvátního ukončení děje se objeví víckrát, někdy je zkrátka autorka doslovná až příliš. Určitě to ale neplatí u Spi sladce, Joe, s největší pravděpodobností nejvýraznější položky první části, věnované Zemi. Příběh záhadného nespavce, který se objevil v péči lékařů bez minulosti i vzpomínek, má tu správnou atmosféru napětí a pochmurnosti, závěr ji v tomto případě jen umocní. Je příznačné, že podobně jako v Městě (a i některých dalších) jde o vyvrcholení řekněme částečně vedené proti očekávanému požadavku na jasné řešení zápletky. Nováková zde naopak nechává prostor čtenářově fantazii, což je v mnoha případech ku prospěchu věci více, než až příliš popisný a někdy zbytečně zkratkovitý závěr.

Reprezentativní představení nadějné autorky

Světy za obzorem jsou krásně vypravenou knihou, reprezentativní je to pravé slovo, které naskočí na jazyk. Přes relativně velký rozsah (skoro šest stovek stran) se čtou svižně a lehce, což je samozřejmě především autorčinou zásluhou. Ať už zkoumá život na naší Zemi nebo ve vzdáleném vesmíru, nikdy nezapomíná na čtenáře, čekajícího na druhém konci pomyslné komunikační linky. I v objektivně spíše slabších kusech (Poslední intifáda, Katedrála) se nestane, že by vítězila nuda, rozčarování souvisí spíš s některými ne zcela zvládnutými prvky či myšlenkami příběhu. Ve většině povídek ovšem nad zápory jednoznačně převáží klady, Julie Nováková jednoduše bere za vzdálené obzory každého, kdo je ochoten naslouchat. V kontextu tvorby autorky snad nejde o sbírku definitivní či nepřekonatelnou, k těmto nadějím nás více než opravňuje její stále ještě hodně nízký věk. I kdyby se ale z nějakého důvodu rozhodla všechnu svou tvůrčí sílu věnovat od teď jen vědě a krásnou literaturu odsunout na druhou kolej, zůstanou nám Světy za obzorem a v nich řada podnětných a kvalitních povídek, na které se tak lehce nezapomíná.