Když sdílený svět prostě nestačí… (recenze)

Autor Jana Poláčková | Aktuality | Čtvrtek 21 března 2019 16.10

Od časů Mrakulina grimoáru ušla Hanina Veselá pořádný kus cesty. Namísto dalšího zkoumání hájemství humorné fantasy se vydala do končin špinavé a temné fantastiky, kde si pro sebe hlavní slovo uzmula sexy zrzka s jazýčkem ostrým jako břitva. A protože cesta vede dál a dál, nemáme tu jen další příhodu drzé telepatky, ale přímo špalek nabitý magií, intrikami, zvraty, dědictvím dávných časů a vysokou politikou. Něco jako další Hru o trůny, pokud by George R. R. Martin zůstal jen u prvního dílu série. Další z příběhů telepatky Magnolie je nám servírován na míse z athorského stříbra, podlitý kvalitním rumem a kořeněný intrikami. Tentokrát se totiž naše zrzavé třeštidlo připletlo ke hře o plavenský trůn, aby záhy zjistilo, že Krev teče vždycky červená…

S Písní ledu a ohně má román společnou rovněž koncepci kapitol pojmenovaných dle jejich protagonistů. S přechody mezi jednotlivými úhly pohledu si autorka dokázala poradit dobře – každý hrdina má svůj vlastní tón i specifický způsob, jak nahlíží na svět a ostatní postavy. Přesun do třetí osoby dopadl skvěle, až zamrzí, že nepotkal i Magnoliiny pasáže. Přechody k jejímu vyprávění v první osobě tak bohužel působí nepřirozeně a narušují jednotný styl knihy.

Hlavní pozornost na sebe strhává – zcela logicky – Sagjidara, dcera plavenského císaře. Princezna neochotná srovnat se s představami dvorské etikety o chování urozené dámy patří všeobecně mezi nejpopulárnější asterionská „cépka“ a její kariéra od skandálu přes vyhnanství a roli pirátské kapitánky představuje značně profláknutý (a neméně oblíbený) příběh. Veselá dokázala ve svém pojetí „mořské princezny“ přirozeně spojit všechny Sagjidařiny protiklady a vdechnout jí život. Stejně suverénně si ale poradila i s jejím starším bratrem Felianem, který má svou sestřičku velmi rád… i když prsty si kvůli ní pálit nebude a už vůbec na svou hlavu nehodlá svolat nelibost čarodějů a šlechty. Plány v plánech Modrého mága Zvina, intriky tajemného Sigurda a Magnóliiny prácičky je až zbytečné zmiňovat, tyhle věci Hanina umí. Rozmáchlé vyprávění bez vaty, hluchých míst, s dostatečně výraznou atmosférou a propracovanými postavami do sebe dokáže lehce vtáhnout a nepustí. Tedy… až na jednu nemalou překážku.

Krev teče vždy červená nijak neskrývá ambice být velkým fantasy románem ve stylu zahraničních vzorů Martina, Sandersona či Eriksona, jenže právě zde nastává problém nesoucí název Asterion, přesněji řečeno reálie sdíleného světa. Příběh je jednoduše příliš rozmáchlý a svébytný, než aby nedošlo k nevyhnutelné kolizi. Dávná minulost jednoho z antagonistů shrnutelná jako „štěňata se rvala o kost až přiletěl drak“ a podobné prvky sice potěší fanouška asterionského světa – detailistu, jenž si na Magnóliiny příhody často stěžuje, protože ve své asterionské družince si podobu tohoto světa vysnil jinak –, zároveň však do jinak temné a ponuré fantasy vnáší prvky připomínající spíše pestrobarevnou fantasy klasiku od Eddingse či Brookse. Jistě, Hanina Veselá sice dokáže výslednou směs ukočírovat, o to víc ale čtenáře zamrzí, že tu nemá možnost bez jakýchkoli omezení roztáhnout křídla, na nic se neohlížet a vyrazit po vlastní ose. S odstíny temnoty si totiž její vypravěčství rozumí mnohem lépe.