Uznávaný a čtenáři nadmíru oblíbený žánrový spisovatel Miroslav Žamboch spojil své síly s nadaným Tomášem Bartošem, aby společně napsali knihu Turbulentní vesmír. Jak už sám název napovídá, tentokrát zavítáme – pro Žambocha více než nezvykle – do chladného a nemilosrdného vesmíru a nelze se tak divit, že ani hlavní hrdina není zrovna klasickou žambochovskou postavou, ale umělou inteligencí se spoustou účinných a pádných zbraní.

Hned v úvodu poznáváme Kovboje – těžce ozbrojenou umělou bojovou inteligenci, jejíž místo je v předních řadách meziplanetárních konfliktů. Však také vše začíná pořádnou akcí, tedy přesně jak to máme u Žambocha rádi. Prvních padesát stran čtenář doslova přeletí naprosto uchvácen rachotem rychlopalných zbraní, detonacemi a rozsáhlou bojovou operací. Jedna akční scéna střídá druhou a tempo je zběsilé po vzoru stroboskopického blikání gatlingových rotačních kulometů. Mikrosekundy trvají celé hodiny a sekundy jsou těžko představitelnou věčností. Jenže místo kýženého zpomalení a budování příběhu nás po konci první kapitoly čeká ještě monstróznější akce. Čtenář si rychle uvědomí, že nečte druhou kapitolu, ale nový příběh zasazený do stejného univerza. Ovšem nekonají se nové, lepší a modernější Války s Berserkry – chybí pojítko, nosný příběh, jenž by osvětlil, proč se vlastně bojuje. Vše je upozaděno na úkor bezbřehé akce…

Cizí a odtažitá umělá inteligence se záhy mění v dalšího nepřekonatelného bouchače s nepřeberným palebným arzenálem, který trousí drsné hlášky a vrhá se do předem prohraných bitev, aby ukázal, že on na to má. Velkolepé bitvy se neodehrávají dle geniální taktiky stratégů, ale v intencích momentální Kovbojovy nálady. Ty tam jsou ozvěny filozofických úvah Věčné války či zběsilá jatka Hvězdné pěchoty. Vše se nese v rámci nekonečného přívalu vesmírných bojů bez odůvodnění, kdo proti komu bojuje… a proč vlastně. Turbulentní vesmír připomíná akční bojové hry – hrdina jde do boje, bojuje zuřivě a do posledního dechu, je poškozen, na konci úrovně se opraví, nakoupí výkonnější zbraně a jde znovu do akce – a tak dál, až do omrzení.

Příběh, nebo cosi, co by se za něj snad dalo považovat, se objeví až v samotném závěru, kdy už bohužel působí jako zoufalý výkřik do tmy. Po celou dobu akční rozkoše tu chybí něco důležitého, cokoli tajemného, cokoli, co by osvětlilo všeobjímající zkázu. Na žádnou z rojících se otázek nenaleznete uspokojivou odpověď a těch několik drobků, které se rozhodli autoři vypustit, je zoufale nedostačujících. A přitom bychom se při troše snahy zapracovat na příběhu mohli dočkat jedné z nejvýraznějších domácích militaristické science fiction. Ovšem takhle jednotlivé příběhy nefungují ani jako jednohubky a čtenáři na závěr zůstává na jazyku nepříjemná pachuť promarněné šance.

Turbulentní vesmír hned od prvních stran přímo strhne skvěle vykreslenou akcí, zdařilými popisy a vynikající prací s jazykem. S každou další přečtenou stránkou však počáteční nadšení opadává. Chybí vnitřně fungující univerzum a ani rádoby chladná umělá inteligence nakonec nepůsobí svěžím dojmem. Nedočkáme se ani promyšlené vojenské taktiky ve stylu přesahující nudné prostě tam vlítnu a ono to nějak dopadne. Chybí… raději toho nechme. Od románu Miroslava Žambocha jednoduše čekáte víc, zvláště za účasti Tomáše Bartoše. Při vědomí, že kniha vznikala čtyři roky je až smutné, že stále působí, jako by byla šitá horkou jehlou…

Tomáš Bartoš a Miroslav Žamboch:

Turbulentní vesmír

brožovaná, obálka Petr Vyoral, 176 stran, 219 Kč

Související články:

Křemík proti uhlíku… (ukázka)